Člověk si říká, že je to vlastně všechno v pohodě. Dyť se mi nic neděje. Mí příbuzní jsou živí a zdraví a moje obydlí nikdo neostřeluje. K doktorovi zatím chodím jen s kravinama a na nájem i jídlo mám. Pak je pátek večer a člověk najednou neví kudy kam. Vydala jsem se na queer film o tom, že jednomu homosexuálovi umře druhej, ale spletla jsem čas. Bylo by nejspíš komu zavolat, kam se skrejt, ale nechtělo se mi prožívat nic spektakulárního. Chtěla jsem naprosto nespektakulárně na chvíli odložit svůj život a prožívat příběh někoho jiného, ale ne na to hodinu čekat…
Vydala jsem se pěšky domů. Šla po městě a sledovala lidi a jejich páteční večer. Kterej je něčím fatální, ale taky ne. Někdo na něj čeká, aby se pořádně opil a spláchl týden (a dividendy), druhý den měl kocovinu a mohl odpočívat v posteli. Starat se o sebe skoro jako v nemoci. Takže procházím kolem hospod a vidím lidi v barech, putykách a nálevnách. Pak vidím lidi s nosy zabořenými v telefonech, co čekají na tramvaj a někam míří. Pak vidím sebe.
Jdu přes most někam, kde tomu říkám doma, protože to stojí tolik peněz a je to jediné místo, kam v tomto městě můžu jít a být tam. Jdu tam, mířím tam. Myslím na to, jak ráda bych tam šla ráda. Mám-li se terapeuticky zeptat, jak si takové „ráda“ představuju, pak to znamená, že by tam někdo byl. Někdo, kdo na mě čeká. A chce prožít naprosto nespektakulární večer. Spočívající třeba jen ve flašce červenýho, co se tiše pije u hledání letní dovolené. Nebo klidně psaní povídky o něčem, na co už dlouho myslím.
Řekla jsem si: a proč vlastně ne. Zkusím žít, jako by tam někdo byl. Chovat se tak. Cítit se tak. Dokonce jsem mávla rukou, ve které jsem měla telefon, dala ho k uchu a řekla: hoď tu pizzu do trouby, zlato, sedám na tramvaj a za 15 minut jsem tam. Přestala jsem si pohrávat s myšlenkou, že počkám někde v nákupáku na to kino, a vydala se rázně domů. Někam, kde je doma. A kde má smysl strávit večer, ať už jakkoli. Ve večerce koupila brambůrky, bylinkovej čaj a jednu mrkev. Strava osamělé třicítky. Here we go.
Dnes jsem se o sobě leccos dozvěděla. O té části sebe, která ke mně patří a já si jí moc nejsem vědoma. Ale ostatní evidentně ano. Už měsíc myslím na to, že si mě můj kamarád „odebral“ z „přátel“ na sociální síti. Zaprvé slovo „přátelé“ nepoužívám (jsem na to moc stará) a zadruhé mi přijde trapný o tom psát povídky. Jenže co dělat, když žiju v době, kdy už se neposílaj telegramy, a když kanály, kde lidi sdílí své standardizované pocity (v podobě tzv smajlíků), obrázky hub, dětí, zvířat, kávy, aut, dovolených a jiných součástek svého života, jsou výrazným zdrojem frustrace současné společnosti? Nebo aspoň zdrojem frustrace mé osoby dnes večer.
Už jenom ty výrazy facebookové hantýrky: „odebrat“ a „přátelé“ a „kniha tváří“, „síť“. Vyhodil mě ze své sítě, jsem fuč, už neexistuju. Ani jako možnost. Měli jsme přestřelku názorů, kdy jsem byla nejspíš až moc chytrá a moralistická a to je vlastně pokaždé důvodem toho, proč mě lidi přestanou snášet. Možná ne úplně nesnášet. Ale prostě špatně snášet. A „odeberou“ mě.
Nejde odebrat z hlavy to, co nás pojilo. To evidentně „odebrat“ nejde. Pro mě toho nebylo málo. Byly to setkání, telefony, čety, fotky, emoce. Nebylo to nic milostného prožitého, ale spousta neprožitého. Jenže i to se počítá. Spousta přemítání o tom, co by kdyby. Něčím mě hrozně přitahoval, nějakou živočišnou silou. Tou mě zároveň i odpuzoval. Měla jsem strach z děsivých scén, kdy si za bílého dne sundá kalhoty a mezi nohama bude mít to největší přirození na světě. Možná by to bylo trapný, ale třeba by uměl dobře líbat a tím by se to vyrovnalo. Možná by se ukázalo, že má divný palce na nohou. Ach, těch otazníků!
Děsil mě svojí přímočarostí. Tím, jak mi rozuměl a přesně věděl, co si myslím a udělám nebo neudělám. Tím si mě k sobě i připoutal, dozvídala jsem se tak o sobě víc než skrze sama sebe. Soucitně se smál mým historkám, o inťouších, o lenoších, o fotografech, o ženáčích, rozuměl mýmu humoru v jeho nejextrémnějších polohách. A já milovala jeho vyprávění o holkách a že někdy měl spíš chuť na hermelín v lednici než na ně. Chtěla jsem bejt ten hermelín. Učaroval mi jeho táta. A jeho kočky. A to že jezdí na chatu. A že se jen tak celou neděli válí u řeky. A že jezdí do Bauhausu a ví, co s čím sešroubovat dohromady. Bavilo mě, že i když máme časy na hovno, můžeme se o tom bavit a hlavně se tomu smát. Trochu přehnaně a zoufale, ale taky úlevně.
Nikdy nepřekročil hranice, které jsem nastavila, a velmi citlivě vyčkával, až je posunu zase o kousek dál. Neexistovala mezi náma žádná tabu. Putin, Moskva, ani Židi, ani ázerbájdžánské konflikty, ani banderovci, penisy, vagíny, rodiče, smrt, nic. Ve spoustě věcí jsme se neshodli, ale respektovali jsme se. Bral mi telefon a odepisoval. Nehrál na mě v tomhle ohledu dětinský hry jako jiný chlapi. Nádhera!
Naše naprostá přímost a otevřenost ale vedla k tomu, že nejen že nás mámivým způsobem spojovala, taky nás rozložila. Říkala-li jsem já nebo on (svoji) pravdu o jiných, říkala jsem ji i o něm a on o mně. Pak měl blbý časy, já se ho i přes jeho konspirační řeči snažila podpořit, ale nevydržela jsem neříct, že je tím svým brebentěním hodně mimo mísu. Mám si vyčítat, že jsem tu hubu nedržela? A byla bych to já, kdybych to neřekla? A přineslo by to něco, když jsem si ho za ty jeho řeči už nemohla vážit tak jako dřív?