Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Báseň není jen fasáda

(DPA)

O básních se v novinách moc nepíše. Proč asi? Je těžké je vyložit, uchopit. A co teprve konkrétní poezie. Ta bývá mnohdy tak konkrétní, že vůbec nevíme, co konkrétně s ní. Přesto s námi každá báseň něco dělá: někdy nic, jindy nám otvírá průzory, protože zachycuje nezachytitelné. Básně ve veřejném prostoru pak zintenzivňují naše smyslové vnímání daného místa, jsou vystaveny všem a mohou oslovit a rozvibrovat jiné jedince než ty, kteří běžně čtou básnické sbírky. V Německu v minulém půlroce probíhala diskuse ohledně básně Eugena Gomringera Avenidas. Tato debata je zajímavá hned z několika důvodů: málokdy téměř sedmdesát let stará báseň vzbudila takovou pozornost veřejnosti. Jenže o báseň jako takovou v celé debatě jde jen velmi málo. A hlavně se ukazuje, že špatně používaná politická korektnost škodí a je směšná.

Reklama

Boliviánsko-švýcarský spisovatel Eugen Gomringer je považován za zakladatele konkrétní poezie. Ta bývá popisována jako poezie, v níž jazyk neslouží pouze k popsání předmětu, myšlenky či nálady, ale sám se stává předmětem a účelem básně. Kombinace a permutace slov pak v básni často nahrazuje kompozici. Tak funguje i tato báseň o alejích, květinách, ženách a jednom obdivovateli. Je to jen pár slov ve španělštině, která v překladu znamenají přibližně toto: „aleje / aleje a květiny / květiny / květiny a ženy / aleje / aleje a ženy / aleje a květiny a ženy a jeden obdivovatel“

Tato báseň stojí na fasádě Vysoké školy Alice Salomon v Berlíně již více než šest let. V roce 2011 byl totiž Gomringer oceněn Cenou Alice Salomon. Studentský parlament a Výbor studentů se v roce 2016 prostřednictvím otevřeného dopisu adresovaném rektorátu k básni na fasádě ohradil: se vším respektem k dílu Eugena Gomringera položil otázku, proč právě tato báseň má stát na fasádě vysoké školy. Studentky a studenti uznávají, že báseň neobsahuje žádné přímo sexualizované komentáře, ale ženám přece jen připomíná, že cituji „se jakožto ženy nemohou vydat na veřejnost, aniž by za své tělesné ženství nebyly obdivovány. Obdiv, který bývá často nepříjemný, který vede ke strachu z napadení a konkrétnímu prožívání přepadení.“ konec citace

Tato nepříliš chytře argumentovaná iniciativa se setkala s velkou vlnou kritiky, ale i podpory. Sám autor, dnes třiadevadesátiletý Eugen Gomringer se k ní vyjádřil následovně: „Je to zásah do svobody umění a poezie.“ Jeho dcera, básnířka Nora Gomringer, pak iniciativu označila za směšnou. Zdůraznila, že se především obává o zdraví svých rodičů, kteří se musí znovu a znovu do médií vyjadřovat k této nafouknuté kauze, která je ve skutečnosti bouří ve sklenici vody. Nora dodává: „Jsem zděšená a zklamaná tím, že se v básni svévolně hledá něco, co v ní není obsaženo. Báseň byla instrumentalizována, zúčelněna.“ konec citace. Konkrétní poezie vyznačující se instrumentalizací jazyka je nyní dále instrumentalizována? Kým a proč? To už muž nesmí stát na ulici a obdivovat ženy a květiny? To my ženy skutečně vnímáme muže, co nás obdivuje, automaticky za hrozbu?

Nutno dodat, že Gomringer, která se otevřeně považuje za feministku, jako jedna z mála v této debatě zůstávala nohama na zemi a zabývala se básní samotnou, pokusila se ji vyložit. Báseň Avenidas údajně vznikla roku 1951 na barcelonského bulváru Ramblas. A pro Španěly zůstává nadále důležitá: po teroristickém útoku v Barceloně v srpnu roku 2017 se tam prý pořád dokola recitovala jako báseň pro utěšení. Španělé prý oceňovali, že autor básně vnímá krásu tohoto bulváru a podařilo se mu ji vtělit do básně.

Sama Nora Gomringer pak báseň interpretuje tak, že ulice v ní zastupuje něco vytvořeného lidmi, něco zkonstruovaného. Květina je pak něco stvořeného Bohem. A žena nebo lépe řečeno obraz ženy něco vytvořeného společností. Tuto báseň si vždy vykládala ideologicky – jako poděkování Bohu. Ale i to by podle ní kritičkám a kritikům básně nejspíš vadilo. S Bohem, ulicemi, květinami – a ženami děkovat za existenci, s tím určitě nechtějí mít nic společného. Podle Nory Gomringer je celý spor ohledně této básně brutálním odmítnutím náboženství, existence Boha v pozemském světě. Hm! Co na to říct? Interpretace básně zůstává na každém z nás.

Problém celé kauzy vidím každopádně v tom, že její kritika nevychází z interpretace básně, kritici v ní hledají potenciál pro boj za práva žen, který v ní však není. Konkrétně se prý skrývá ve slově „un admirador“ – obdivovatel, tedy muž, který obdivuje vše předtím jmenované. Tím se dle názoru kritiček a kritiků potvrzují tradiční struktury ve vztahu muže a ženy. Nora Gomringer se ovšem ptá, kdy a proč ženy přestaly být hrdé na to, že jsou ženy, které navíc v této básni jsou obdivované.Celá debata o básni Avenidas byla bezesporu posílena i kampaní #metoo. Obdiv je však obdiv, a zneužívání je zneužívání.

Vedení Vysoké školy Alice Salomon, kde lze studovat sociální práci, zdravotnické obory a pedagogiku, původně uvažovalo, že báseň na fasádě ponechá, ale doplní ji o další strofu, která báseň posune do jiného kontextu. Rektor vypsal interní soutěž, která strofa by to dle studentů měla být. V lednu tohoto roku se však v online hlasování celé akademické obce školy rozhodlo, že Avenidas musí zmizet a na fasádě budovy školy se v budoucnu budou střídat básně různých básnířek a básníků. Gomringerova báseň na fasádě zůstane pouze v podobě pamětní desky.

Toto rozhodnutí mělo uklidnit celou rozbouřenou diskusi, k čemuž však nedošlo. Báseň už pár dní demonstrativně visí na domě Maxe Liebermanna na Pařížském náměstí u Braniborské brány, kde sídlí Nadace Braniborské brány. Nadace tím chtěla dát najevo, že rozhodnutí o přemalování fasády považuje za cenzuru odůvodněnou domnělou politickou korektností. Také židovský malíř Max Liebermann za časů nacismu totiž čelil cenzuře a něco takového se prý v Německu nesmí opakovat. Zareagovala i další města v Německu i Švýcarsku, v nichž by báseň v budoucnu měla viset ve veřejném prostoru. Město Rehau, kde Gomringer léta žije, hodlá inkriminovanou básní vyzdobit fasádu městského muzea.

„aleje / aleje a květiny / květiny / květiny a ženy / aleje / aleje a ženy / aleje a květiny a ženy a jeden obdivovatel“.Kolik povyku dokáže nadělat šest různě se opakujících slov? Každopádně její autor Eugen Gomringer není sexista stojící na bulváru Ramblas v Barceloně, který uplatňuje svoji moc z pozice muže vůči ženám, ale básník, který zachytil jedinečný okamžik – svůj pocit z rušného místa oplývajícího krásou, skrývající se jak v bulváru samotném, tak v květinách či ženách. Opakování slov „alej“, „květina“ a „žena“, pak v každém z nás vyvolává jiné představy.

Rozhodnutí ohledně stažení básně lze chápat i jako narušení svobody interpretace. Lidská imaginace je mocná a svobodná. A základní funkcí umění je právě rozvibrovávat naši imaginaci a tím nás občerstvovat. Proto se má umění vnímat co nejsvobodněji, co nejvíce oproštěné od uměleckého provozu a již dostupných interpretací či dezinterpretací či informací o renomovanosti daného díla.

Celá diskuse ohledně básně Avenidas především ukazuje, že jejím kritičkám a kritikům nejde ani tak o báseň samotnou jako boj za ženská práva. V tomto případě jde ovšem o boj směšný. Ráda podpořím boj za rovnost žen apelováním na úpravu právního systému či chytrou osvětou, ale rozhodně ne dehonestování téměř sedmdesát let staré básně významného básníka.

Každopádně novým reklamním sloganem školy je nyní: „Více než fasáda – studujte na ASH Berlín v oborech sociální práce, zdravotnictví a pedagogika.“ Poučení pro nás všechny, co hledáme problémy tam, kde nejsou: fasáda je jen fasáda. Zato báseň je báseň!

(Kauza se nadále vyvíjí, stav věcí: 25.2.2018)

(psáno pro Český rozhlas)