20.4.
Včera práce, písmena. Pak sraz s ukr divadelníkem. Jak by se dalo v Česku prosadit ukrajinské divadlo? Jak by se v Ukrajině dalo prosadit české divadlo? V putyce jel na televizi koncert Eltona Johna, zvláštně mě to v pozadí duše dojímalo, ty jeho tklivé kocouří tóny a rázné mlácení do kláves. Can you feel the love tonight? Something about the way you look tonight. Pusťte si to, taky vás to dostane, ani nebudete vědět jak.
https://www.youtube.com/watch?v=Oo_ZcAiVp1k
Kopírování materiálů na výuku a jízda metrem. Nemám ráda kyjevské metro. Je asi 20 kilometrů pod zemí. Bojím se tam. Je to pro mě jako chodit někomu v žaludku. Je to temné, hluboké, divné, nepatřičné, byť rychlé. Město u koryta Dněpru, bažinatá půda. Nějaký pomýlený stavitel města to kdysi takto navrhl, upracované sovětské ruce postavily a Kyjevané tímhle krtičincem plným nekonečných cestiček teď budou chodit do skonání světa. Ale nic není na furt. Ani kyjevské metro.
Hrozný hlad. V bufáči v budově, kde učím, mají jen jídlo v podivných piksličkách. Neláká mě to. Kupuju dva rohlíčky, prý jsou s třešněmi. Třešně nejsou třešně, ale podivné industriální želé. To má být asi ten pokrok, ten luxus, ten kapitalismus, to, co po čem všichni touží. Věci z továrny.
Musím požádat vrátného o klíče. Nerozumí mi. Vysype přede mě z košíčku asi padesátero různých klíčů. Tak jaké klíče chcete?
(Ano, mohla by to být i metafora, ale nechci se stát kýčařkou…)
Nevím, jaké chci klíče. Od čeho, od koho. Vysvětluju mu svojí bravurní ukrajinštinou, že jsem učitelka českého jazyka a chci klíče od učebny. Nechápe. Pustí mě nahoru, kde se nemůžu dozvonit do kanceláře těch, co nám učebnu poskytli. Hrozně dlouho to trvá, nakonec mi otevře Natalia, která mluví jen rusky. Vysvětluju jí to svojí procegovinštinou, klepe na kancelář velkého bosse Igora. Igor velmi dbá na své outfity: dnes zvolil „casual“ – vycházkové sako a vycházkovou obuv. Představuju si ho, jak si ty boty zkouší v obchodě a kývá na prodavačku: ano, tuto vycházkovou obuv si u vás rád zakoupím.
Natalia volá vrátnému, který jí sděluje, že mi nerozuměl. Divím se nahlas a říkám jim přesně, co jsem mu řekla. Prý nerozumí ukrajinsky, jen rusky. Mám jít zpátky dolů. Igor se ptá, kdy začíná hodina češtiny, dnes by prý rád přišel.
Nefunguje počítač, takže písničku musím zpívat já. Žáčci měli za úkol v písni Život je jak abeceda najít 5 hezkých českých slov. Potěšili mi dva kluci, trochu pankáči – projevuje se to vyholenou hlavou a jiskrou v oku –, ti našli slova, která jsou skoro básní: omyl jizva touha smutek hořká vůně hlíny smrt. Fascinuje mě, kolika lidem se líbilo slovo „čmárat“. Nejoblíběnější je ale „třešeň“, .(Okamžitě jsem však musela zatrhnout používání google translatoru, protože mele nesmysly.) Poznatek: někteří už domácí úkoly píší jen do mobilního telefonu.
Potom hospoda. Protože si ale husa dám jen vodovou minestrone, vypiju několik malých lvovských piv. Dvě hodiny říkáme, že už půjdem spát, ale nakonec jdeme ještě do vedlejšího lokálu. Dětská práce tu evidentně ještě není zakázaná, protože jako číšnice tam pracují dva velmi spoře oděné, bezmála patnáctileté dívenky.
Usínám. A protože tohle je deník, musím i utrousit i něco intimního. Neměla bych lidi zahlcovat láskou, když jim to evidentně spíš ubližuje, než pomáhá. Měla bych být upřímnější. Ještě víc než doteď. Přiznat si, po čem toužím. A přiznat si, že to není reálné. Jít dál. Nehrát si na hrdinku, když přitom každou vteřinu svého bytí čekám, že zaklepe na dveře. Žít tím, co je, čili tím, že právě ležím sama v posteli a teď se zvednu, uvařím si čaj a půjdu pracovat. Nežít tím, co není a nikdy nebude. Usínám a hlava mi roste do výšky, jako by byla plná přemnožených přerostlých žiraf.
Ráno zjišťuju, že ta lvovská piva v prázdném žaludku se mnou evidentně učinila své. Taxikář v omlácené plechovce ze mě vytáhl sto hřiven za pět minut cesty! A pokud si matně vzpomínám, když jsem říkala „na dobranič“, ani se neusmál. Úsměv nic nestojí, ty bídáku.
Musím jít, někdo klepe na dveře!
