Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Eat pray love in Ukraine: Jak lvové bijem ve Lvově, jak lvové v kleci jatí

Stenografický přepis kyjevského deníku

10.5.

Milý deníčku,

tak jsem se vrátila ze Lvova. Cesta tam: vstávání v pět, strach, že nenajdu nádraží. Jedeme drahým korejským vlakem, co je koupil Janukovič, to, co normální chrchlák ujede za 7,5 hodin, tahle mašina zvládne za 5. Vlak jede až do Truskavce, což je u hranic s Polskem, asi to znamená jahoda a má to být ukrajinské lázeňské městečko. Krajina za Kyjevem, obyčejná, ale žádný bordel a harampádí, pozorování. Černozem, prý tak úrodná, že bývají až tři sklizně.

Reklama

Po příjezdu do Lvova záhy cítím, že to možná nebyl zase tak dobrý nápad. Mám kulturní šok, motýly v břiše, pocity, které sem měla po příjezdu z Ameriky: tohle je můj domov, tohle je ta moje Evropa. Lvov je skvělá příležitost ochutnat Ukrajinu a neprožít tu hard core východní Evropu se vším všudy, především prosycenou sovětským elementem. Projevuje se v milionu maličkostí, které mění celkovou atmosféru města, jeho vzezření a jeho atmosféry. Například to, že město je postavené do kruhu a nemá jeden namyšlený Chreščatyk dlouhý jeden kilometr. (Bylo mi řečeno, že jestli vědět, co je to opravdová Ukrajina, mám jet do města Záporoží. Tamní Leninův prospekt, ano, dodnes se tak jmenuje a neplánují ho přejmenovat, má 11 km a je tak nejdelší evropskou ulicí.) Je to vlastně takové Brno, kde už mají McDonald, západní módní značky, ale pořád tu ještě vaří klobásy, nestydí se za to a na rynku prodávají čaj s názvem Duše Karpat. Jedním z velkých rozdílů vůči východu Ukrajiny je místní totální sebeuvědomění ohledně ukrajinského ducha, většina lidí tu hovoří ukrajinsky. V Kyjevě se to míchá, je to hodně schizofrenní, ukrajinština tu v poslední době není jazykem, ale tak trochu i módním statementem. Můžeme to podceňovat, ale jazyk strašně utváří mikroklima, ve kterém se pohybujeme. (info: V roce 2004 byl Lvov jedním z center Oranžové revoluce, v roce 2014 vedle hlavního města jedním z hlavních epicenter Euromajdanu. Místní radnice dokonce na krátkou dobu vyhlásila nezávislost na Janukovyčově vládě.) Just lviv it!

 

Říkám si, jak to bude tvrdé navracení do toho kyjevského modulu, kde jsem zaplavena betonem, vysokými stavbami, nehraje tam flašinet, je tam šílená infrastruktura…

Místo do hospody jdu večer na hřbitov. Leží tam místní hrdina Ivan Franko, podle kterého se tu všechno pojmenovalo. Psal prý jedno díla během dvou dnů a měl dostat Nobelovku, ale nakonec nedostal, už jsem zapomněla proč. Především to tam však má neuvěřitelnou atmosféru. Čas se tam doslova zastaví, chodíte mezi lopuchy, mrtvými a všude se vznáší podivná zádumčivá nesmrtelnost.

Spím u Báry, kterou skoro neznám, ale nakonec spolu strávíme mnoho hodin v tahu. Kecáme do noci. Bára je živel. Ve Lvově učí češtinu, má skvělé žáčky – trochu jiné než já, pokročilejší úroveň ,a taky mám pocit, že jí trochu víc rozumí už jenom tím, že jsme tak blízko Polska. Přece jenom když někdo brebentí polsky, rozumíte mu víc, než když mluví ukrajinsky. Ale možná je to mlha, nevím. Každopádně já při svých hodinách nemůžu rozjet takovou one woman show jako Bára.

Sobota: V Moskvě se slaví, odkaz druhé světové války. Množí se komentáře, ve kterých se píše, že opravdovým vítězem druhé světové je s odstupem Německo.

Emocionálně pocity typu: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“, což je trapné vzhledem k tomu, že se vlastně vůbec nic neděje (a to bývá někdy ten kámen úrazu). V hlavě mi bouchá permoník tu písničku o absurditě světového a intimního dění a o tom, že stačí roztáhnout křídla, porvat se zlem, překonat ho a hledat světlo, neztrácet odvahu.

Chci jet zpátky do Kyjeva už odpoledne, ale nakonec zůstanu až do noci. Nemůžu se té střední Evropy nabažit, kyjevský soviet massacre city mě trochu děsí, na druhou stranu je Lvov tak trochu nuda, takové Brno. Být v Kyjevě je náročné se vším všudy, opravdová mise. Co já vím. Prostě Život na (sovětské) sakuře 2.

Chodíme s Bárou a domorodcem Hrihorijem po městě, aniž by mě památky a tak zajímali, obrazíme všechno možné včetně radniční věže. Pak si dáme další jídlo, ten den už třetí. A o půl jedenácté už po neuvěřitelně nerovných lvovských ulicích mířím na lvovské nádraží, kde nastoupím do nočního vlaku, vagón č.7, postel č.19. Je příjemné, že uličky tohoto vlaku, jsou pokryté hezkými tureckými koberečky. V mém vagonu je hodně rušno, ale brzy zalehneme. Jsem tak uchozená, že bohužel odolám své touze udělat si noc autorského psaní. (V nočních vlacích prý vznikají ta nejlepší literární díla.) Kdysi jsem jela nočním vlakem do Rumunska a byla to neuvěřitelná multikulti show. V noci se navíc dějou jiné věci než ve dne. Sleduju tedy páreček dvou nomádů, kteří jedou bůhví odkud bůhví kam, nejspíš až za Dněpropetrovsk, což je už hodně na východě (narodila se tam Julija Tymošenková).

Ráno vystoupím z vlaku, jdu ranním Kyjevem, všude vymeteno. Před nádražím taxikáři nabízí své nekalé služby. Hádáme se o sumy, všichni nabízí nehorázní sumy, protože si myslí, že jsem úplně vylízaná tupá turistka. Odcházím, což je dobrá metoda. Jeden se chytí, zavolá mě zpátky s tím, že mnou nabízená suma mu dostačuje. Pustí okamžitě šílený cajdák, říkám mu, že má rád emocionální hudbu a on že ano, že ho uklidňuje. No ale nakonec ho uvedu do varu přímo před barákem, protože zjistíme, že nemá na vrácení, takže zuřivě objíždí okolí a měníme peníze… Podivná ranní situace.

Hybernuju v posteli, únava z vlaku. Pak jdu na procházku s bohemistkou Tetianou, která přeložila Šabacha, Rudiše, Květu Legátovou, teď dělá Topola. Jdeme na Rybářský most, který končí do ztracena. Jako některé vztahy. Tetiana vypráví, že teď pár dnů nebyla doma, její spolubydlící se měl postarat o její kočku, ale nakonec doma taky nebyl. Kočka se jí vyčůrala do batohu. Říká jí „Máto“, což se tu říká „Mjato“, dostala ji prý jako dárek od nějaké studentky. Prý spolu neměly žádné vztahy, jen tak spolu koeexistovaly. Poslední dobou se ale něco změnilo, kočka třeba přijde a evidentně chce pohladit.

Večer mi píše osoba, která se neozvala strašně dlouho a zlomila mi srdce ostrou dýkou. Sním či bdím? Nevím, protože jsem zapnula varnou konvici a než se voda uvařila, tak jsem usnula. A pak jsem jak praštěná obuškem… Takže to byla možná jen halucinace a nepsala mi.

Čtu Šimečku: „(…) vinou geopolitických okolností jsme se všichni octli v pasti, která nám znemožňuje pojmenovat jevy pravým jménem. A pokud nemůžeme používat pravdivý jazyk, připravujeme se tím o jediný nástroj, který nám umožňuje poznávat skutečnost. Odsuzujeme sami sebe k životu v iluzi. (…) největší hrozbou pro nás nebývají diktatury jako takové, ale naše neochota pravdivě popsat jejich povahu. Mlčením je totiž posilujeme.“