Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Eat pray love in Ukraine: Proč nečtete Šolochova?!

Stenografický přepis kyjevského deníku

5.5.

Včera pondělí, tady svátek. Prý ničeho, prý prostě jen prodloužení víkendu – v pátek byl svátek, tak proč nemít ještě den volna. Překládání povídek, potom odpoledne seznámení s rozkošnou tříletou paní Medou, jíme pizzu a bloumáme Kyjevem.

Děsí mě, že budu muset jít pozdě spát, abych spala celou noc. Začínám chápat ty lidi, co zůstávaj dlouho v hospodě či chlastaj.

Reklama

Čtu sloupky Sibylle Bergové, o závisti, o tuposti, taky píše, že už vynalezli roboty, kteří pečují o staré nemohoucí lidi. Píše: Západoevropana dnes dojme spíše to, že se mu rozbil počítač, než že se mu rozbila babička. Milující robot se o ni postará, on jen přepošle částku na údržbu robota.

Golf prý přijde většině jeho hráčů příliš zdlouhavý. A život? Život nepřijde většině jeho hráčů zdlouhavý?

Ruská média píší, že Británie porod Kate zinscenovala. Byla prý moc svěží a dobře učesaná. Ruské matky spekulují, že rodila už před několika dny, podle konspirátorů vůbec.

Poslední zpráva ve výčtu v rozhlase zněla: Příští rok mají platy růst výrazně rychleji než ceny.

Dnes pracuju, maily a tak. Pak jdu učit Sergeje. Okopírovala jsem mu povídku z Revolver Revue, kterou jsem přečetla o víkendu a strašně mě bavila (Jaroslav Formánek: Franc). Super text. I Sergije to chytne, hltá ten text, přečteme jen asi 4 strany, diskutujeme. Číst umí moc dobře. Ptám se ho, co chce za domácí úkol a on že hned jak přijde domů, musí si tu povídku dočíst, je hrozně zvědavý, jak to bude dál. Hurá, to se povedlo!

Potom jedu na Vasilkyvskou učit. Všechno je v pořádku. Dnes se sama něco naučím! A sice že sloveso se rusky řekne „hlahol“.

 

6.5.

maily: ahoj, není mi moc dobře. Divně spím, jsem roztěkaná. Včera jsem usnula u dokumentu o roztodivné černobylské přírodě – zkoumají tam ptáky a listy, oboje je zmutované a zkoumá se způsob té mutace. Když se tam bojím jet, tak jsem si o tom aspoň pustila dokument a samozřejmě u toho usnula a spala až do rána. Podcenila jsem myslím různé druhy emocí, i nemilostné a negativní stále doznívají a tady, v tom skleníku, který jsem si tady vyrobila, ještě zvláštně rezonují o stěny. Ale vlastně je to už spíš takové vakuum a to je sice takové nezvyklé, protože jsem zvyklá na ten rastr ve dvou, ale má to i své příjemné stránky. Mám podivné tendence chtít pravidelně komunikovat s ex, tak tomu se musím vyhnout…

Jinak četla jsem v pátek na Chreščatyku (to je ta obrovská ulice v centru města) Lundiakovou a přišel za mnou nějaký děda a spustil na mě vodopád slov, rozuměla jsem jen to, proč nečtu Šolochova. Z té obálky knihy Imago byl trochu vystrašený. Tichý Don má jinou obálku…

Píšeš o prázdné vysypanosti. To se stane, když se zmáčkne: Vysypat koš. Tlačítko: naplnit koš ale neexistuje. Hm, to bude jarem. Neboj, nejsi v tý bryndě jménem život sám§

„V ÚTULKU 2 ROKY
Jsem číslo 4994.
V útulku jsem skoro dva roky. Jsem pes, měřím 40 cm v kohoutku a mám cca 5 let. Jsem hodný a smutný, chtěl bych domů.Útulek pro psy Karviná“

Dnes oběd s Juliou, jde i Lucka a ukrajinský fotograf Igor, velmi milý. Ptám se ho, co fotí, prý lidi, prostě na ulici. Já dnes vyfotila cestou na Chresčatyk dva chlapy, jak se baví nad otevřeným kanálem.

K obědu jsme si omylem dali nějaké jídlo z jater, v puse pak podivná pachuť. Sedíme pak s učitelkou Juliou u Zlaté voroty a já to zapíjím čajem, který si koupím v těch podivných autostáncích, ve kterým prodávají kafe za 10 korun=hřiven. Nevěděla jsem, že mají i čaj, no tak hurá.

Mluvíme s Juliou o situaci v zemi. Trochu nadává a vysvětluje mi, jak je to s těmi jazyky. Situace je velmi schizofrenní. Většina východu země mluví rusky, většina západu země ukrajinsky, Kyjev je město, kde se to láme. Mluvit ukrajinsky je dnes taky i módní trend, takový statement světu. Říkám, že módní trendy jsou přepálené a trochu trapné, ale utváří mantinely a můžou inspirovat lidi líné myslet. Uff, oddýchne si Julia, vlastně můžeme být rádi, že Putin spolkl jenom Krym a na i celou východní Ukrajinu, kde jsou lidi hrozně lhostejní a za peníze udělají cokoli.

Dnes děláme předložky v/na. Diskutujeme už zase o výrazu „na Ukrajině“/„v Ukrajině“. Národní identita. U věty „Přeju si strávit víkend na horách“ se studentky ptám, jestli má ráda hory a jaké hory na Ukrajině mají. Odpovídá, že mají Karpaty a taky hory v Krymu. Náhle ticho. Opravím ji, že se říká „na Krymu“ a ona na mě vyvalí oči a řekne: ano, to je ten Krym, co s ním máme takové problémy. Teprve teď zcela pochopím ten pocit, jaké to je, když vám vezmou kus země, překreslí mapy a vy jste tam přitom jako holčička jezdila lyžovat… Navíc jakoby pořád doufali, že se to ještě změní.

Nenadarmo se v ukrajinské hymně zpívá:

Povstaňme bratři v boj krvavý od Sanu k Donu,
V domovině otců nenecháme nikoho vládnout.
Černé moře se usměje, děd Dnipro zaraduje,
V naší Ukrajině se osud změní.

A babky, co zpívaly dnes před metrem Universitět, svou píseň zakončily hlasitým zvoláním: Sláva Ukrajiny!

Řekla bych víc, ale nemám co, dnes v metru někdo omylem na mě zmáčkl tlačítko delete, dotaz: really delete everything? ok. deleted

8.5.

Dnes únavný den. Včera jsem do noci četla sazbu knihy Halič. Trochu mě jímavé téma ve dvou ohledech: překlad této knihy mě zachránil před hlubinnou trudnomyslností zimních měsíců tohoto roku, dále tématem je vystěhovalectví na konci 19. století z Haliče – historie se opakuje, jen se lidi hemží odjinud jinam. Afričtí uprchlíci vypadávají z přeplněných lodí, když se horečně snaží dostat do Evropy, Ukrajinci prchají z východu na západ své odkrojované země, protože východ je nebezpečný.

Pocity, že vše se neustále opakuje, z historie se nedokážem poučit, blablabla. Dobře se to čte, snad to bude ok. Dnes jsem to dočetla a odeslala grafičce K.

Dnes velmi, ale velmi únavná výuka. Nevím, jestli to ale nebylo tím, že jsem předtím do sebe hodila jedno malé lvovské pivo. Možná. Každopádně dnes celý den plačtivé počasí, večer všichni vyždímaní. Musím vynaložit extrémní množství energie na rozpumpování hodiny. Někteří přesto zírají jen do papírů, odmítají reagovat, mám pocit, že si ujeli na tom, že čeština je vlastně hrozně jednoduchej jazyk, čili není důležité si psát slovíčka, ani se je učit. Takže hrozím, že příští hodinu bude text a pořád dokola se ptám: rozumíte tomu? rozumíte všemu?

Ve dvě ráno: chci si konečně umýt příšerný vlasy a teplá neteče. Připadám si jako kretén: házím vzápětí do guglu: kyjev teplá voda. Ne, není to úplně od věci být v tomhle paranoidní… S takovouhle budu mít brzo dredy a smrdět jako tchoř.

Zítra výlet do Lvova, těším se na dva dny bez počítače. Těším se na vlak.