Minulou středu jsem na německé rozhlasové stanici WDR slyšela první díl čtyřdílného dokumentárního seriálu Turecko bez cenzury. Novinář Kürşat Akyol v něm popsal tísnivou situaci v Turecku. Demokracie spojená s bytostným právem na svobodu projevu se v Turecku stala něčím cizím. Prezident země Recep Erdoğan v posledních letech změnil směr, kterým se země ubírala. Žádost o vstoupení do EU už náhle není důležitá, Erdoğan se okázale přátelí s ruským prezidentem Vladimírem Putinem.
V posledním roce se navíc množí zprávy o tom, že v Turecku se zavírají kulturní instituce, jsou ohroženy univerzity a média. Právě kritickým žurnalistům, kteří ve své zemi ztratili hlas a 145 (+4) z nich je v současné době vězněno, tento dokument dal prostor pro vyjádření. Pět novinářů popisuje, jak se jim žije v zemi, která je čím dál méně svobodná a v níž nemohou vykonávat povolání, které tolik milují a jehož zásady jsou jim nadevše.
Hovoří se tu mimo jiné o Asli Erdoganové, spisovatelce a novinářce, která se letos v srpnu do vazby nedostala kvůli ničemu kontroverznějšímu než problematice kurdské menšiny. Hrozí jí doživotní trest za „členství v ozbrojené teroristické organizaci“. Kolegové novináři s ní jsou ve spojení prostřednictvím dopisů, ale nemůžou jí poslat ani svetr. Dále v něm hovořil Can Dündar, někdejší šéfredaktor novin Cumhuriyet, dnes žijící v exilu, protože mu hrozí trest za špionáž a velezradu. Jaké to je z ciziny pozorovat, jak se vaše země řítí do pekel. První díl uzavřelo přemítání Bülenta Mumaye, někdejšího šéfredaktora online portálu deníku Hürriyet: Co je těžší? Zůstat nebo odejít?
Na tomto dokumentu, který rozhodně nepostrádá napětí či dramatičnost, bylo zajímavé to, že byl vysílán v termínu, který je jinak vyhrazen rozhlasovým hrám. Plocha čtyř večerů je navíc velkorysým gestem. Dávejme hlas těm, kteří jsou doma umlčováni. Potřebují to. (psáno pro Týdeník Rozhlas 50/2016)
(Seznam vězněných tureckých novinářů tady.)
# Aslı Erdoğan # Can Dündar # Bülent Mumay