Tak jako každá branže má i ta literární své stereotypy a nešvary. V reflexi literatury to jsou mimo jiné dvě témata: angažovaná literatura a ženská literatura.
Po angažovanosti se v české literární reflexi volá už dlouho. Literární kritička Eva Klíčová v rozhovoru pro Salon v roce 2015 řekla: „Mám pocit, že se autoři jen pozvolna smiřují s tím, že český čtenář už nepotřebuje číst knihy, aby ukazoval, jaký je vlastenec nebo intelektuál. Literaturu už nemusíme pěstovat proto, abychom předvedli výrazovou bohatost mateřštiny. To, co dokáže přitáhnout pozornost k literatuře, nejsou primárně nějaké krasověty, ale názory, postoje, témata, myšlenky – něco, co svým dosahem půjde dál, jinak a jinam než literatura faktu a publicistika či jiné mediální a informační kanály. A tady čeští autoři selhávají. Není tu poptávka po někom, kdo umí hezké věty, ale po někom, kdo myslí a je originální.“ Konec citace. O dva roky dříve, v roce 2013, se na toto téma dokonce konala údajně bouřlivá diskuse, po níž následovalo napsání eseje Ideologie a literatura debatérů Jana Bělíčka a Marty Svobodové (A2). Ovšem abychom se do toho moc nezaplétali.
To, co si někteří literární kritici představují a po čem volají, že by měli spisovatelé psát, je velmi odtržené od toho, co vychází. Kritici by prostě chtěli kritizovat něco jiného než to, co vychází. Přitom to může být mnohem prozaičtější: jejich práce je možná tolik nebaví. Romány a básně přece nemají plnit zakázky kritiků, ale zakázky vlastního pnutí, na základě kterého text vzniká. Spisovatelé píší to, o čem mají co napsat – nebo se o to alespoň snaží. Představa, že autor si sedá ke stolu a říká si: Nu, nyní napíši konečně něco angažovaného a nazvu to Politika, je jaksi lichá.
Chápu, že vědci a kritici musí v rámci mapování terénu škatulkovat a když se kácí les, létají třísky. Ovšem skutečně mě udivil text Karla Pioreckého Mileniálové útočí: angažovanost v poezii literární generace Y, který 27. května na svých stránkách zveřejnilo České literární centrum. Text vznikl stejně jako ostatní na objednávku a má být tématem měsíce května. „První diferencí, kterou totiž můžeme sledovat, je samozřejmost, s níž mileniálové zapojují politická témata do svých literárních textů a s níž k politice odkazují v literárních metatextech. Nejde totiž už o „bojovníky“ za rehabilitaci angažovanosti v poezii, jimiž byly předchozí literární generace Y (reprezentovaná zejména skupinou Fantasía), natož o „popírače“ angažovanosti z generace předchozí. Mileniálové přítomnost politických témat v poezii neřeší, řeší svou životní realitu jako celek a součástí celku je pochopitelně i realita politická.“ Konec citace. Tématem textu je tedy angažovanost a odlišnost společenského nazírání dnešních mileniálů mileniály předchozími, kteří tento termín ještě ani neznali a teprve se rozhodovali, jestli angažovaní být chtějí či dokáží. Jakkoli je text fundovaný a přesně pojmenovává změny, které básnické nazírání společnosti v posledních letech prodělalo, v jednom aspektu je pro mě šokující: není v něm zmíněna ani jedna básnířka. Tady se kácel les a přitom létaly všechny básnířky. Ne, nejde mi o to zavádět kvóty na ženy básnířky, ale jde mi o básně básnířek, které svět také nazírají svébytným způsobem. A jejich svět je také světem. Báseň přece nemá pohlaví, báseň prostě je nebo není.
Sama se dopouštím přehmatu: Zamyslet se nad tím, co je to vlastně angažovanost v literatuře a zda se liší vnímání mužské a ženské angažovanosti, znamená rovněž kácet les a postrádat cenné třísky, popřít výchozí tezi spočívající v tom, že báseň nemá pohlaví, přistoupit na princip dvou barikád – ženské a mužské. Dopouštím se tedy zjednodušení: poezie psaná ženami se většinou vyznačuje větší mírou obsažené intimity, výraznější tendencí k citovosti, slovníkem Evy Klíčové jde o „subtilní zpovědi“, mým slovníkem „citová pěna dní“, kterou ovšem prožívá každý z nás, a to i ti, kteří dělají, že ne, a píší básně spíše o strojích a penězích. Po subtilních zpovědích je sice přirozeně poptávka, ale z hlediska reflexe literatury jsou stále podceňované, protože intimní sdělení automaticky vylučuje politický postoj, angažmá. Přitom leckterá intimní báseň je i výsostně politická, jenže úzkoprse nastaveným sítem znaků angažovanosti prostě propadne. Protože je v ní až moc citu, až moc toho nimrání se v sobě. Muži, přestože mnohdy nijak zvlášť angažovaní nejsou, vnímají svět věcněji, předmětněji a angažovanost tak spíše sugerují: píší třeba o strojích, penězích, atmosféře korporátu, krutosti válečných konfliktů a vyprázdněné komunikaci. To, že společnost tematizují, však ještě neznamená, že k ní zaujímají radikální postoj: „Věci se prostě dějí / světy se prostě bortí / počítače vrčí a kvílí / jako Ginsberg,“ píše Jan Škrob ve skladbě „Darknet“. Je tohle vskutku angažovaná poezie, je to radikální postoj k současnosti? A v čem je radikálnější než verš Bernardety Babákové: „Spocená dlaň/ mi tiskne víčka/ na zornice. Konečná. Slepota.
Břeclav/ Znojmo/ Hatě; casino, tržnice, tvá máma/ nahá na plakátě.“
Můžeme neustále opakovat, že angažovanost poezie už je něco přirozeného, že to už nám tu vydebatovali jiní, předchozí mileniálové, kteří nežili v tak tekutém světě a netěkali tedy tolik. Kdo ví. Ale stejně nakonec sedíte na čtení mladých básnířek a na angažovanost jejich básní jste upozorněni jako na nějaký bonus, který se nám tu ejhle urodil. Zatímco čtení básníků se uvede prostě tím, co vystudovali a zatím vydali a začnou číst. To, čemu se u jedněch tleská ve velkém a hledá se to v každém řádku, je u jiných vnímáno jako něco navíc, vybočení z toku intimní zpovědi. Jako by jedna strana barikády myslela jen politicky, druhá jen intimně, přitom všichni děláme nevědomě obojí, jen to jedno u těch druhých tak nějak nečekáme. Protože tak to staletí bylo: že muži publikují a mají „ty názory“ a ženy tiše doma přemýšlejí, bůh ví o čem. „Tu noc, když jsem byla uprostřed slasti, zeptal ses, koho budu volit,“ píše Alžběta Luňáčková v jedné svojí básni.
Jala jsem se tedy přemýšlet, které básnířky by měly být zmíněny. Když už se tak rozohňuju, měla by moje kritika být konstruktivní. Napadají mě tato jména: Natálie Paterová, Zuzana Lazarová, Alžběta Stančáková, Alžběta Luňáčková, Marie Iljašenko, Bernardeta Babáková, Magdalena Šipka, Jana Orlová či Michaela Kašparová. Nebo Marie Feryna, ať už svůj gender nyní definuje jakkoli? A zjistila jsem, že básně většiny těch, které znám z čtení či časopiseckého publikování, a ráda bych je viděla po boku v textu analyzovaného Jana Nemčeka, Tomáše Čady, Jana Těsnohlídka, Jana Škroba, Romana Raps-Tůmy, Klementa Václava Lakatoše a Ondřeje Macla, prostě do textu nemohly být zahrnuty, protože jim zatím nevyšla samostatná sbírka. A tím jsme u jádra problému.
Piorecký nastavil filtr a jmenovaní básníci jsou tím, co ve filtru obstálo. Těžko mu tento přístup vyčítat, činil tak nejspíš s nejlepším vědomím a svědomím. Báseň přece nemá pohlaví, báseň prostě je nebo není. Jenže některé básně, přestože jsou, doopravdy tak úplně nejsou – nejsou vydávány, nejsou publikovány, nejsou reflektovány, nedostávají literární ocenění. A to není ničí chyba, ale prosté konstatování. Stěžovat si, že nakladatelský svět ovládají muži, by bylo bláhové. I ženy přece můžou začít nakládat.
Co v takové situaci může pomoct? Možná to, že přestaneme literární díla číst jako pozorovatelé dvou barikád. Pomoci totiž může pouze inkluze, nikoli exkluze. Mladá generace básnířek svébytně nahlíží na svět a tento pohled je stejně legitimní a mnohdy i angažovanější. Jen je nadále ve velké míře nahlížen mužským prismatem. A to se musí změnit. Feminismus je něco zcela samozřejmého a stejně tomu musí být s literární tvorbou žen. Nepomůže sepisovat články o mladých nadějných angažovaných básnířkách či antologie jejich poezie, pomůže zahrnout je do všeobecné reflexe literatury. Pokud Karla Pioreckého žádná z dosud vydávaných básnířek generace Y nezaujala, chápu, je to jeho svaté právo. Tak snad příště.
(Psáno v květnu 2019 pro ČRo Vltava)