Končí rok, který nám všem vytřel zrak. Vytřel zrak taky kultuře, která na tom vždycky byla finančně všelijak, ale nějak existovala – z nadšení a potřeby setkávat se, nastolovat témata, klást otázky, vídat zajímavé lidi a nechat je promluvit a naslouchat jim či se o to alespoň pokoušet.
Každý kulturní i literární subjekt se s tou situací popasoval po svém. A tím se buď ukázalo, že online svět a mluvení na sebe přes obrazovky opravdu není nic pro ně, nebo naopak celou situaci pojal jako hozenou rukavici.
Nejvýrazněji se tak dařilo poezii. Tato krátká úsporná a úderná forma prostě internetu, krátkým videím i instagramu sluší a hlavně tento rok se ukázal být naprostým festivalem iracionality, v němž tolik nepomáhalo číst zprávy, ale nasadit léčbu právě četby poezie, která je nesmyslná a krásně zbytečná a tedy tolik potřebná ze samé podstaty.
Na poslední literární akci letoška jsem se těšila. Na Knihexu se vždycky dá nakoupit spousta dárků a vyhnout se tak nakupování po všech čertech. Akce se nakonec konala online, bylo možné hovořit s jednotlivými nakladateli vystavujícími spíše v uvozovkách a také sledovat doprovodný program.
Nakonec mě nejvíce zaujala diskuse věnovaná (Anti)feminismu v současné české literatuře. Bohužel či bohudík feminismus je moře bezbřehé, takto byla bohužel pojata i tato diskuse na velmi záslužné téma. Jako bezbřehé téma, které je nastoleno a my se jím brouzdáme. Všichni diskutující vlastně měli co říct, diskuse byla zajímavá, ale přišlo mi, že se točí v kruhu, protože není jasné, jak si ten feminismus vlastně představujeme.
V debatě byla jako feministická literatura vyzdvihnuta kniha Dani Horákové O Pavlovi, v níž vypráví o svém hořkosladkém soužití s výrazným filmařem české nové vlny Pavlem Juráčkem. Beze sporu je záslužné, jakým způsobem Horáková demýtizuje obraz, který o sobě Juráček vybarvil ve svých denících. Ve svém pozdějším životě v emigraci tvořit nemohl, Horáková jej musela živit, protože byl nepracoval, ovšem deníky po sobě zanechal a stal se díky nim slavným i jako literát. Ostatně sama jsem je hltala a identifikovala se s tou vášnivou touhou tvořit a zároveň neschopností skutečně začít konat. To vše včetně líčení jejich sadomasochistického soužití je rozhodně zajímavé, ovšem údajná feministická stránka knihy je velmi kuriózní pro mě až mířící k antifeminismu. Sama Horáková ostatně v rozhovoru s Kateřinou Čopjakovou na portálu Hatefree řekla na její otázku, zda je feministkou, toto: Mohla byste ten pojem definovat?
Rozhodně po nikom na světě nepožaduji, aby byl automaticky feminista či feministka, je to každého rozhodnutí a především vnitřní zrání, které nevzniká jen tak samo od sebe, ale promýšlením a hlavně v obklopení veřejného diskurzu, který nastoluje konkrétní témata a přetřásá je zprava doleva a zleva doprava.
Nyní pochyb o tom, že v Česku nějaké ty feministky a feministy již máme, hurá, ovšem stále si stěžují, jak to vlastně mají těžké. Tím jen posilují menšinovost tohoto tématu a prohlubují propast, která vzniká mezi většinovostí a tématy, která jsou tak nějak běžná. Stále není běžné, že každé diskuse by se měla účastnit i nějaká žena, a to třeba i do počtu. Trvat na tom není nějaký sprachsprostý formalismus, ale prostě vyváženost, která se tolik skloňuje v současných médiích co se názorů týká. Ženy názory mají, i když ve veřejném prostoru nejsou moc slyšet. A pokud někdo může za to, že slyšet nejsou, je to tím, že jim ten prostor někdo příliš nedává – dramaturgové, editoři, šéfredaktoři, recenzenti, kritici, ale POZOR, také dramaturgyně, editorky, šéfredaktorky, recenzentky, kritičky.
Ano, protože ruku na srdce, velkou brzdou pokroku co se ženských témat týká jsou samy ženy. Vzhledem k tomu, co jim společnost opírající se patriarchální hodnoty vtlouká od malička do hlavy, není divu, že takzvaně nezlobí. Málo si říkají o zvýšení platu, nederou se do popředí, sama jsem několikrát zažila, že v obklopení mužů najednou ztichnu a nepromluvím, přestože názor mám. Oni třeba ani moc názor nemají, ale prostě něco říkají, jsou slyšet. K tomu jsou ostatně odmalička vychováváni: buď chlapák, měj pevnej názor, klidně se kvůli i poper, buď správnej chlap, co si stojí za svým.
Ostatně i v diskusi o českém antifeminismu na Knihexu je zmíněna propast mezi tím, jak moc jsou české spisovatelky prodávané a čtené, a tím, jakého uznání v podobě cen se jim dostává. Letošní fotografie laureátů Magnesie Litery byla ryze mužské hejno. A pokulhává to i s otevřeně feministickými názory. České spisovatelky se explicitně k feminismu vehementně nehlásí, často tento pojem problematizují, s některými jeho aspekty nesouhlasí, výdobytky ženského hnutí – tedy možnost studovat, psát a veřejně se prezentovat – hojně využívají. Kovářova kobyla chodí bosa. My vlastně pořád tak nějak nevíme, co to ten feminismus je, říká jedna strana. A ta druhá, takzvaně progresivní, zase neustále vzdychá, jak je v tom sama a taky pořád dokola omílá, že nálepka „jsem feministka“ knihu zase tak dobře neprodává.
Aspekt feminismu a antifeminismu v českém literární provozu by mě velmi zajímal a byl by rozhodně na 90-minutovou diskusi, ovšem předpokládal by, že opravdu otevřeme pusu a rozkryjeme karty, to znamená budeme hovořit o tom, jak na nás někdo napsal argumentačně nevyváženou antifeministickou recenzi, jak nějaký píárista nakladatelství upřednostnil pro reklamu v metru knihu muže oproti knize ženy nebo jak nějakou ženu do debaty pozvali jen do počtu a byla oslovována jen v momentu, kdy mělo zaznít ženské stanovisko, ne stanovisko obecně lidské. Prostě bylo důležité, že u stolu sedí i nějaká ta žena, aby to dobře vypadalo. Žena jako kuriozita, co se vymanila z tenat sporáku a je schopná i něco kloudného říci světu.
Jenže konání na diskuse na takové téma by znamenalo zaujmout radikální stanovisko: upřímnost a otevřenost a tedy i riziko, že si to dost možná rozházíme s těmi, co nás vydávají, co nás čtou, prostě mít názor bez ohledu na následky.
V závěru debaty byla diskutujícím položena otázka, zda mohou jmenovat autory, kteří jsou feminističtí. Zmíněni jsou tak ti a ty, kteří nějak píší o ženách a „mnohosti jejich životních zkušeností“. Problém je, „mnohost“ si každý představuje jinak a že feministy/kami mohou být autoři i autorky, jež prostě jen píší příběhy a feminismus v jejich knihách z každého řádku okatě nestříká. Feminismus totiž není to, že spisovatelka píše román o feministce či plakativně ukazuje, jak se dějem pohybovat, aby to byl ten feminismus. Feministické je už to, že ženy píší a jsou vydávány, podporují ostatní a chovají se férově. Feministické je to, že redaktor či redaktorka vyhledává ženské autorky, které píší jinak než mainstream. Feministické je to, že píárista či píáristka si dá práci s tím, že knize ženské autorky je věnována pozornost a nezapadne. Feministické je to, že jejich knihy knihkupci prodávají a pošoupnou je trochu víc dopředu. To všechno může vést k malým, ale důležitým proměnám.
Dokud se považujeme za otravné modré punčochy, co to mají těžké, protože holt jsme se rozhodli být těmi feministy a feministkami, tak nikam nedojdeme. Daleko lepší je upřít zrak na to, co už tu je a dát tomu prostor. Je tu například skvělé nakladatelství wo-men, které dbá na férové honoráře pro všechny tvůrce, co se na vzniku knihy podílejí a zabývá se literárním dokumentem a dává prostor promluvit těm, co jsou všude jinde ve velké míře opomíjeny: ženy bez partnerů a dětí, ženy dokumentaristky, ženy tvůrkyně. Letos vyšel velký počin Kamily Hladké Hornické vdovy. Je to feminismus nebo ne? Ale rozhodně je to počin, ve kterém je upřen zrak na ženy, které mají co říct. Sám se tak přímo neprezentuje a není tak médii onálepkován, ale zcela přirozeně takovým je. A tak to má být. Kromě toho tento rok velký úspěch slavily komiksy psané a kreslené ženskými tvůrkyněmi například Bez vlasů nebo Bezdětná. Feminismus, názory s ním spojené, stále považujeme za něco okrajového. Přitom se týká nás všech a je prostoupen společenskými tématy od nepaměti. Pojďme se my sami feministky a feministé přestat považovat za něco okrajového, derme se do popředí a neklopme zrak, nemysleme na tu otravnou nálepku, ale na obsah. Ženská práva jsou lidská práva. Osobní je politické a politické je osobní. To vždy platilo a platit bude. Už je na čase přestat se skrývat a konat. Nikdo jiný to za nás neudělá.
(psáno pro ČRo Vltava)