Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Eat pray love in Ukraine: Sorry babushka

Stenografický přepis kyjevského deníku

2.5.

Už dlouho se mi nestalo, že bych si četla ráno v posteli. Občas čtu tu Putnovu knihu o ruské religiozitě, ale vlastně jsem na to moc blbá. Nemám na to trpělivost. Vzbudím se a čtu Revolver Revue (mám 3 knihy a 1 tlustý časopis). Povídka Jaroslava Formánka Franta, skvěle napsaná. Chtěla bych tu povídku číst se studenty, ale na Konverzační klub se nehodí.

Dnes mi píše na facebooku jeden student, jestli se dnes konverzční klub koná, když byl včera svátek a v pondělí je taky svátek. Odpovídám, že ano, že tam budu, ať klidně přijde.

Reklama

Překládám Sandera. Na stránkách jednoho německého online slovníku (Duden) mě překvapí zaklikávací výzkum: Je Ježíš skutečně Bůh? A pod tím titěrným písmem: Přečtěte si, jak vědci dokázali Boží nárok. Svět se zbláznil. Vedle toho je banner s reklamou na boty.

Gugluju „havraní čerň“, až vygugluju, že je možné si dnes koupit 100 % lidské vlnité vlasy 50 cm havraní černá. Dále gugluju, jestli se dá slovo mrdka použít pro semeno. Ptám se i kamarádky na četu: ahoj kotě, co přesně si představíš pod slovem „mrdka“? Například i semeno. Tyto detaily mého pracovního dne jistě potěší všechny, co tak lačně čekají na líčení soulože s černochy.

Překládám ale nekoncentrovaně, čtu si u toho sloupky Sibylle Bergové, kterou jsem překládala, která mě oslnila a která mi chybí.

Napadá mě dělat anketu mezi hipstery v místních hypsterských kavárnách – třeba o tom, jestli perou igelitové sáčky. Ale jen abych se bavila? Jen abych se jim měla na co zeptat? Hm, proč ze všeho dělat projekt?

A tak radši jen čtu a překládám. Pak uvařím 3 brambory a osmažím kus lososa a jdu do českého centra.

Dnes byl fajn konverzační klub. Četli jsme zase rubriku Jeden den z Respektu (díky Bohu za tuhle rubriku, pro výuku bezvadné, a to jsem na ni tolik nadávala!). Docela mluvíme. A pak ještě text Tomáše Sedláčka o tom, že přestože Japonci pořád pracují, nerostou, ani nejsou šťastní. Já jsem šťastná, že pořád pracuju a že i rostu. Pak jdu do supermarketu, ale moc to tam nechápu, místo cedulek s cenou podivná čísla, takže mám strach dávat věci do košíku, koupím tedy jen to nejnutnější a letím domů. Doma klapání/cinkání/bubnování deště o parapet.

Myslím na to, jak jsem se probudila u X. a líbali jsme se po ránu. Bylo otevřené okno a najednou začalo pršet. Žádná perfektní bouře, jen letní déšť jako by nás uzamkl do nějaké clony a my byli sami uvnitř, jen jeden pro druhého. Chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila, píše se v harlekýnkách, v takových těch fialových. Ale ta chvíli skončila. A já jsem teď tady … a cloumají se mnou jarní touhy.

Čtu si a pak koukám na film Cesta ven.

Do tmy pípne mobil. Přátelství je někdy víc než láska. Melodie tohohle cajdáku mě nadnáší nad všechny zeměpisné šířky a délky.

Neděle: překládám a jdu ven s mojí studentkou Olenou. Studuje grafický design. Ukáže mi vnitroblok nějakého domu, kde chovají havrany. Myslím na rozhlasovou hru Güntera Eicha Sabeth, v níž vystupuje mluvící havran. A na prof. Přidala, který nám četl o havranech a jejich nadpřirozených schopnostech. Procházíme se městem, pak jíme v raw restaurace. Olena chodí s Jegora, kterého učím taky. Jegor jí jenom raw stravu. Olena mi vybere nějaký outdooor cake – prý z kešu sýru, a jiná hmota. No jako takový polopředkrm by to bylo dobré možné, ale nechápu, jak to někoho může zasytit. Ty sladké věci ale mají hodně dobré, tím bych se ráda nacpala, ale je to dost drahé. Tak jíme jen jakýsi dortíček, který má podklad z rozmixované hrečky=pohanky (muselo se to vařit, ne???) a zbytek je nějaký třešňový krém. U toho cucáme mandlový šejky. No moje strava to rozhodně nebude. Moje strava totiž je: sněz, co máš doma.

3.5.

Nemohla jsem spát. Rozrušil mě text Jurije Andruchovyče v časopise Listy, který jsem čmajzla v knihovně centra. Čtu ho před spaním, což nebyl dobrý nápad. Je to reflexe dění na Majdanu rok poté.

Úryvek tu

 

Nemůžu pak spát. Pořád si sundávám a zase navlíkám ponožky. Pak si je nechám na noze jen napůl, odkrývám se a zase zakrývám, okna zavírám a zase otvírám.

Překládám povídku. Miluju ten pocit, kdy se mi něco nechce překládat, ale vcucne mě to tak, že už to není práce, ale brouzdání se slovy.

Úryvek tu:

“Nikdy se neřešilo, jestli mi leze na nervy, když nás naše matka oblékala do stejného oblečení, neřeší se, že slavíte s někým narozeniny ve stejný den a nikdy nejste sám. Problém byl být sám. Když Viktor v pěti letech musel do nemocnice, protože mu operovali slepé střevo, ležel jsem v našem pokoji. Měli jsme postele kolmo k sobě v rohu pokoje a nade mnou prázdnota, ticho, jaké jsem neznal.”

Zkoušela jsem koukat p*, poradila mi to kamarádka, prý je to úplně normální dnes a člověka to uvolní. Vzrušujúce erotické videá na spestrenie dňa: Mafiáni v lese oprcají dceru jejich dlužníka! Nebo: Slušné pofikaníčko, aj tak by sa dalo nazvať toto video. Tento pán je na svoj vek mimoriadne aktívny a dá to pocítiť aj prdelkám mladých slečien. Zaujalo mě, že existuje dokonce animované porno, s postavičkou anime, zřejmě pro kluky, co dodnes hrajou pokémony… Vo svete fantázie je skrátka možné čokoľvek, proto tam raději zůstanu – pobavila jsem se, což asi není úplně smyslem této aktivity. Řev, který se ozval, připomínal něco mezi porodními bolestmi, křikem, když někdo musí jít do plynu, a pláčem, když ti někdo, do koho ses zamiloval, už 3 dny neodpovídá na esemesku.