Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Eat pray love in Ukraine: Vůně jahod, červánky, plány bé – holly shit!

Stenografický přepis kyjevského deníku

To, co se „dělo“ dosud, je zde: http://terezasemotamova.tumblr.com/post/120258157322/eat-pray-love-in-ukr-dil-25

24. května

maily: Vidím, že sis to v Buku užil se vším všudy. Já včera byla v divadle. Dvě herečky, jedna v bílých a druhá v černých šatech, svými ústy zvládly celého Dostojevského Idiota. Samozřejmě v „jazyku nepřítele“, čili ruštině, jíž rozumím podstatně méně než ukrajinštině. Ale bylo to divadlo, nějak jsem to zvládla. Akorát ty buchty furt hulily, začalo mě bolet v krku. Ale možná úpal, úžeh, nevím, je tu totiž úplně šílené horko. Tak dnes dělám zábaly, aspirin a tak.

Reklama

To, jak popisuješ Ru., v podstatě sedí na Ukr., ale víc prosycené tím sovětským elementem, který je od Kyjeva na východ prosycen vším (Lvov není Ukrajina, to je brněnská, lehce zahnívající pohodička). Nejhorší na tom všem je ta jazyková schizofrenie. To prostě muselo jednoho dne vyhřeznout. Být Ukrajincem, ale mluvit u toho rusky. Jazyk přece není jen skrumáž slov, ale taky způsob myšlení. Chceš se hádat?

Lásko, jsem omámená tím stavem vedra/krku/samoty, nevím moc co říct víc. Propadám se tu do sebe, tak nějak dobře, řekla bych. Ale jestli chci být napořád takhle sama, to ne. Je tu vítr, větříček. Včera sebou stromy za domem před jiným domem klátily tak, že to vypadalo, jako by v oknech protějšího domu všichni doma souložili. haha

Zdravím Prahu, krásnou a báječnou.

„Když člověk udělá všechno, co může, a vidí, že je to nepodařené, nicotné a k ničemu – má si zoufat? Ale proč, proč? Nebylo v něm víc, nebylo v něm nic lepšího.
Ale trápit se kvůli tomu, stydět se za to? Copak se sám stvořil takový, jaký je – viděno z budoucnosti byl?
Nanejvýš sám sebe přecenil, špatně odhadl. Ale k tomu, že sám sebe špatně odhadl, ho přece dovedlo to, že byl takový, jaký byl…“

(Jan Zábrana, Celý život)

25. května

Nemoc, bolest krku, slabost. Doznívá ve mně srdcerváčský Dostojevskij a polívání se džbánkem vody a vykřikování: Ach Bože!

Jsem zmámená vedrem. Nemám ráda větráky, ale nešlo jinak. Pustila jsem větrák a foukám si to přímo do ksichtu. Nevím, jak pracovat v takovém klimatu. Jedu metrem na výuku, tvářím se hrozně, nemám sílu se příjemně usmívat, což ostatně v kyjevském metru ani není zvykem. Přesto mě to štve. Náladu mi rozproudí až výuka. Na první kurz dorazí jen 5 lidí, tedy polovina!, nejspíš se vedrem rozpustili na slunci cestou městem. Nedivím se, já skoro taky.

V rádiu hovoří o tom, jak se dnes staví. Když se staví dům, tak se prý musí hasit vápno a je prý dobré tam taky přihodit mrtvou kočku, protože organická složka hmotě velmi pomůže.

Sen o tom, že na mě někdo čeká v brněnské hospodě. Píše mi esemesky, že mě nikde nemůže najít. A já tam nejsem, protože vykolejil vlak. Sedím v nějaké prdeli světa a masíruju Kubovi záda. Má záda jako moje panenka v dětství. S dírkami, z nichž se ozývá pláč, když jí zatřesete. Kuba má průsvitnou kůži a jsou vidět čáry fixou, protože měl nedávno operaci (ve snu). Taky tam sedí jeho ex. A jejich kamarádka, co se přestěhovala z Londýna na Maledivy. My všichni sedíme někde na konci světa, kde vykolejil vlak a nemůžeme odjet. A moje brněnské rande je mi najednou tak nějak úplně jedno.

27. května

Hrozné vedro. Jsem paralyzovaná. Překládám na zakázku ukázku z textu švýcarské autorky Elmiger Pozvání pro troufalé. Je to těžké. Je to antiliterární. Jsou to takové útržky objevování nějaké podivné země. Brodím se tím velmi ztěžka. Něčím je to fascinující, něčím je to neuchopitelné.

Převládá ale ochromenost tím hrozným vedrem. Takže nezbývá než zapnout větrák značky Saturn a strčit si ho přímo k hlavě. Pracovní morálku to bohužel příliš nevylepší. Navíc mám hned rýmu. Ale tu mám v podstatně už celý rok. Civilizační nemoc.

Včera výuka, skloňování podle vzoru žena. Taky souvislosti slova „píča“ a „tisknout“, slovo „píča“ prý vzniklo ze slova „le petite chat“. Opakuju: to se učit nemusíte. To je jen tak pro zajímavost.

Večer skajpuju s L. a s M. M. vypráví o příšerném víkendu ve Štrasburku, drahém hotelu, hovorech o budoucnosti, které prosytily celý ten víkend, který mohl být hezký, ale nebyl, hádky, nesoulad. Moje milovaná Číňanka M. opakuje asi hodinu a půl pořád dokola jednu větu: bojím se, že když se s ním rozejdu, tak pak navždy zůstanu sama. Říkám jí, že každej jsme sám. A mnohem horší než bejt sám je cítit se sám ve vztahu s někým. Kývá a říká, že ten rudej ksicht má od chlastu, dala si prostě dnes večer sama domu trochu tvrdýho, z flašky v poličce své spolubydlící. Někdy to nejde jinak, říkám jí. Říká, že matka jí řekla, ať si sbalí saky paky a jede zpátky do Číny. M. říká, že ji Německo už pěkně leze na nervy. Ale Čína ji děsí taky. Prý ji láká Jihoafrická republika. Vzpomenu si na tu kauzu kolem běžce s protézou, co zabil svoji přítelkyni. Na to podmazávání a podivné dohady. Říkám, hele nevím, jestli je to dobrý nápad. M. říká, tak asi Amerika. Nebo Austrálie? A takhle to na světě je.

Na kurz v pět přijde asi kvůli horku jen málo studentů. Ptám se Oleny, proč nepřišel Ivan. Informuje mě o ději z bojiště. Ivan musel jít vybírat oblek, protože se bude ženit. Jsem šokovaná, netušila jsem ani, že má přítelkyni. Musí, ptám se. Ano, musí. A je šťastný, ptám se Oleny. Musí být šťastný, odpovídá. Říkám jí, že bych ráda šla na svatbu, protože jsem zvědaná jak opice a zajímá mě, tak taková ukrajinská svatba probíhá. Říká mi, že budou mít jen rychlou svatbu na úřadě, vše je kách a nečekané.

Cestou z výuky jedu metrem s Veronikou, která má stejné příjmení jako nejbáječnější politik a oligarcha na světě (už jsem jí to sladké tajemství sdělila) a Denisem. Veronika studuje zubařinu. Vysvětluje mi, že česky se učí proto, že vrtat zuby v Česku je její plán B, kdyby se na Ukrajině něco zvrtlo.

A co jím? Losos, mušle, chleba s máslem, brambory, jahody. Ukrajinská smetana je tak skvělá, že to ani slovy nejde popsat.

Večer: Vůně jahod – je na to smajlík?

Je tma, sms: Prosim te, padam, spadnu, 1.os., č. jedn. Chytis me? Staci podeprit. Venku mrouskaj ukr kocky, jako by byl konec sveta. Srdecne zdravim z nory ilustrovane tygri tlamou

„Není lásky, ale jen jemné, ale jen lehké, ale jen věčné lži o lásce.“ Montesquieu

 

28. května

Pokud někoho zajímá téma Krym, zde dobrý článek: http://a2larm.cz/2015/05/krym-v-radosti-a-hnevu/

Je rok 2015, nefungují tam zahraniční mobilní operátoři, zmrzly účty v bankách. Dovedete si to představit? Pro některé to není sféra imaginace, ale tvrdá denní realita. Jak vypadá místo, kterému říkáme „konec světa“? Možná takhle.

Utíkám deštěm do divadelního centra na schůzku. Začíná být poměrně namáhavé setkávat se s lidmi, kteří chtějí kooperovat. Všichni chceme kooperovat. Všichni na tu kooperaci chceme peníze ze zahraničí. Je ale zábavné, když tím zahraničím je náhle Česko a místní ponuré finanční prostředky. I ty mizivé finanční prostředky v Česku jsou ale velké ve srovnání s místními zamrzlými granty, finanční krizí a válkou. Tyhle kooperace zafungují tehdy, když se přesně ví, co je cílem a klikne mezi lidmi něco navíc. Jinak se jen mluví, vymění se vizitky, venku prší a všichni myslí na to, že už chtějí jít domů, uvařit si čaj a jít do postele s knížkou.

Jdeme pak s Irinou na univerzitu, prý je tam přednáška českého ukrajinisty (Davida Svobody) o tom, jak Češi na začátku století vnímali Ukrajince. Mluví ukrajinsky, moc mu bohužel nerozumím a zmáhá mě děsivé dusno v sále. Pozoruju studenty. Ti, co se sedí okolo mě, buď čtou nebo si hrají s chytrým telefonem. Sami chytří nejsou, od toho mají asi ten telefon. Pořád někdo přichází a odchází, pořád někde vržou a práskají židle, dveře, parkety. Nakonec se rozhodnu odejít. Mám dvě hodiny, než budu muset vyrazit na vyučování a rozhodnu se, že je nechci strávit nijak jinak než sama ve svém bytečku, proto jedu taxíkem domů a hibernuju.

Čtvrtek večer bývá náročná hodina, pokaždé. Všichni už jsou unavení, týden končí, čeština zdá se být vždy o krapet těžší než jiné dny. Všechny ty koncovky, časování, slovosled, ach jo. Děláme řadové číslovky, všímám si, že někteří usínají, říkám, že taky usínám a volím probouzecí metody. Pak děláme naprosté šílené cvičení na trénování skloňování rodu „žena“, mám totální black out a nejsem schopná vysvětlit, jaký pád se kdy používá. Říkám: vím, jak je to správně, ale nevím, jak to vysvětlit, ukamenujte mě. Studenti se smějou, nakonec na to nějak přijdeme a jdeme konečně domů.

30. května

Vstávám a zjišťuju, co nejspíš příčinou mé totální malátnosti. Málo spím. Usínám podle českého času (na počítači), vstávám podle kyjevského času (na mobilu). Někde chybí hodina či dvě, čili spím pro moje potřeby strašně málo. A to si pořád vyčítám, že moc spím, moc málo pracuju atd. Calm down.

Dnes mám přednášku o českém divadle. Mám z toho nervy. Však mě znáte.

Jdeme s I. ven. Mám hrozný hlad a jím bezvadnou kotletu po kyjevsku v bufáči. Jídlo jako skoro jako od babičky. Potom se procházíme. Oběma se nám tak nějak nechce domů. My jsme jako Brod a Kafka, ti se prý vzájemně třeba celý večer doprovázeli domů, třeba i tři hodiny, říkám I. Nakonec zapadneme do české hospody, kde je opět zábavné sledovat, jak si tu hrají na Česko. Do gulášovky mi chtějí dát zakysanou smetanu a z repráků hraje nejspíš cédéčko folkové hudby z Levných knih za 15 korun. Opodál číšník ořezává kost vepřového kolene. Asi nějaká smyčka zacykleného času, nikdy to neskončí.

Ale večer naštěstí ano. Jsem ale tak unavená, že nemůžu spát, a z bídy sobě vlastní si pouštím pořad Dovolená v protektorátu, kde rodina 21. století prožívá strasti doby protektorátu. Fascinuje mě síla a odvaha té jejich babičky a zaprděnost toho jejího synáčka. Trenažér buranských názorů na počkání. Viz diskuse o uprchlících. Viz diskuse o vyhnání sudetských Němců. Viz diskuse o čemkoli, kdy člověk musí myslet a vcítit se do situace někoho jiného než té své.

Holly shit!