Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Eat pray love in Ukraine: Zastavit pomíjivost nepomíjivostí

Stenografický přepis kyjevského deníku

29.4.

Maily: Strávníku. Díky za vhled do dění v čínské restauraci. Věřím, že rovněž dnes touto dobou tam probíhá podobná esence všednosti a nadupané obyčejnosti.

Já tu dnes přesazuju slova z jednoho záhonu na druhý, jím palačinky koupené v bufáči, kde mluví jen rusky a insistují na tom, přestože reaguji svojí verzí ukrajinštiny. Přede mnou se tyčí dny, prázdné i plné, to záleží na mě. A myslím, že právě to mě tu dostihlo. Proto jsem sem tolik chtěla, zaříznout tu fatalitu prázdnoty budoucího života doma, v Česku, novém starém, po Německu. Odletem jsem ji zařízla, ale vím, že je nevyhnutelná a že musí být po mém, vycházet ze mě, ne z mnohdy rozbitých mužů, kteří se mi nabízejí. Takže upevňuju tu bažinatou krajinu a směju se.

Reklama

Úkolem dne je mimo jiné vyměnit prostěradlo, protože to, co tu je na posteli, kde právě ležím, je děravé a štve mě to. Jediné ložní prádlo, které tu mám k dispozici, je tygrované. Berme to jako metaforu: budu tygřicí. Nebo levharticí?

Zajímalo by mě, jestli máš pořádek na kancelářském stole a takové ty věci, však víš.

Pomalu se dovídám víc o zemi, kde jsem. V únoru a březnu jsem překládala knihu o Haliči na konci 19. století – o vystěhovalectví, haličských kurvách, o korupci, kterou nelze vymýtit.

Teď jsem tady v Kyjevě, piju džus značky Halič, který je hrozně kvalitní stejně jako většina ukrajinských potravin. A pozoruju Ukrajinu a ukrajinskou společnost: rozpolcenou, odvážnou, silnou, ale i neuvěřitelně konzervativní, v něčem bojácnou, až zabržděnou. Zdá se, že od konce 19. století se toho ohledně korupce ve všech oblastech života mnohé nezměnilo. Ukrajina má prý neobyčejný talent na to promrhat všechny šance a nějak to nakonec všechno přežít, protože místní tu umí vyjít s málem. Přece jen se ubránili té nestvůře, která z nich chtěla udělat něco jako Bělorusko. Když se studentů ptám, jestli se ve svém životě setkali s úplatky, říkají, že ne. Vzápětí však někteří dodávají, že jim ale úplatky v malém připadají v pořádku. Ptám se, co si mám představit pod úplatky v malém: škola, nemocnice, úřady. V malém je to ok, ve velkém je to průser. Jenže právě „v malém“ je zrcadlem „velkého“, snažím se říct, připadám si jak kazatel, je mi trapně. Nene, kroutí někteří hlavami. Je půl sedmé, hodina končí, jsem bezradná, v tématu budeme pokračovat příště.

30.4.

Dnes je poslední dubnový den. Hurá! Duben byl průlomový měsíc a budu ráda, že se stane zcela minulostí.

Překládám. Pak jdu na oběd. Oběd ve francouzské hospůdce: krémová bramborová polévka, quiche lorraine. Trochu vína. Procházkou domů, zapnout skype.

Ptám se, jak to bylo s těma dvěma proruskýma novinářema, co je nedávno zabili na ulici za bílého dne. Válka na počátku 21. století je válka hybridní. Bojiště už nepředstavují tolik zákopy, unavení a naštvaní týpci v maskáčích a ožralí oficíři. Bojiště je v našich hlavách, které Rusové velmi účinně dokážou zmást – bojištěm je tzv. „psychosphere“. Cílem je zmást, unavit každého do takové míry, že není schopen oddělovat pravdivou zprávu od lži, lživé zprávy se množí. Černá nikdy není černá, ani bílá, paleta barev se promíchává, aby se nikomu a ničemu nedalo věřit. K tomu je potřeba energie, čistá hlava a odvaha a té se ve východních zemích těžko dostává, když jen běžná existence tam stojí energii a obstarávání všedních záležitostí je náročné.

Prostředky pak představují lživé zprávy v novinách, činy páchané tak, aby vypadaly, že je udělala protistrana, upravené fotografie, a pokud armáda, tak armáda trollů, ajťáků přikovaných ke stolům, kteří vyrábějí stovky účtů na sociálních sítích. Mezi recepty na koláč, který právě upekli, a hudbou, na kterou tančili, zveřejňují sdělení o tom, že ukrajinská vláda je plná fašistů s molotovem v kapse.

Novodobá válka a válečné otroctví se děje na počítačích a … v našich zmatených hlavách. Počítače a internet nad námi mají navrch, protože internetová síť je čím dál rafinovanější, zahlcená a přehlcená nesmysly, zatímco náš mozek funguje pořád stejně pomalu a chroustavě.

Pomalu začínám chápat, že na východě panuje jiné pojetí člověka. Jistě, morálka a hodnoty jsou stejné, ale způsob jejich dosažení a jejich chápání je velmi, velmi různé. Jinak se tu chápe individualita, především na hýčkání individuality tu není tolik času jako na západě – infrastruktura a obhospodařování každodenních záležitostí člověka tu zabere tolik času a energie, že na broušení osobní integrity moc často nedojde.

To ještě budu dál prozkoumávat.

Večer výuka. Cestou tam fotím leták nalepený nad dveřmi vagónu metra – reklama na detektor lži. Kousek před ním stojí titěrný policista, docela by se mi do fotky hodil, ale jak to udělat? Už tak mám vždycky divný pocit, když fotím před uniformovanými…

Jako vždycky jsem nervozní, v učebně jsem příliš brzo, větrám, chroustám jablko. Rozdávám opravené domácí úkoly, hodina se táhne: ten ta to, jaký jaká jaké, slovo „neje“ neexistuje, existuje jen „nyní“. Musím dávat pozor. Začátečníci se učí všechno od podlahy, něco je špatně naučíte, budou to říkat špatně celý život. Pak jedu metrem, čtu KyivPost, kde je na titulní straně napsáno: Ukrajina říká EU: Dejte nám víc. EU říká Ukrajině: Dělejte víc.

Tak co teď? Prachy nebo činy? Ani jedno nestačí.

1.5.

Už jsem tu skoro tři týdny. Je toho pořád hodně nového, všude okolo, ale už ne tak jako na začátku.

Dnes probuzení do vydýchaného pokoje zalitého sluncem. Do pátku, kdy je tu svátek. V noci sen. On a ona sedí v metru. (Pro tyhle dva dost netypická situace, ale o to nejde.) On má ruku na jejím stehně. Nebo ona na jeho. Taková ta chvíli obyčejného bytí, žití. Proč se mi o nich zdá? Už mi vypadněte z hlavy laskavě. Klidně si spolu jezděte metrem nebo kam chcete, ale nejezděte mi laskavě do hlavy!

Jdu se projít. Pohanka, salát a kus kuřete v ukr bufáči. Navzdory všem svým zásadám už žiju jako typický singl – nevařím, protože se mi nechce vařit a sedím sama v bufáčích. Koupím si sluneční brýle. Jsem šťastná, že na ně dostanu zdarma i obal. Prodavačka je první živý člověk, se kterým promluvím. Druhý je stařík, co ke mně přijde, když sedím na Chresčatyku a čtu si Lundiakovou. Začne mi rusky něco povídat, nejspíš co čtu a proč nečtu Šolochova. Hned jsem si vzpomněla, že napsal román Tichý Don. Častým námětem mu bylo rodné kozácké prostředí, taktéž kolektivizace zemědělství na Donu, témata, která mě velmi zajímají. Jistě i vás.

Dialogy z filmu dnes:

„Nebuď složitá prosím.“

„Proč brečíš?“

„Protože ti dnes nestál.“

„Hm. Dobrou.“

útržky zachycené z poslechu rádia – tématem byl Mácha-Máj:

Dalekáť cesta má, marné volání.

domnělý nihilismus – touha rozplynout se v čase

loučení jako důležitá básnická figura

touží po nepomíjivostí prostřednictvím nepomíjivých věcí

zastavit pomíjivost nepomíjivostí

Řev seshora. Nejdřív celé odpoledne vřískají děti, když padne tma, tak rodiče. Řvou na sebe. Zajímalo by mě, co řeší, jestli peníze, politiku, válku, být či nebýt, kdo jak vymačkává zubní pastu nebo interní zákonitosti svého svazku. Naštěstí slyším jen obrysy této zvukové frekvence. Potom se rozvrže jejich postel, která je přímo nad tou mou. A započne vřískot jako předtím ten dětský, teď ale dospělácký. Poslouchám (snad) poslední akt tohoto rodinného tyjátru, skoro jako od Čechova a absolutně nevím, jestli mám šílet vzteky, závistí nebo štěstím, že to všechno dobře dopadlo a brzy vše utichne. Pozoruju blikání kontrolek do tmy, vytěsňuju zvuky a odplouvám do slastné tiché noci.

(„Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Lev Ninja Tolstoj)

Večer se přinutím překládat Sandera, konečně. Pak skypujeme s Kubou. Zčerná mi u toho obrazovka počítače, takže je de facto mrtvý. Přitom se z něj ozývá Kuba. Brebentíme do noci. Pak koukám na film The Squid and the Whale, dojemná storka o dospívání, když se vám rozvádí rodiče a otec je idiot a matka nadržená raketa, co se z ní stává úspěšná spisovatelka. V noci mi ještě píše němčour Martin, četujeme na skypu, a pak ještě kamarádka Pavla, životní rozdrásanosti a vzdechy. Usínám.