„Porod pekla. Byla jsem od počátku tak ošklivá, že by mě moje matka raději odložila, než aby si mě nechala. Něco takovýho jako jsem já, říkají, něco takovýho nemůže být dosud, tak ošklivej tady nikdo není, takové matky tady nežijí. Říkají, že mě položila do krabice plné novin, vlastní matka, jako smetí, které člověk hodí do popelnice. Tu krabici, říkají, postavila na schodiště k modlitebně. Uprostřed noci, v dešti, byla zima. Co je to za matku, říkají, takový hřích, a dívají se u toho k nebi, celá vesnice je tím pošpiněna. A že jsem odnaproti, to je evidentní, a že odtamtud pocházejí od nepaměti jen špatnosti. A pak mávnou rukou tak, jako když si stěžují. Takovou jako mě, říkají, takovou by odsud vyhodili.“Takto a dvěma ostrými nadávkami hned z kraje románuzačíná román MiroloiKaren Köhler, současné mladé německé autorky. Ta momentálně figuruje na longlistu nominací na Německou knižní cenu. Román, jeho přijetí a diskuse kolem nedávno rozvlnily poklidné vlny německé literární kritiky.
Karen Köhler se léta věnovala divadlu, působila jako herečka a napsala několik divadelních her. Do obecného povědomí německojazyčného literárního rybníčku vplulatím, že se nemohla zúčastnit klagenfurtského soutěžního klání Ceny Ingeborg Bachmannové, protože dostala neštovice. Poté vyšla její povídková sbírka Lovili jsme rakety(Wir haben Raketen geangelt), která zaznamenala velký úspěch. Kniha byla označována za debut roku a na chvíli narušila mýtus, že povídky jsou méněcennější literatura.
Na konci srpna tohoto roku pak vyšel její první román Miroloi. Kvůli rešerším a práci na něm Karen Köhler vycestovala do Řecka, i název knihy je řecký, dějiště svého dystopického románu vyprávěného ve 128 strofách je však nejasné. Dění se tedy může odehrávat kdekoli. „Miroloi“ je žalozpěv, kterým řecké ženy vyznávající pravoslaví uctívají své mrtvé. Na odlehlém ostrově žije mladá žena, která je nalezencem vyrůstajícím v odlehlé vesnici. Dějiště připomíná Příběh služebnice Margaret Atwood – ostrov, kde o všem rozhodují muži, ženy nesmí číst, úzkostlivě se dodržují tradice a zákony. Hrdinka nalezenkyně se ovšem panujícím poměrům vzepře, tajně se učí číst, zamiluje se. Tolik kniha, která je jakousi oslavou svobody, ale je bohužel poměrně černobíle napsaná, její postavy bohužel zůstávají ploché a dění příliš vágně popsané.
Diskuse, která se v Německu kolem knihy a jejího přijetí strhla, začíná někde jinde, mimo tento román. Je totiž spíše hromosvodem nepříjemností, které se kolem nominací, recenzování a literárního trhu v poslední době nahromadily. Recenze na knihu se v názorech různí, obecně však jde říct, že zatímco čtenářská komunita knihu oslavuje, kulturní rubriky spíše kroutí hlavou nad nadšením z knihy a především nominací knihy na Německou knižní cenu.
Germanista Moritz Baßler se ve své kritice v novinách Tageszeitung ptá, jak vlastně dnes chápat literaturu: „Pokud je ale toto literatura, a už to tak vypadá, pak se pojem literatury v posledních letech radikálně proměnil a potřebujeme nová měřítka pro krásu, styl a vkus. Měli byste nám pomoci osvětlit, s čím a v jakém ohledu knihu jako Miroloi vůbec lze srovnávat a jak ji hodnotit. Tato měřítka možná již dávno existují nebo se přinejmenším sjednávají, ale ve čtenářských online komunitách, mez čtenáři samotnými, nestanovují je experti, kteří ve svém chápání literatury vycházejí podle toho, co jednou formuloval Robert Musil ‚přibližně sto padesáti lety platilo za ono básnictví, za básnictví velkých měřítek a praměřítek‘.“ Svůj článek skončil bezmocným výkřikem: „Haló! Trápí někoho podobné otázky?“
Rovněž Jan Drees z Deutschlandfunku knihu kritizuje a vznáší dotaz, zda vůbec knihy, které jsou evidentně feministické, ještě dnes muži mohou kritizovat, aniž by to schytali. Následuje výčet toho, proč literatura psaná ženami v současné době vůbec nestojí na okraji, jak se obecně tvrdí. Drees Miroloi považuje za zdařilou literaturu pro mládež. Tím ovšem zase naštval všechny ty, co si myslí, že literaturou pro mládež mohou být i šťavnaté ambivalentně vyprávěné knihy, nemusí jít jen o boj dobra a zla. „Kdyby Miroloi nebyl současnou vlajkovou lodí nakladatelství Hanser, a kdyby se kniha obešla bez současného trendy tématu feminismu, ani pes by po ní neštěkl.“ Drees si nemyslí, že v diskusi o knize nejde o krizi kritérií, brojí za literární kritiku nezávislou na trhu a marketingu: „Miroloi nám ukazuje, že nepotřebujeme žádná nová kritéria, ale literární kritiku, která je nezávislá na trhu a která se zřetelně vymezuje vůči marketingovým strategiím nakladatelství. Nemáme co ztratit – a nakladatelství také ne. Jak známo, na prodeje knih nemají vliv recenze, ale články o spisovatelích, rozhovory a: debaty. Pro nakladatelství Hanser to tedy opět nemohlo lépe dopadnout.“
Marlen Hobrack se v týdeníku Freitag zabývá odvěkým sporem ohledně ženské literatury v souvislosti právě s tímto románem: „Možná je spíše na čase znovu si uvědomit význam pojmu ‚ženská literatura‘ – tedy zamyslet se nad tím, proč byl vůbec míněn hanlivě. Proč nás kritičky a spisovatelky tolik děsí texty žen, které možná skutečně čtou spíše ženy a zabývají se ženskými tématy? Protože nezájem mužů o tuto literaturu znamená všeobecné odsouzení? Protože máme konotaci něčeho „méněcenného“, co je spojené se slovem „ženy“, tak intenzivně zvnitřněnou?“ konec citace
Eva Behrendt, recenzentka švýcarských novin Republik, se jako jediná zamyslela i nad praktikami nakladatelství a především redakcí textu, a to na konkrétních příkladech. Její text se příznačně jmenuje „Haló, včelo. Haló, kozo. – Haló, redakce?“. Behrendt knihu kritizuje za stylistické redundance a krkolomnosti, logické nejasnosti v líčení děje a především nepřesvědčivé potýkání se s ženskostí. Svoje zamyšlení uzavírá těmito slovy: „Je emancipace vůbec myslitelná bez výdobytků moderny? Feminismus každopádně nenese vinu na tom, že hrdinčiny čtecí a psací schopnosti vedou pouze k regresi.“
Hanser je renomované nakladatelství, před několika lety se v něm vyměnilo vedení, někteří významní spisovatelé palubu nakladatelství opustili. Nakladatelský dům tento rok už čelil kritice nepečlivých redaktorů v jiné kauze, a to po vydání románu Stella Takise Würgera. Kniha vypráví životní příběh židovky Stelly, která skutečně žila, a její lásky, Švýcara Friedricha. Udávala židy, aby zachránila své rodiče před transportem do Osvětimi. Würgerovi byl vytýkán špatný, přeslazený styl, zneužití tématu holocaustu k jímavého vyprávění, kritici jej přirovnávali k Bernhardu Schlinkovi a jeho Předčítači. Situace se podobala i v rozkolu mezi literární kritikou, která román odsuzovala, a čtenáři, kteří knihy nadšeně hltali. Otázkou tedy, zda literaturu poměřujeme podle externě zavedených kritérií, či zda si každá kniha klade svoje vlastní pravidla a v jejich mantinelech se pak zdařile či nezdařile pohybuje.
Podobná situace panuje nyní. Kdo má pravdu? Kritici, porota Německé knižní ceny nebo lid, čtenáři? Román Miroloi nakonec chvíli figuroval velmi vysoko v bestsellerovém žebříčku, což ovšem nemusí vypovídat nic o její kvalitě, ale prostě o tom, že to, o čem se mluví, si někteří lidé dokonce chtějí přečíst. Nezávislé berlínské knihkupectví Ocelot, které se vyznačuje tím, že prodává pouze takzvaně dobrou výběrovou literaturu a je velmi aktivní na sociálních sítích, dokonce modrobílou knihou Karen Köhler vyzdobilo polovinu výlohy. Tím zpečetilo své stanovisko k současné kauze. Čím se tedy řídit? V celé kauze nakonec významnou roli sehrál mocný marketing bohatého nakladatelství a vliv nominace na Knižní cenu, která je poslední roky velmi kritizována za jednostranný vkus. Zapomíná se ale na to, proč vlastně knihy čteme. Abychom z nich měli nějaký zážitek, aby nás občerstvili, proměnili. V diskusi se naopak šermuje výrazy jako „měřítka pro hodnocení stylu, krásy a vkusu“, „krizí kritérií“ a už zase tou zpropadenou „ženskou literaturou“. Lze někomu vyčítat, že prožil skvělé chvíle s nějakou knihou a něco mu dala? Jen těžko. Nechme tedy nakladatele nakládat, kritiky kritizovat a čtenáře číst a neřiďme se marketingovými řečmi či bestsellerovými žebříčky.
(psáno pro Český rozhlas Vltava)