Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Natascha Wodin: Jazyk může být spásným lanem

Během druhé světové války ji jako třiadvacetiletou společně s mým otcem deportovali z Mariupolu na nucené práce do Německa, věděla jsem jen, že oba byli totálně nasazení ve zbrojním podniku Flick v Lipsku. Jedenáct let po skončení války si moje matka v jednom západoněmeckém maloměstě vzala život, nedaleko čtvrti pro ‚cizince bez domova‘, jak se tehdy říkalo někdejším totálně nasazeným. Kromě mé sestry a mě už na celém světě pravděpodobně neexistoval nikdo, kdo by ji ještě znal. Ani my, moje sestra a já, jsme ji vlastně neznaly. Byly jsme děti, mé sestře byly právě čtyři, mně deset, když jednoho říjnového dne roku 1956 beze slov odešla z bytu a už se nevrátila. V mých vzpomínkách byla už jen přízrakem, spíše pocitem nežli vzpomínkou.“

Takto poslední setkání s matkou, která spáchala sebevraždu, ve své knize Byla z Mariupolu (2017) popisuje Natascha Wodinová, spisovatelka rusko-ukrajinského původu, která se doposud dle svých slov „schovávala za hranou svého psacího stolu“. Její dosavadní knihy měly v německé literatuře své místo, ale teprve její poslední román, pátrání po matce, která už více než šedesát let nežije, zaznamenal obrovský úspěch – byl oceněn Cenou Lipského knižního veletrhu. Jednoho dne spisovatelka jen tak zadá velmi běžné jméno své matky do ruského internetového vyhledávače a ke svému obrovskému překvapení najde záznam na fóru pro Ukrajince pocházející původně z Řecka. Nedá jí to a zanechá dotaz, jestli někdo o její matce něco neví. Po týdnu se jí ozve internetový freak Konstantin, který jí zásadním způsobem s rešeršemi na dálku pomáhá. Vivat internet!

Tajemný oblak nevědění se postupně rozplyne, představa rodiny a prostředí, kde matka vyrůstala, získává konkrétní obrysy. Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko se narodila v dnes ukrajinském městě Mariupol, které leží u Azovského moře a kde až do konce 19. století většina obyvatel byla řeckého původu. Pocházela z velké multikulturní rodiny, která měla kořeny v ukrajinském, ale i baltském šlechtickém rodu, některé větve vedly také do Řecka či Itálie. Její předci, italští přistěhovalci totiž v 18. století místo do Ameriky odešli na dnešní Ukrajinu a na Donbase úspěšně obchodovali s uhlím. Wodinová se dozvídá rodinné příběhy plné hladu, děsu a násilí. Depresím své vykořeněné matky, která nechtěla žít, najednou dokáže porozumět – ocitla se v mlýnských kamenech dvou diktatur, později byla deportovaná do Německa jako totálně nasazená.

Reklama

Desetiletí jsem o svém vlastním životě nic nevěděla. Věděla jsem jen, že patřím k jakémusi lidskému odpadu, k nějakému smetí, co tady zbylo od války.“ Těmito slovy Wodinová popisuje životní pocit, který ji dlouho doprovázel. Jediné, co jí dávalo sílu a naději, bylo osvojení si jazyka země, v níž se sice narodila, ale kde si připadala tolik cizí. Doma se hovořilo rusky, ruština byla pro její rodiče až jakousi posedlostí a tím jediným, co jim zůstalo. Němčina pro Wodinovou v dětství byla „silným lanem, kterého se okamžitě chopí, aby se díky němu přehoupla na druhou stranu, do německého světa“. Německý jazyk a zachycování příběhů se stalo jejím celoživotním osudem. A její kniha Byla z Mariupolu ukazuje, že příběhy, které k nám mají připlavat, si možná někdy dávají načas, ale nakonec jsou tu, v celé své kráse, a je to, jako by tu byly odjakživa. V souvislosti nejen s touto knihou, ale i například autobiografickou sextalogií Karla Ove Knausgårda či heptalogií J. J. Voskuila se tak v současné době čím dál více diskutuje o tom, že čtenáři baží po autenticitě a to nejlépe s nálepkou „můj vlastní příběh“. Ne každý spisovatel je ovšem ochotný jít s kůží na trh a potýkat se s komplikovanou banalitou či banální komplikovaností života…

(psáno pro časopis Host)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama