Na facebooku existuje vícero čtenářských facebookových skupin věnovaných čtení a knihám, já sama nepravidelně sleduju dění ve skupinách Co čteme a Literární snobi, přičemž písmeno n je v názvu v závorce, čili to dle výkladu mohou být i Literární sobi. Obě skupiny pořádají i literární akce mimo virtuální svět.
Občas dění v nich sleduju, protože mě zajímá, co lidi čtou a jakým způsobem o tom přemýšlejí. Příspěvky se víceméně opakují: lidé fotí své psy, kteří právě rozcupovali Idiota, ano, toho od Dostojevského, nebo u vázy s tulipánem vyfotí knihu, co si právě koupili, překladatelé se chlubí novým překladem a někdo fotí svůj nový regál na knihy, v němž celé jedno patro zdobí knihy o odstínech šedi… Často se někdo ptá na knihu s určitou tématikou. Nebo jen tak napíše „Nudím se, co mám číst?“ a následuje vlna komentářů, v nichž se to hemží vším možným, co vox populi právě přechroustal a doporučuje jiným. To bývá náplň především té první jmenované skupiny, Co čteme, vůči níž se vymezili Literární Sobové aka Snobové a založili si svoji skupinu, v níž chtěli eliminovat přísun banalit a podněcovat diskuse o knihách, což se jakž takž podařilo, a to díky aktivitě zakladatelů-knihomolů.
Nedávno se ve skupině Co čteme objevil dotaz tohoto znění: „Myslíte, že je k nové státní maturitě třeba číst knihy, nebo to jde i bez čtení? Smajlík 🙂 V závorce uvedeno: (Byla bych ráda, kdyby se to obešlo bez komentářů typu „20 knih zvládne přečíst každý,“ na to se neptám.)
Tento dotaz vyvolal 324 komentářů a mnoho sdílení, což je v případě skupiny nadprůměrný počet reakcí. Hodně komentujících tvrdilo, že bez čtení to určitě jde, jiní že to spíš nejde nebo vůbec nejde, někteří radili zkouknout si alespoň filmy natočené podle knih z jakéhosi seznamu, například Švejka či Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru. Ani tyto filmy údajně ale není nutné vidět celé. Čtenářka vystupující pod přezdívkou Bludička Potrhlá se dokonce přiznala k následujícímu: „U některých filmů jsem to na videu (tak dávno to je) přetáčela dopředu, jak moc mě to nebavilo a 90 minutový film jsem dala třeba za 30 minut.“
Ať žije literatura! Tento dotaz u mě samotné vyvolal velký smutek a velké množství otazníků. Jak je vůbec možné, že k něčemu takovému dojde? Že něco tak vášnivého jako literatura je pro mnohé nuda jako hrom?
Vylovila jsem ze své knihovničky knihu Alberta Manguela Dějiny čtení. V ní jsem našla skvělou pasáž popisující vášeň, o kterou se dotazující připraví, pokud se rozhodne knihy nepřečíst. „Já si také čtu v posteli. V dlouhé řadě postelí, v nichž jsem trávil noci svého dětství, v podivných hotelových pokojích, kde se na stropě tajuplně míhala světla projíždějících aut, v domech, jejichž pachy a zvuky mi byly cizí, v letních chatkách, kde bylo vlhko od mořského vzduchu nebo kde byl horský vzduch tak suchý, že mi vedle postele položili misku s odpařující se eukalyptovou vodou, aby se mi lépe dýchalo, všude mi spojení postele a knihy zaručovalo jakýsi domov, o němž jsem věděl, že se tam můžu noc co noc vrátit, ať už jsem pod jakýmkoli nebem. Nikdo mě nevolal a nechtěl po mě, abych udělal to nebo ono;mé tělo, nehybné pod přikrývkami, nic nepotřebovalo. Co se dělo, dělo se v knize, a já byl vypravěčem. Život se žil, protože jsem obracel stránky. Myslím, že si nedokážu vybavit žádnou intenzivnější všeprostupující radost než dostat se k několika posledním stránkám a odložit knihu, aby konec nenastal dřív než přinejmenším zítra, a zabořit se do peřin s pocitem, že jsem právě zastavil čas.“
Každý z nás má rodinu s určitými čtecími návyky a vášněmi či nevášněmi. Každý z nás prodělal určitou zkušenost s učitelkou či učitelem českého jazyka a literatury, která nám svým způsobem předala chuť číst. Přitom nařízení týkající se nové maturity je poměrně benevolentní – dovoluje vybrat si 20 literárních děl ze školního seznamu, který se školu od školy liší. Bohužel systém je tak systematický, že nadále zůstává systémem, idea vzdělávání, idea čtení, pocity skryté za těmito činnostmi se z ní vytrácejí. Pocit domova, svoboda, imaginace, intenzita, radost, pocit, že se zastavil čas, prodírání se příběhy. Přečíst knihu znamená otevřít své srdce a nechat se třeba i štípat, může to znamenat rozboření všech dosavadních představ o světě, tak jako to kdysi popsal Kafka ve svém dopisu příteli Oskaru Pollakovi:
„V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“
Ale to potom musíte učit literaturu jako nekonečný ponor pod povrch, nikoli prozatimní potloukání se po povrchu k cíli, který představuje maturita.
Určitě existují učitelky a učitelé, kterým je vlastní umění literaturu zprostředkovávat – skrze příběhy, jenom se bojím, že čím dál větší systematizování literatuře škodí a dělá ze čtení opravdu až archeologicky starou, nezajímavou činnost typu háčkování. Číst je něco starosvětského, staromódního, podivného. Výuka literatury totiž v mnoha případech nepodněcuje ke čtení literatury samotné, ale ke čtení rozborů, kterých je plný internet. Ze skvělé knihy se rázem stává podivná skrumáž nelogické zápletky, nadměrného množství vedlejších postav a bizarních dějišť. Zastávám ideu, že učit literaturu pouze skrze interpretace je v podstatě jít proti podstatě a smyslu literatury. Každý čtenář má právo na vlastní názor a vůbec není špatné, pokud kniha popudí, rozčílí, zvedne ze židle, zkrátka něco s námi dělá. Ale tyhle pocity může vyvolat pouze zaobírání se něčím, ponor. A to ponor do knihy, nikoli rozboru, který je ze své povahy zjednodušením něčeho složitého, rafinovaného.
Jedinou šancí výuky literatury je hledání styčných bodů – všichni žijeme příběhy, a všichni hledáme příběhy, ti, co tvrdí, že ne, tak ti nejvíc. Všichni si nějak hrajeme s jazykem, i tím že si s ním nehrajeme, svébytným způsobem jej používáme, i třeba jen v rámci hashtagů. Dejte vedle sebe dvě slova a máte báseň, co je na tom tak složitého.. Pouze skrze příběhy, situace, postavy, jazyk a humor lze literaturu zprostředkovávat jako něco, s čím má smysl trávit čas. Protože čas, to je to, o co tu jde.
„Kondelík je vážený pražskýměšťan, malíř pokojů. Má dospělou dceru Pepinku, která naváže známost s magistrátním úředníkem Františkem Vejvarou. A tady nastávají problémy.“ Zjednodušíme-li knihu na banální zápletku tohoto typu, pak vskutku nastávají problémy. Píše se tím úplně jiná literatura, je to de fact kreativní psaní. Na základě záhadných indicií ze stránek narychlo spíchnutých rozborů literárních děl si každý konstruuje veskrze bizarní příběhy a nechápe, proč smutný osud Pepinky patří k významným dílům české literatury. Nepřijde na to sám a tím pádem žádný respekt, vlastní vztah k této knize nevzniká. To vede k odporu a opovrhování celým systémem biflování autor-dílo, autor-dílo, autor-dílo.
Výuka literatury na střední škole je velkým tématem a nejspíš vždy bude. Vždycky tu budou dvě barikády – těch, co trvají na telefonních seznamech a suchých popisech epoch, a těch, kteří leccos faktického vynechají, ale umí ponouknout k diskusi o postavách, situacích a knihu zařadit do společenského kontextu doby, a to na základě četby. Protože bez čtení není čtení. Kéž by těch druhých v informační době, v níž žijeme, bylo více. Protože hodina češtiny, to jsou také hodiny našeho života, hodiny jako květiny. A už jsme u paní Dallowayové a obratem u Michaela Cunninghama. Protože čas, to je nejcennější, co máme. A je na každém z nás, jak své hodiny prožívá.