Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

psát – hlava – zabrzdí – šepoty – life porno – absenčně – dřív – soužití

Dopis, který nikdy neodešlu

Můj milý,

vím, neměla bych ti psát. Nekomunikujeme. Život plyne. Teď, před chvílí, i za chvíli. Ale prostě stala se taková věc, kterou mám nutkání ti sdělit. Měl bys o tom vědět. Stalo se ti něco v mém snu. Něco se ti přihodilo. Víš o tom? Asi ne, když se to stalo ve snu, který se zdál mě. Tady, na této posteli, kde teď ležím a klápu ti do počítače tady ten moták. Tady, v té hlavě, co mám na krku, a řeknu ti, je to dost náročné mít zrovna tuhletu hlavu, hodně. Je to tvrdá šichta. Ale hlavy si nevybíráme. Nebo to byl kolektivní sen? Existuje něco takového? Každopádně já v tom snu nebyla. Byla jsem moucha-pozorovatelka, co známe z pohádek. Ale zpět k tématu, abys věděl, co se ti přihodilo. Každopádně v jednom z četných snů o tvé osobě (v některých vystupuješ absenčně, to znamená, že se nedostavíš, taky svého druhu prezence, jíž prosytíš celý sen a pocit, s nímž se probudím, ne, neděkuji) se mi zdálo, že se něco stalo.

Máš zvláštní dar. Vzbudit v lidech cit, ten opravdový citový třes, ten životní bolehlav, to, kvůli čemu je člověk v noci schopen vstát a někam letět. Rozvibruješ v nich touhu, po poznání pravdy, po něčem opravdovém … je náhle tisíckrát silnější než dříve, skrze tebe si ji uvědomí a najednou cítí, že už nikdy nic nebude jako dřív. Jako když skončí jedna řada seriálu. V té další už bude hrdina jiný, jeho ideály, měřítka a hodnoty. Jejich touhy a sny, šepoty a výkřiky. Skrze tebe najednou zamíří reflektor sami nad sebe, náhle cítí, že by se to mohlo povést – cítí se odvážní, mají pocit, že dokáží chytit život při činu. Probudí se skrze tebe tryskem k nějaké akci, od níž si něco slibují, povstat jako pták z popela, napravovat nenapravitelné. To se většinou zase trochu zabrzdí, jak už to tak v životě bývá. Ale to, co v nich v tu počáteční chvíli probouzíš, je zásadní. Pocit, že v životě o něco jde a o to je třeba se prát. Vyfiltruješ v nich sémě od plevy. Stalo se mi to tak. A potom po tobě stečou jako kapky po okně za deštivého nedělního odpoledne. Stalo se mi to tak.

Reklama

A pak jdeme každý zase domů. Za svými chvílemi túrování facebooku, u seriálu, u porna, u vína s výmluvou, že je dobrou prevencí proti kardiovaskulárním nemocem, u devadesáté cigarety toho dne. Anebo taky ne. Někdy je to jinak.

V tom snu jsi byl v metru. S ní. A byla to ten nejobyčejnější okamžik, který běžně nezapisujeme do deníku, nefotíme, nevyprávíme o nich mamince u nedělního oběda, ani chlapům piva nebo holkám v cukrárně u dortíku. Taková ta chvíle, než stanice dojede do další, ale ještě tam není. Kolik takových za život zažijeme? Během té chvíle jsi ji chytil za ruku. Nebo za nohu? Nebo ona tebe? A tys ji nechal. Pohled. Vteřiny, než vagón dojede do stanice, než se zvednete a půjdete labyrintem podzemních cest. Pohled soužití. Je vám spolu dobře. Jste spolu. Držíte se. Jeden druhého. A život plyne. Teď a tady.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama