Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

To, co leží před námi – jak se vlastně z tématu stává téma?

Již delší dobu přemýšlím o tom, jakým způsobem se z něčeho stává téma. Každý žijeme ve své bublině, každý se k informacím o tom, co se děje u nás a ve světě, dostáváme jinak a každý si je také jinak přechroustáváme. Existuje ovšem jakýsi mechanismus, který vyrábí témata, a dostává je k nám. Není bohužel zrovna sofistikovaný. Mnohdy se řídí touhou po senzaci, důrazem na nutnost diskuse a vyváženost. Všechny tři nároky jsou přitom nadmíru složité. Média podléhají důrazu na čtenost, klikanost. Tím se nutně propadá výrobě lákavého titulku, který s obsahem článku nemá zase tak moc společného. Však ono ani není tak nutné, aby byl daný článek čtený. Je nutné na něj kliknout! Diskuse a otevřenost názorům druhých je považována za výsostnou nutnost otevřené společnosti. Ale je nutné se opravdu bavit o všem? Neinformovaně, nestrukturovaně? Nu a vyváženost je vůbec téma, kterým dnes operuje kdekdo, především ti neuvážliví.

Chápu, že média musí informovat o tom, co kdo kde řekl, ale je opravdu nutné ze všeho dělat téma? Pokud je téma doslova „to, co leží před námi, co je (nebo má být) předmětem pozornosti“, dívejme se, co přesně leží před námi. Ne vždy si to ale zaslouží být předmětem pozornosti. Leccos, co leží před námi, dostává prostor titěrný, například otázka bydlení či příroda. Zatímco 25 minut se diskutuje o tom, zda je Země placatá, o výstupu z Evropské unie nebo o „tenkosti vlásku“, na kterém visí osud evropské liberální demokracie. Kam až se v tomto dá zajít? Nechme křiklouny křičet, svobodu projevu mají mít jako všichni ostatní. Ale opravdu není nutné debatovat do zemdlení o tom, jestli jedna a jedna jsou dvě. Protože jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu a bude-li nějaký křikloun dost dlouho vykřikovat, že jedna plus jedna je čtyřicet, nakonec to bude odhlasováno sněmovnou a bude to oficiálně pravda všem matematikům kroutícím hlavami navzdory. Nastane chaos tak sugestivní, že vskutku si sami v běžném životě leckdy povšimneme, že jedna a jedna skutečně nejsou dvě, ale často mnohem víc, možná ani ne vždycky čtyřicet, ale leckdy tři a jindy patnáct! Kdo ví? Chaos a jeho propuknutí visí na velmi tenkém vlásku. Ale proboha raději nediskutujme o tom, jak moc tenkém, ale jak konkrétně bránit jeho ztenčování.

(psáno pro Týdeník Rozhlas)

Reklama