Wolfgang Bauer, přední německý reportér píšící pro Die Zeit, se ve své poslední knize zabývá teroristickou skupinou Boko Haram. Ta v dubnu roku 2014 zaútočila na vesnici Čibok v severovýchodní Nigerii a unesla 276 dívek z místní internátní školy. Wolfgang Bauer se do Nigérie vypravil rok nato vypravil. Mluvil s dívkami, kterým se ze zajetí Boko Haram podařilo uniknout.
Na začátku své kariéry jsi byl v armádě, pak jsi tam ale skončil. Proč jsi tam skončil a jak na tyto časy vzpomínáš?
To nebyl začátek moji kariéry. Začátek mojí kariéry bylo přestat s něčím jiným. Započal jsem vyučení se obchodníkem v hoteliérství, chtěl jsem si jednou otevřít restauraci. Ale po šesti týdnech jsem toho nechal, protože jsem se v tom hotelu, kde jsem měl mít praxi, cítil moc osamělý a nesedli jsem si tam s kolegy. No a pak jsem byl nejdřív nezaměstnaný, moje vysvědčení z reálky bylo průměrné a všechna jiná místa k vyučení už byla rozebraná. Neměl jsem maturitu, jenom tu reálku. Můj táta byl tehdy důstojník v armádě a řekl: stejně musíš jednoho dne na vojnu, tvoje helma už je připravená. A nabídl mi, že budu dva roky voják a dva roky v rámci armády absolvovat profesní vyučení, s řidičákem a tak. Ale po pár týdnech v armádě jsem si uvědomil, že ani být tam není nic pro mě.
Co tě tam štvalo?
Toho bylo víc. Nedovedu pochodovat. Nedovedu kopírovat rytmus od ostatních. Což je špatný i v tanci, nemůžu třeba vůbec tančit standardní tance. Můžu tančit jen svůj vlastní rytmus. No ale v armádě je opravdu problém, když tvoje nohy jdou neustále jinam než nohy ostatních. Potom mě ještě děsily další věci. Byl jsem v takovém raketovém pluku, kde jsme měli rakety krátkého doletu, které mimo jiné cílily na NDR a Československo, měly dosah kolem 250 kilometrů, byly opatřené bojovými hlavicemi. A já prostě viděl, že většina těch, co to dělali, byli takoví prostí hrubiáni, kteří by v případě operace, ten červený knoflík klidně zmáčkli. A to všechno mě hodně ovlivnilo. V té době jsem taky začal na armádním psacím stroji psát básně, pracoval jsem totiž v kanceláři a objednával různé věci. Tímto způsobem jsem se snažil zpracovat všechny ty zážitky.
Na armádním stroji jsi psal básně?
Ano, na stroji, z něhož se jinak objednávala munice a další vojenské věci. V té kanceláři jinak moc práce nebylo.
To ale byla klasická armáda, to nebyla povinná vojenská služba.
Ano, já jsem slíbil, že budu 4 roky vojákem, ale nakonec z toho bylo jen 18 měsíců. Pak jsem se různě s armádou soudil. Potom jsem začal dělat večerní gymnázium, přes den jsem dělal různý práce. A pak o půl šesté jsem šel do školy, kde jsem seděl do desíti večer, abych si dodělal maturitu a mohl jít studovat.
A ty básně na armádním psacím stroji? Byl to pocit, aha, něco ve mně je, to chci dělat.
Ano, určitě mě nějak lákal jazyk. Každopádně seděl jsem v kanceláři jsem v těch kasárnách, nemohl se odtamtud nikam dostat. Měli jsme pevně daný, velmi strukturovaný rozvrh dne. A jediný způsob, jak sám sebe nějak probádat, byl prostě jazyk. Protože na všechno ostatní byl nějaký předpis. Byla to pro mě taky jediná šance zjistit, jak všechen ten tlak a tamní okolnosti vůbec zvládnout. Zpracoval jsem díky jazyku své zoufalství a zkoumal, jakou hloubkou jazyk vůbec má a jak ji pro sebe využít.
Píšeš si deník, když někde cestuješ? Věnuješ se vedle psaní reportáží ještě i jinému psaní, které je jenom pro tebe?
Když jsem někde na cestách, tak si píšu trochu deník, ale jsou to spíše takové útržky. Když někde jsem, tak se hodně soustředěním na vnímání, chápání souvislostí, zbývá pak už jen málo energie na to si dělat zápisky, zápisky netýkající se přímo reportáže, jinak bych totiž celý den byl jen produktivní, vnímání, ze sebe něco vydávat. Cestovat, být na cestách pro mě znamená i nechat místa a věci na sebe působit. Někdy psaní není jen odlehčení, ale zatížení. Obzvlášť jede-li člověk do krizových oblastí. Člověk musí taky umět vypnout a večer třeba jen žvanit blbosti, a ne se zase zcela vážně, velmi soustředěně zabývat sám sebou, protože to v tu chvíli prostě nejde.
Jak ses naučil s tím zacházet, s tímto emocionálním zatížením na každém místě?
Myslím, že je to velmi pomalý proces, který zastavíš, když zjistíš, že ti to nedělá dobře a nevíš, co s tím. A myslím, že v současné době už mám cit pro to, kde jsou moje hranice. Ale jakýsi základní psychologický tlak je přítomný pokaždé, to je jakési základní vybavení, jako jiní si berou antibiotika nebo léky na rýmu, tak u mě to bývá, že se hodně soustředím a nemyslím pouze na další krok, ale možná i na pátý další krok. Nemám jen plán A a B, ale i C, D, E, F. Protože každá situace může zásadním způsobem změnit další průběh cesty.
Říkals, že máš radost, že nemusíš řešit žádnou techniku. Jakým způsobem si děláš poznámky?
Tak jako ty tady sedíš s poznámkovým blokem. Moje zkušenost je ta, že jakmile lidé uvidí nahrávací zařízení, tak s sebou trhnou, obzvlášť lidé, kteří s novináři nepřicházejí vůbec do styku. Stáhnou se do sebe a jsou celí ztuhlí. Proto pracuju jen s poznámkovým blokem, který navíc používám jen uváženě.
Jak se ti tedy povedlo sepsat příběhy unesených žen? Nejsou to nakonec spíš tvoje příběhy než příběhy, které ti byly řečeny? Jak je to vlastně s autorizací? Zajímá mě ten boj při psaní.
Při těchto rozhovorech jsem si neustále dělal poznámky. Strávil jsem s těmito ženami hodně času a ony si na přítomnost poznámkového bloku. A protože u nich panuje úplně jiná tradice vyprávění, je člověk nucen se neustále na něco doptávat, vyjasňovat detaily. Takže ty mnou zapsané příběhy nejsou sepsané jejich slovy, ale jsou to jejich výpovědi. To celé ještě je zatížené dvěma překlady, když vyšla kniha v Česku, je to vlastně už překlad přes tři osoby.
Jinak autorizace proběhla. Krátce předtím, než kniha vyšla, jsme ještě jednou jeli do Nigérie, a tam jsem ženám, které jsme zpovídali, všechny jejich sepsané příběhy předčítal. A ony mě také opravovaly, když zaznělo něco špatně. Pro mě bylo velmi napínavé, co měly potřebu měnit, na jaké detaily si dávaly pozor a jaké detaily pro ně zase tak důležité nebyly.
Všimla jsem si, že v knize je přítomná rovina popisu, ale tu a tam se vyskytují momenty, které se prolamují jinam. Buď je to tvůj vlastní hlas nebo něco zobecňujícího.
Mluvíš teď o popisech atmosféry.
Ano, v podstatě to je autorský subjekt nebo zcizující efekty. Kniha obsahuje velmi napínavé pasáže, kdy úplně zatajíte dech, jiné pasáže jsou zase velmi smutné. Jak to vlastně vzniká? Je to přirozený tok vyprávění nebo to nějak konstruuješ?
Normálně je to tak, že něco spoluprožívám a prostě popisuju to, jak jsem je zažil. Tak tomu bylo v případě první knihy Přes moře. A v případě knihy o unesených ženách tato metoda nemohla fungovat, protože jsem naštěstí se ženami nebyl v zajetí v lese Sambisa. Od začátku mi šlo o to rekonstruovat jejich příběh. Na místě mi došlo, že ty ženy své příběhy vyprávějí velmi plasticky, jsou plné zajímavých detailů, v mnoha ohledech jsou působivé, poutavé a napínavé. Proto bylo jasné, že prostě nechám hovořit je, jejich silný hlas. A tak jsem se chopil prostředků v podstatě divadelních, pracoval jsem s původními výpověďmi, jejich monology, ty jsme doplnil o informativní rovinu.
Paralelně s příběhy žen jsem chtěl vylíčit způsob fungování a dějiny vzniku Boko Haram, tedy to, co se o nich ví, zpravodajsky, vědecky. Bylo pro mě ale také důležité popsat setkání s těmi ženami, aby čtenáři bylo jasné, jak k tomu všemu došlo, jak autentické ty protokoly vlastně jsou a jak autentické je také to, co píšu o Boko Haram a jejich vzniku. Takže ano, moje osobní, emocionální rovina, moje pocity v různých situacích, pro mě nakonec v textu byly velmi důležité.
Stalo se ti už, žes pracoval na nějakém tématu a nevěděl jsi, jak dál?
Myslíš při psaní nebo při rešerši?
Oboje.
Při rešeršování velmi často. Ono to zní teď všechno velmi suverénně, ale při rešeršování je člověk na všechno sám, neexistuje v podstatě žádná infrastruktura, žádné tiskové konference, žádné termíny, které lze využít, v tom, co dělám já, si skutečně všechny kontakty musíš vytvořit sám. I pak ale hrozí spousta věcí. Odpadne tlumočník, protože mu jiný novinář zaplatil víc nebo se začal cítit v nebezpečí. Někdy člověk ztratí důvěru ke svému nejdůležitějšímu protagonistovi. Pak takové ty bezesné noci, kdy všechno ztroskotá a člověk horečně snová nové plány, aby se ráno mohlo nějak pokračovat v práci.
V psaní je to podobné, jen ne tolik nebezpečné. Píšu velmi pomalu. Trvá mi klidně čtyři pět dní, než napíšu první větu. Moje nálada je na bodu mrazu a stává se ze mě pro moje okolí asociál, nerad se pak vídám s lidmi. Jakmile ale mám tu první větu, ten rozjezd, tak pak už píšu poměrně rychle. Musím ale přesně vědět, co je to za příběh a co ten příběh se mnou dělá a co pro mě znamená. To po rešeršování většinou ještě vůbec nevím. Pak dlouho hledám tu první větu, která vlastně určuje můj vztah k prožitému. První věta taky udává tón daného textu.
Je to okamžik velkého štěstí, když těch pět dnů uplyne, uzel se nějak uvolní a já jsem s to napsat reportáž o 30 000 znacích, to bývá průměrná délka reportáže pro týdeník ZEIT. To často pak už sepíšu během tří nocí.
Čteš rád cizí reportáže? Nebo se raději nenecháváš ovlivňovat slohem jiných?
Čtu vášnivě rád reportáže, a to jak z Německa, tak ze zahraničí. Přál bych si, aby se do němčiny překládaly české reportáže. Čtu velmi rád polské reportáže, reportáže o Rusku. Člověk se toho od druhých může hodně naučit. A právě teď v době krize médií je podle mě obzvlášť důležité, abychom my novináři našli nový jazyk. Jazyk, který samozřejmě vychází z faktů, nic nezamlčuje, ale více využívá literárních prostředků než doposud. A hlavně vlastní vztah k tématu, tedy že se i my reportéři více otevřeme, tak jako to dělají v nejlepších případech spisovatelé. Ale abychom zase příliš nepsali o sobě, což se spisovatelům taky stává.
Na novinářích mi často vadí, že vystupují jako rešeršní roboti. Ať už se stane cokoli tragického, zůstávají vždy suverénní, protože si myslí, že tak je to profesionální. Nemyslím si, že je profesionální být pořád suverénní. A čtenář to navíc prokoukne. A to je i ten důvod, proč je dnes žurnalistika vnímaná jako něco nudného, protože se příliš brzy zastavíme.
Říkal jsi mi, že s dotazovanými často hovoříš i o sobě, protože to láme ledy.
Nejenom to, považuju to za férový přístup k člověku, s nímž se bavím. Když jsem na cestách, tak se pořád s někým bavím, což lze nazývat interview. Pak bych prostě větší část svého života strávil dojením, prostě bych jen sál vzpomínky, zážitky, emoce jiných. Ale o to mi nejde. Nechci svůj život strávit s dojnými krávami. Přijde mi skvělé, když si lidé něco předávají vzájemně, nebo když ten druhý alespoň cítí, že mi o to jde. A mám tu zkušenost, že lidé na to reagují vděkem, hlavně pokud s novináři měli nějaké špatné zkušenosti. Myslím, že ta vzájemnost je skutečně důležitá, protože jinak z těch lidí stejně nic pořádného nedostanete. Když je to nějaký pí ár pracovník, tak možná, ale jinak ne. Jinak je to rozhovor s mléčným sklem, které je neprůhledné, ne nepříjemné, ale sterilní, to pak nic moc vyprávět nechcete.
V Polsku a na Ukrajině existuje žánr literární reportáže, reportáže tam zažívají velkou renesanci. Existuje něco podobného i v Německu?
Myslím, že se více experimentuje s literárními žánry, ale to už trvá delší dobu. Když srovnávám staré reportáže s těmi, co se píší teď, tak si myslím, že je to mnohem lepší, dříve nebylo úplně jasné, co mají literární prostředky v reportáži pohledávat. Jasně, byl tu Kisch, pražský kolega, který to uměl už tehdy, ale víc jich vlastně nebylo.
Obecně si myslím, že v posledních 20 letech reportáž prodělala velké proměny a pokaždé mi přijde skvělé, v kolika novinách, často s velmi malým rozpočtem, reportáže vychází. V Rakousku na takovou proměnu teprve čekají. Ve Švýcarsku se dějí celkem zajímavé věci, dokonce tam založili časopis s názvem Reportáže. Jsou dokonce tak radikální, že rezignují na fotografie, chtějí, aby se čtenář soustředil na vyprávění. Hodně lidí tvrdí, že v reportáži je budoucnost, budoucnost není zpravodajství, zpráva se stala něčím obyčejným, asi jako louka, na které pastýři pasou svoje krávy. Exkluzivní se naopak stala reportáž, esejisticky napsaný text, individuální zkušenost člověka, který za svůj příběh ručí.
Nejsem úplně fanda multimediálních reportáží. Určitě je super, když člověk dělá reportáž třeba z moře, že natočí trochu moře a čtenáře to nakopne, vtáhne do příběhu, ale pořád to vnímám spíše jako jakousi dekoraci a nemyslím si, že se stane standardem k reportážím něco takového připojovat. Nevidím v tom ale žádnou spásu.
Reportáž je pro mě důležitá, protože věřím ve vyprávění příběhů. Všichni žijeme v kulturách vyprávění. A příběhy jsou dnes důležitější než kdy předtím. A jde hlavně o to lidi naučit, aby za příběhy také platili. Kdyby se více nakladatelství nadchlo pro reportáže, tak by brzy pochopili, že zaplatit jednu pořádnou reportáž je levnější než spousta malých článků. Je výhodnější zaplatit jednu velkou pořádnou reportáž než 12 velmi krátkých.
Navíc žijeme v době fake news. Reportáž se stává jediným žánrem, který je upřímný, reportér v ní přiznává, jak se dostal k informacím, co s ním ty informace dělají a čtenáře tak zavádí víc do hloubky než sledování zpráv.
Byl jsi v hodně zemích světa. Jsou lidi na celém světě tak nějak stejní?
Ano, myslím, že lidé po celém světě toho mají hodně společného, spojuje je toho víc než to, čím se liší. Může to znít banálně, ale skutečně je to tak. To nejdůležitější, co lidi spojuje, je to, že mají naději, že se pokoušejí žít lépe, v rámci svých možností, a díky tomu žijí, protože doufají, že další den bude lepší.
V čem se lidé na světě liší, je láska. Láska má po celém světě v různých kulturách spoustu různých podob. Nemluvím o Evropě, ale o Číně, afrických zemích a tak dále.
My v Evropě tedy říkáme láska něčemu jinému než ostatní kultury?
Ano, vytvořili jsme si náš koncept lásky na základě literatury, filmů, to, co nám vštípili v dětství, jsme vytrénovaní na určitý koncept lásky. V kulturách, které jsem navštívil, je lásko něco jiného: existují určitě silné emocionální vazby, ale ty vztahy jsou účelovější. To, čemu v Evropě říkáme láska, je jinde po světě erotický impuls. Jinde po světě je láska spíše spolehlivost, jistota, vzájemný respekt, ale ne ta všeobjímající emoce, která je v naší kultuře vším.
(rozhovor pro ČRo Vltava)