Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Viděla jsem… I.

I’ve seen you, beauty, and you belong to me now, whoever you are waiting for and if I never see you again, I thought. You belong to me and all Paris belongs to me and I belong to this notebook and this pencil.” (Ernest Hemingway)

Viděla jsem lidi v Bílině, co parkují na parkovišti na náměstí, které je zlatým hřebem tohoto města a vůbec jim to nevadí. Jedla jsem tam vývar za 17 korun a talíř brambor s máslem, protože jsem měla nervozní střeva.

Viděla jsem ve snu Naďu Savčenko, jak sedí sama v cele. Sama. V cele. A přemýšlí, jak dlouho ještě vydrží tenhle ten svět, tenhle ten život, tenhle ten hlad. A na nic nepřišla. A já taky ne. Hloupý přízemní svět, kdy na ni můžu jen myslet a podepsat petici. Říkat si, i když je možná třeba hrozně protivná a divná, je statečná a jde proti silnému proudu, veletoku. Možná ho dokonce zdolá. Já zatím zdolala jen střevní chřipku. A to ne zcela.

Viděla jsem sebe v pondělí, jak se snažím pracovat jako každý v pondělí. Nastoupit na aplplac a roztočit mlýnské kruhy. Dělat to, co mám. Viděla jsem ale sebe, jak toho zase tolik nedělám, spíš jen tak těkám. Tak jsem šla aspoň vyzvednout tričko, které jsem si nechala vyrobit v tiskařské firmě: Pachatel vyšetřuje? Pozor!

Viděla jsem šunku na chlebíčku, který si nekoupím. Byla tak krásně zkroucená, až se na mě smála: vem si mě.

Viděla jsem holku v tramvaji, co říkala, že asi bude feministickou raperkou, ale nejdřív si k tomu musí něco načíst.

Viděla jsem svoji růžovou podprsenku, přivázala si ji k tělu a doufala, že tím okouzlím ústeckého milionáře, kterého tam dnes jedeme oslnit. (Nejeli jsme, ale nakonec se točil rozhovor pro ORF – role pravdoláskařky.)

Viděla jsem sama sebe, jak si na spolujízdě zakládám nový profil, protože Christian F. (26) mi stále neodpovídá na moji zprávu. Z Terezy S. (32) s unaveným výrazem na tváři a vlasy do všech stran na lodi (fotka) je náhle Adele L. (23, bez fotky, radši). Poslala jsem znovu zprávu a dala si záležet, aby zněla bláznivě a lákavě a hlavně jinak. Nyní čekám na odpověď, abych mohla začít balit na cestu za svojí čínskou kráskou-láskou-páskou.

Viděla jsem žampiony smažené a brambory vařené, které jsem si dnes objednala v burgr báru. Na oběd jsem si vyšla sama, protože v kanclu nebyl žádný ženáč, který by se ke mně připojil. Jeden je v Barmě, druhý doma, třetí na horách. Skvěle jsem to zvládla a četla si u toho tři týdny starý Respekt. Možná by mě, velkoměstského neurotika, mohlo zachránit střešní včelařství, píšou tam.

Viděla jsem včera jednání zastupitelstva Prahy 3. Žižkov (nejen) sobě ztělesněný Stropnickým v hezkém svetru se tam bil za hnízdo pozitivní deviace Kliniku, jejíž osadníci byli přirovnáni k raným křesťanům. (Konat dobro je fajn, ale víru tu nikdo nepotřebuje. Leda ezoteriku.) Starostka Hujová mi připomněla učitelku fyziky, která jednala stejně bez skrupulí jako ona. Z člověka dělala debila pouhým pohledem: ty kladku nikdy nepochopíš, husopasko.

Viděla jsem smajlíka mé kamarádky a vzápětí sdělení, že nerozumí světu. Odepsala jsem jí, že já taky ne, ale že ji velmi miluji. Reagovala tak, že ona mě taky, ale nemůžeme porodit dítě a starat se o ně. Omluvila jsem se jí, že nemám penis. A vzápětí přemýšlela, co to s námi třicátníky je, že jediné, na co dokážeme myslet, je strčit sami sebe do kopírky a okopírovat se. Je to příroda, která chce zachovat život na zemi, vím. Ale tak ať aspoň pošle pořádné samce.

Viděla jsem Emmu Smetanu, jak čeká na mého kolegu, aby s ní udělal rozhovor o tom, jak a proč zpívá. Chová k ní podivné sympatie. Co má dělat, když je Francouz?

Viděla jsem pstruha, kterého jsem snědla ve čtvrtek. Nevím, jak žil a jakými vodami plaval. Ale kůrčičku měl křupavou a k němu jsem snědla pár brambor. Pak jsem koupila hořkou čokoládu a frgál. Všimla jsem si, že jsou opět v prodeji žvýkačky Pedro. Jinak nic.

Viděla jsem fotku na sociální síti foto hipstera O.K., s nímž chce souložit a mít děti skoro celá Praha, a rozhodla se ho facebookovým slovníkem přestat „sledovat“, protože na mě z té fotky padla prázdnota. Odklikla jsem sledování jeho podivností a šla si uvařit silný černý čaj.

Viděla jsem svůj výraz poté, co mi realitní agentka, která prodává byt, ve kterém bydlím v nájmu, oznámila, že kupující, dáma v bílém kabátě, si přála, kéž bych tam při její prohlídce nebyla. Doptala jsem se, co pani Davídkové na mě vadilo. Prý moje pouhá přítomnost. Marně lovím v paměti, co jsem zase plácla při té osudné prohlídce a nemohu, nemohu si vzpomenout. Snad jen, že se mě ptala, jestli jsem Ruska, když mám na lednici ikonu.

Viděla jsem cool faráře sedět v rohu kostela sv. Salvátora. Neměl jiskru v oku a ani jsem to nečekala. Na moje blábolení mi řekl, že moje víra je „opožděná“. Nevím, jestli to byla jen strategie a provokativní snaha, jak ve mně vyburcovat sílu, nebo prostě příklad farářské debility. Každopádně jsem bulela jak želva a kdyby nebylo samců s velkým S, nevímnevím, zda bych ve Vltavě neskončila…

Viděla jsem šunku na trhu a nemohla si ji dát, protože je půst.

(březen 2016)

Reklama