Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Viděla jsem … II.

I’ve seen you, beauty, and you belong to me now, whoever you are waiting for and if I never see you again, I thought. You belong to me and all Paris belongs to me and I belong to this notebook and this pencil.” (Ernest Hemingway)

30. dubna 2016

Viděla jsem tibetskou vlajku (2ks) viset z kůru v kostele u Salvátora. Byl tam ministr kultury, který se jako jediný ohradil proti patolízalství našeho prezidentíčka, sloužil Halík. Máme se prý řídit svědomím. Někdo je má velmi zakalené…

Viděla jsem na čt24 Zemana, jak říká: „Každý má právo na své osobní štěstí.“ Hm.

Viděla jsem v tramvaji dva příslušníky městské policie. Hovořili o svém soukromém životě. Zaslechla jsem větu: „Když se starej kozel nažere mladé trávy, často se nafoukne.“ Mladší policista se vyjádřil v tom smyslu, že chce jedině holku od 35 let nahoru, kolo, hory, výlety, protože co by dělal s osmnáctkou. Starší kývnul a řekl: No nikdy nevíš. To máš těžký.

Viděla jsem 100 šál, které jsou mým majetkem. Nikdy tedy nesmím tvrdit, že nic nevlastním. Všechny jsem je sbalila

Viděla jsem smutného Vietnamce ve večerce, jak sedí a počítá nekonečné hodiny, co mu zbývají do konce šichty, zítra zase, pozítří zase, nikdy nemá volno. Předvedla jsem tam naprostou lůzr šou, koupila jsem konzervu mandarinek, čipsy a sušenky máslové a pak řekla, jestli si můžu vzít tu krabici, co má venku. Jsem uskladněná v neustálém posunování banánovek z místa na místo.

Viděla jsem ve svých vzpomínkách krabici, kterou jsem kdysi vlastnila a uskladnila ji v garáži, kde je místo pro 4 auta. Čili se tam hodně migruje a někdo odmigroval tu moji krabici. Myslím na film Finding Vivian Mayer. Jak někdo teď sedí nad mojí krabicí, hrabe se v ní a nachází v ní: hmoždíř, krásnou zástěru ze Zara Home a různé útržky a pohlednice … a skládá moji identitu. Která bude nutně jiná, než je ta moje. Ale kdo vlastně jsem?

(Postupně je seznam věcí, co byly v té ztracené krabici, čím dál přesnější: černý batoh, puntíkovaná kabelka, kolečkové brusle, bílé tričko, originál knihy Automasáž, kterou jsem překládala. Na druhou stranu: ztracená krabice nemůže za váš posranej život!!!)

31. dubna 2016

Viděla jsem moji velkou lásku, jak se vnořila na čtení. Přátelily jsme se, vášnivě a opravdově. Ale ukázalo se, že to tak nevidíme obě. A nebo někdo neunese pravdu, svoji, moji, naši, nevím. Po čtení už tam nebyla. Kam zmizela moje kráska, moje sebetrýznitelka, moje slepička, moje básnička? Bloudí světem, zatímco já sama poslouchám píseň Somewhere my love od Andyho Williamse. Some day, we’ll meet again, my love.

1. dubna 2016

Viděla jsem se sama sebe ve čtyři ráno, jak třesoucíma se rukama odemykám dveře sokolovny a nejde mi to. Jak chvíli čekám, jako by to mělo pomoct. Jak zírám na mříž a analyzuju ji očima odborníka, které nemám. Jak okukuju okolí, kde by se dala hlava složit. Jak přemýšlím komu zavolat a k nikomu se mi nechce. Další cizí domácnost, kterou okupuju, další ručník na jednu noc a další příliš tvrdá či příliš měkká matrace, nejspíš i fíkus v rohu a divné sny, které člověk po ránu vypráví. To bývá spíš trapné. O samotě o něco míň. Ale kde tu samotu prožít, když bydlení je až od zítřka? Tak jsem jela zpět na večírek, z něhož jsem právě šla. Germanistika, ročník 2005, mnoho let jsme se neviděli, mnoho let se neuvidíme, prosím tě, nezlob se, dnes nemám kde spát.

2. dubna 2016

Vidím nový byt, úleva. Nikdo tu nepolívá denně věci savem, nikdo tu nezpívá, nikdo tu ze svýho života nedělá biologický inženýrství. Jsou tu vysoký stropy, všechno tu vrže a jediným kusem nábytku v mém pokoji je starožitný šicí stroj značky Singer. Tak co si ušijem??? Nic, jedem do Ikey.

5. dubna

Viděla jsem mail, ve kterém stálo, že náš nájemník už půl roku nezaplatil nájem. Zasraný migrant, pojebanej muslim, dalo by se říct, ale ne, je-li člověk sluníčkářka jako já a vidí spíš tu bright side of everything. Přemýšlím, co mi liška, co sepisuje scénář mého života, tímto asi chce říci? Opila se nebo to opravdu má nějaký hidden sense? Já, Matka Tereza, kterou když okradou, tak jim poděkuje a ještě nabídne vodu na osvěžení, se mám stát vymahačkou dluhů?

6. dubna

Viděla jsem rozum. Rudolf Sľoboda, pro mě velký objev. Rozum nebude jeho největší dílo, text na předsádce knihy přitom říkám, že jde o nejvýznamnější slovenské dílo 20. století. Konflikt rozumu, tedy, co se by mělo dělat, a citu, spontaneity, kterou nelze kodifikovat ani usměrnit. Oboje potřebujeme. Co víc? Cit. Jenže Sľobodův hrdiny se vydal tou nejblbější cestou, kterou já dobře znám. Vymyslel si teorii týkající se své pitomé autorky, která ho sere – zůstat s ním jej dělá ctnostnějším, než je. Ve skutečnosti to z něj dělá jen něco, čím není. Cílem našeho bytí je přitom co nejvíc být tím, čím jsme a nepodělat se z toho.

7. dubna

Vidím obrazce na koberci v babiččině kuchyni, chodím po nich v promyšlené choreografii. Tiše, ať ten rozhovor neslyší rodiče, trefil by je šlak z tohohle průseru. Volám u toho Rusovi, se kterým nic nemám, přestože na to často a pronikavě myslím. Jestli by se mnou nešel do bytu vyhrožovat mým nájemníkům. Dává mi různé otázky, které jsou konstruktivní a sama bych ji pokládala, ale bohužel na ně musím odpovědět záporně, takže vypadám jako člověk, co „se nestará“. Já jsem se poslední roky hlavně starala o to, abych se o tuto problematiku nemusela starat. A nyní vyhřezla a ukázala svoje šlahouny, jako řízek kytky, kterou dáte zakořenit do skleničky od hořčice.

Vidím kopce, které ke mně patří, protože odsud jsem. Projíždím seznam čísel v telefonu, protože chci někomu zavolat, ale nevím komu. Volám kamarádovi, s nímž se vídáme málo, ale pouto je silné. (Když mi bylo patnáct, líbily se mi jeho fejetony v Mladém světě a od té doby všelijak komunikujeme.) Jeho život je momentálně složitý, už nějakou dobu, hned se mi uleví, že sračkama se nebrodím jen já. V neděli chci jít na nový český film s názvem Nikdy nejsme sami.

8. dubna

Vidím restauraci na křižovatce. My lidi, co tu bydlíme, tady tomu říkáme Vinohrady, ale oficiálně je to Žižkov. Přichází David, dává mi knihu, co vyšla. Napsala jsem ji já a můj souputník. Už to není pár nahodilých crazy blábolů ve wordovém souboru, není to blogísek, co člověk napsal, protože nemohl spát. Ale kniha.

9. dubna

Vidím frontu v Ikey, v níž si každý z nás kupuje upgrade svého života. Hezčí a ještě hezčí a možná i nejhezčí. Mně stačí lampa a naděje, že ji zvládnu správně sešroubovat, tentokrát nestrhnu vrut, což ani nevím, co je, a nejmíň rok sem nebudu muset jet. Mezitím nějak smontuju ten svůj život.

10. dubna

Vidím bar Malina, protože v něm sedím. Je neděle večer a tahle neděle přinesla rozchod, a ten je třeba zapít. Tak pijeme malinový drink, který malinu viděl leda tak z ukrutně rychlého rychlíku. Při rozchodech jiných si člověk vzpomene na rozchody své. Šrámy, rámy a všechny ty plány. A co zbylo? Bar Malina … a jedeme dál! (Jste-li připravení na nový vztah, klikněte na NEXT. Nejste-li připravení, klikněte na NEXT.)

11. dubna

Vidím čajovou konvici drahé značky kuchyňského nádobí WMF. Drahé pro nás výchoďáky, běžné pro německé státní zaměstnance. Mám ji uskladněnou ve sklepě toho bytu, který byl zakoupen jako hnízdečko lásky a dnes, v roce 2016, nelze říct nic jiného, než že se stal squatem pro muslima, jeho českou družku a jejich dítě s velkýma krásnýma očima po tátovi. (Dost možná příští týden nebudou mít kde hlavu složit, protože je vystěhuju.) Chci tu konvici, ale to by znamenalo tam jít, klíče jsou totiž v tom bytě. Nechci tam jít.

Vidím kamenné sny. Takové mají jen ti, kteří opravdu bojují. Se světem. Ne jen se sebou nebo s rozhodnutím, jaký jogurt si dnes koupím. Je to Ajlisli, jehož i s celou rodinou za jeho román v jeho zemi perzekuují (dokonce mu vzali důchod). Je to Savčenko, která drží zase suchou hladovku, zatímco já vařím houbovou polívku a sekám do ní petržel, jako by se nechumelilo. Venku je přitom pylová bouře.

Vidím narkomana, co u Vodičkové sedí na rantlu a píchá si stříkačkou drogu. Stříkačka mu upadne na zem a skáče za ní, jako by uměl lítat. Brzo to dovede. Ještě ani nemůže působit, ale on se rozveselí a skáče po ulici jak tanečník na Broadwayi. A já telefonuju s matkou, nemůžu jí říct, co celé dny řeším, protože by se z toho zvencla, a tak se místo toho bavíme o daních, lejstru pro sociálku, a já najednou dodávám: to bys zírala, co jsem zrovna viděla. Hustý. Asi budu mít kamenný sny.

12. dubna

Vidím číslo v esemesce na slečnu, která prý má nábytek, který mi dá zdarma. Nejdřív jsem ohrnula nos, ale nakonec ve mně vyhraje shánčlivost a volám jí. Gugluju supersoused.cz, ti prý i odvážejí nábytek. Možná dělají i tantra masáž? Manželství? Až na to, že já svatbu nechci…, protože já. No tak nic no. Tak aspoň tu komodu mi převezte.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama