Duben
Viděla jsem zmateného Vietnamce, který na moji otázku, jestli si k těm závitkům můžu vzít tu vodu s chilli, řekl, že ne. (Bylo to, jako by si cizinec chtěl dát kečup na svíčkovou.) Nechápe, že jeho kultura nás nezajímá. Máme jen hlad. A cokoli si namočíme do čehokoli.
Viděla jsem časopis Anna pro přátele ručních prací ležet na ulici z roku 1998 a vzala ho domů. Třeba se někdy ještě bude hodit. Ostatně háčkovaný ubrus ve stylu art deco jsem vždycky chtěla.
Viděla jsem svoji postel a modlila se za ni, ať nevrže, když byla tak drahá. Snad mě nezklame.
Viděla jsem zprávu o tom, že Naďu pustí. Ale dá se tomu věřit? Dá se věřit zprávám z TASS či Sputniku, které jsou podezřele nejrychlejší? Uvěřím, až Naďa bude živá a s fungujícími vnitřními orgány na Ukrajině u své maminky v náručí.
Viděla jsem esemesku od mé lásky v telefonu, pozdě večer. Chtěla jsem ještě cvičit, protože mě bolela záda. Ale nakonec jsem nemusela cvičit, protože jsem najednou sama od sebe tančila.
Viděla jsem poslední dva díly Dívek. A brečela, protože tohle je tak ukrutně dobrej seriál, že si s Kubou říkáme, co si bez těch postav počneme. To nejsou postavy, to jsou lidi jako my, se svými vrtochy, průsery a vší tou špínou, jíž je život plný. A taky ta pouta, která to všechno drží při sobě.
(A je to i psaní. Protože Hanna celou dobu chce psát. Ale není si jistá, až zjistí, že člověk musí být něco odžitého. Psát znamená mít co říct. Ne jen šlehat mlhu.)
Viděla jsem rozlámaný věšák u kontejnerů. Takový bych chtěla, ale tenhle někdo zdevastoval tak, že už ho nesmontuju. Musím hledat dál.
Viděla jsem studenty, kteří mě vymáchali v mé vlastní omáčce a hloupém rozhodnutí číst socialistickou knihu (Ernst Fischer: Problémy mladé generace), která je vtipná a dá se z ní něco naučit, i když je z úplně jiného břehu než my. „Nic mě nenapadá,“ říká někdo, kdo studuje obor s názvem Pořád mě něco napadá. Citace z knihy: „Odchov selat jste vyměnili za odchov intelektuálů.“
Viděla jsem pána přes uličku ve vlaku, kterého jsem poprosila, ať mi pohlídá počítač, zatímco já si půjdu koupit džus do jídeláku. Vrátila jsem se a navázali jsme komunikaci. Svěřila jsem se jim s pocity ohledně dnešního vyučování a potěšilo mě, že milenka či družka či cojávím pana umělce z knihy okamžitě začala předčítat. Takže nakonec toho dne tu knihu přece jen někdo ocenil. Povídali jsme si celou cestu, až jsem se po dvou hodinách, kdy bylo jasné, že pán je známým sochařem, zeptala, jak se teda jmenuje. Řekla jsem, že to jméno znám a že si ho spojuju s noži, psy a vězením. Prý správně, až na ty psy, ještě prý soulože s nezletilými dívkami. Moc zajímavá cesta.
Viděla jsem článek o Ajlislim, kterýmu když uříznete ucho, tak dostanete deset tisíc éček. … a už o něm nemůžu mluvit, protože bych se asi rozbrečela. Svět se řídí do záhuby. Už několik století, já vím, ale prostě nedá mi spát, že my se tu pořád chceme jen přežírat kuřaty z Kauflandu místo, abychom mu nějak pomohli. A tak vysílám alespoň modlitbu.
Viděla jsem muslimy, jednoho z Kosova a druhýho z Egypta. Po demošce na Jiřáku jsme šli do kavárny, kde jsem zařvala: proboha pozor, sedím tu s muslimy, to je nebezpečný! Načež jsme se bavili o humusu a kde ho na světě mají jaký, jaký je to trávit čas bez alkoholu s lidmi, co pijí alkohol. A taky o faraonech.
Viděla jsem složenku, kterou mi matka naskenovala. Tak jsem ji zaplatila a dnes ráno mi zavolala paní, že jsem jim poslala 2505,-, přitom v té výši jsem dostala přeplatek. Ten jsem si navíc vůbec nezvedla. Nechcete nějaké peníze? Já je prostě rozdávám, vo co gou?
Viděla jsem kolečka, která vypadla z postele. Postel teď praská. Snažím se na ní tedy téměř vůbec nepohybovat.
Viděla jsem smutného východniara, který se mi v baru Briketa svěřil, že baba mal zatial iba v telke (?). Řekl mé kamarádce Laře, že má krásné oči a ústa a mě oslovoval „mojka mojka mojka“. Když jsme s Larou odcházeli, ptal se, jestli jdeme na ubytovnu a co děláme v neděli.
Viděla jsem velká smutek, kterou mnou proplouval celou středu. Jako střed života. Nebo taky střet mé naděje na grandiozitu a spektakulárnost a totálně banální reality. Kdy už se smíříš s tím, že ty nejlepší věci jsou ty nejobyčejnější?
Viděla jsem fotku Jardy Jágra s nějakou buchtou na facebooku. Psal tam v množném čísle, že je šťastný, že mu prodloužili smlouvu, protože Floridu milujou. Umřu žalem.