Gregor Sander se narodil roku 1968 ve východoněmeckém Schwerinu, žije v Berlíně. Bývá označován za mistra literárního minimalismu. Debutoval povídkovou knihou plnou bizarních postav Ale já se tu narodil (2002, vyšlo česky). Následoval román nepřítomný (2007), nominovaný na Německou knižní cenu, který česky dosud nevyšel, a povídkový soubor Zimní ryby (2011), mj. vyznamenaný Cenou 3-sat. Následovala próza Co by bylo odehrávající se v Budapešti. Základní otázka knihy nazvané zní: co bylo doopravdy? A co je dnes? S Gregorem Sanderem na letošním veletrhu natočila rozhovor překladatelka jeho románu Tereza Semotamová.
Tereza Semotamová: Tvoje kniha Co by bylo vyšla roku 2014. Teď je rok 2017, my sedíme v Praze a vyšel první překlad této knihy, a to v češtině. Jaký je to pocit se tou knihou znovu zabývat?
Gregor Sander: Vlastně je to celkem běžný pocit, protože jsem tu knihu ještě nijak nevypustil z hlavy. V Německu se totiž snažíme z této knihy udělat film. To znamená, že poslední tři roky jsem kromě čtení, které jsem absolvoval v Německu, na tom příběhu dál pracoval, protože se z knihy snažíme udělat filmový scénář. V mezičase jsem už i začal psát něco nového, ale i tak je to pořád něco hezkého, takový neustále nabývající koláč, tady to Co by bylo. A to, že to poprvé mimo Německo vyšlo i v Česku, z toho mám velkou radost.
TS: Co je pro tebe ten základní pocit, který ta kniha v člověku zanechává? Je tu spousta situací, spousta vrstev, časových linií, hodně postav. Co je to zásadní?
GS: Myslím, že je to ta ženskost. Ta ženská vyprávěcí perspektiva pro mě byla něčím zvláštním, tou jsem se hodně zabýval a musel jsem se ji i dokonce zase odnaučit, přestat se na věci dívat jako žena. Pozorovat svět ženskýma očima jsem totiž začal i ve svém soukromém životě, přemýšlel jsem vždycky, jak by reagoval muž a jak žena, od toho jsem už upustil a další kniha bude rozhodně mužská. Budou tam ženy, ale vyprávěcí perspektiva bude z pohledu muže.
TS: Zůstaňme chvíli u Astrid, u hlavní postavy románu. Je neuchopitelná, v každé epizodě je trochu jiná. Jak jsi na té postavě pracoval? Mělo i to svůj vývoj?
GS: Ano, to mělo svůj vývoj. Problém byl ten, že hlas mladé Astrid a hlas starší Astrid, tedy pětačtyřicetileté Astrid, jsem relativně brzo musel nějakým způsobem znát. Druhá, současná časová rovina románu se odehrává během pěti dní v roce 2012, tam Astrid zůstává stejná, ale v průběhu ostatních epizod se hodně vyvíjí a mění, z dospívající dívky se stává zralá žena. A to je hodně vzrušujícího budovat takové dospívání. Ale v zásadě zůstává stejná, jako zralá žena už není tak přelétavá a vzrušená. Jako zralá žena tak má zkušenost dvaceti let svého dospělého života, převratu v zemi, v níž žije, manželství, dvou dětí, rozvodu a tak dále. To všechno se do ní nějakým způsobem zapíše a jako dospívající holka tohle všechno v sobě ještě nemá. Měnit styly a vnímat svět jejíma očima, to mě hodně bavilo. A pro psaní je to hodně zajímavé a velká výzva, hodně jsem si to užil.
TS: V jedné recenzi, v níž knihu kritička strhala, stálo, že román je tak nudný, že popisuješ dokonce konzistenci knedlíku. Že v románu nezůstal prostor pro čtenářovu fantazii. Cítíš v sobě někdy ty sám ten sanderovský modus, že až moc popisuješ?
GS: No, vlastně ne. Já když píšu, tak nepřemýšlím. Prostě píšu. Ten okamžik psaní je pro mě totální svoboda. Přemýšlím až poté, a potom i přepisuju. Ale není to tak, že bych seděl a řekl si: no teď musím popsat ty knedlíky a jejich konzistenci. To prostě přichází samo od sebe ze situace, v níž se postavy nacházejí. A já jsem nějakým způsobem přítomný v těch postavách, prostě to vzniká samo od sebe. Jasně, že přemýšlím nad dějem a nad tím, co s postavami udělat, ale čím jsem starší, tím víc zkouším vplouvat do neznámých vod, zkouším míň přemýšlet a nechat ten příběh prostě plynout, kam ten příběh ve mně směřuje sám od sebe a tím vznikají nové zajímavé věci. Jiné, než když neustále plánujete. To jsem dělal dřív, když jsem mladý, že jsem všechno jako architekt u prkna vykonstruoval a teprve potom sepisoval. To už dnes nedělám a vznikají tak věci, u kterých musím přemýšlet – sedí to tam nebo ne? Mám to radši vyškrtnout? Ale většinou je to tak, že bývá spíš těžké tam něco dodávat. Třeba i co se melodie jazyka týká. Když tam chci dodat nějakou informaci, nějaký nový knedlík, tak se text najednou začne rozpadat. A člověk to pak většinou spíš musí napsat celé znovu.
TS: Čteš si text nahlas? Nebo jak poznáš, že text má správný rytmus?
GS: Někdy ano, někdy ne. Ale většinou nahlas ne, čtu si to potichu, je to melodie, ale i rytmus, člověk prostě hned vycítí, jestli je to ono nebo ne. Ale textu čtu opakovaně. Než pokračuju ve psaní, tak si pokaždé přečtu celou rozpracovanou kapitolu znovu. Pak si člověk pročítá i delší celky, což trvá déle, a znovu a znovu trochu přepisuju.
TS: Včera na našem čtení jsi řekl, že tvoje žena knihu četla, až když byla hotová. Proč?
GS: To mělo dva důvody. Zaprvé měla po krk čtení něčeho nedokončeného. Vždycky četla moje knihy v procesu vzniku a nikdy nevěděla, co s nimi bude dál, jak dalece se budou ještě měnit. No a když ta kniha potom vyšla, byla tím příběhem už tak znuděná, že si ji už znovu nepřečetla. Já to vlastně mívám podobně. Člověk knihu dokončí a je rád, že to má z krku, nemá už na to vlastně moc náladu. A řekla mi: tentokrát si to chci přečíst, až to bude hotové. A tak to i bylo. A druhý důvod byl ten, že jsem byl poměrně nervózní z té ženské perspektivy. Nechtěl jsem v pozadí mít ženu jako nějakého dozorce, který mě usměrňuje, někoho, kdo říká, ne, ne, to by žena udělala rozhodně jinak a pak přemýšlet, hm, má pravdu nebo ne, protože moje žena Annette je taky jen jedna z mnoha žen. Setkal jsem se vlastně s různými reakcimi žen na tu knihu. Těch odmítavých, co říkaly, ne, ne, tak to nefunguje, bylo celkem málo. Jiné zase říkaly, tos popsal úplně skvěle. A tak je to i dobře. Neexistuje jedna ženská perspektiva, ale tolik ženských perspektiv, kolik je žen.
TS: V knize je poměrně důležitá Budapešť, jakožto město, ale i jako pocit, který to město vyvolává, jakousi ošuntělost. Kdysi to tady bylo hezké a teď už se jen díváme na to, jak je to tu ošuntělé. Proč jsi zvolil právě tuto kulisu pro drama na pomezí minulosti a přítomnosti, ke kterému nakonec přece jen nedojde?
GS: Budapešť byla pro východní Němce městem snů. Říkalo se o ní, že je to Paříž Východu a další klišé, prostě velmi hezké město, Praha na tom byla podobně, ale Budapešť byla důležitá i politicky, v roce 1989, kdy došlo k převratu, hodně lidí přes Maďarsko utíkalo a dnešní politická situace v Maďarsku je taky velmi na pováženou, myslím politiku Orbána a strany Fides. Z Maďarsko v současné době odchází poměrně hodně lidí, teď, když jsme v EU, tak to není tak dramatické, nikdo si toho moc nevšímá, když mladí lidé z Maďarska odchází do Skandinávie, Francie, Nizozemska, ale přesto si myslím, že je to pro zemi dramatické, když z ní odcházejí lidé, kteří s tamní politikou nesouhlasí. A tady ten rozpor se mi pro můj příběh dobře hodil. Je to nakonec skoro jako kruh. Tam, kde ten příběh začal, tedy v osmdesátých letech ve východním Německu, roku 2012 také končí. Ta konstalace je v Maďarsku je jiná, ale ten problém je stejný. Tedy absence demokracie a jak na to lidé reagují. A k té ošuntělosti chci také ještě něco říct. Města se mění, ale Budapešť byla pro východní Němce skutečně něco snového. A třeba ten Hotel Gellért, kde se román odehrává, ten si nikdo z východního Německa nemohl dovolit. Člověk se tam mohl jít vykoupat do lázní, ale nikdo si nemohl dovolit si tam zaplatit pokoj. Ale časy se mění. Dnes si to Němec z východní části Německa dovolit může. Hotel Gellért je v současné době z poloviny zrekonstruovaný, polovina zůstala stará, druhá polovina je zrenovovaná na současný standard. A i to jsem do románu mohl zakomponovat.
TS: Pro román je důležité i to, že osobní příběhy jsou nějak ovlivněné politickým či řekněme historickým děním. Je to spíš podprahové, ale velmi důležité, světové dění do životů podstatně zasahuje. Postavy ovšem nejsou nijak politicky angažované, jedna dokonce udává a zradí své kamarády, Astrid není zrovna politicky smýšlející člověk a Paul tak nějak. Jak jsi přemýšlel o tomto motivu?
GS: Je to velmi důležitá rovina. V mnoha mých textech to hraje důležitou roli. Neexistuje žádný život mimo politiku, neexistuje žádný malý život, v němž by politika nehrála roli, to je iluze. V každém životě je politika nějakým způsobem přítomná. V současné době se to čím dál více ukazuje, je to čím dál viditelnější, jak důležitou roli politika v našich životech hraje. Přesto jsem nechtěl mít postavy jako disidenti z východního Německa, ne, to fakt ne, když je holkám osmnáct, tak se prostě zabývají něčím úplně jiným než politikou, a přitom politika v jejich životech roli přesto hraje.
TS: Velkou roli v románu hraje přátelství, přátelství mezi oběma bratry, přátelství mezi Janou a Astrid, které ovšem nakonec neskončí dobře, protože se ukáže, že Astrid udávala.
GS: Blízkost, sourozenecké vztahy, přátelství, láska, to jsou určitě věci, které mě hodně zajímají. Tady šlo hlavně o to, že Jana a Astrid byly hodně jiné, ale přesto se nějakým způsobem lidsky přitahovaly, jak už to na světě chodí, to se pak člověk ptá, proč ti dva se proboha kamarádí, když jsou tak odlišní, bývá to tak i u párů, že si člověk říká, co ti dva spolu asi tak dělají, a přesto tam panuje určitá přitažlivost, o níž lze vyprávět. Jana je na počátku mnohem odvážnější a Astrid se s ní spíš veze, ale později se ukazuje, že Astrid je mnohem více sama sebou, mnohem lépe si je vědoma toho, kým je, což Jana moc neví.
TS: V jednom rozhovoru jsi řekl, že první láska je něco, co v nás navždy zůstává. A já mám před očima pořád tu scénu z filmu Café Society, který končí tím, že hlavní hrdina žije spokojený život s manželkou, ale už navždy bude myslet na svou velkou lásku. Je tenhle podmiňovací způsob v nás tak hluboce zakořeněný, že když jdeme na setkání s naší velkou láskou, všechno se to zase vrací?
GS: Hm, myslím, že tak to prostě zůstává. Bývá to úplně absurdní, ale mně už je padesát, takže se mi stává, že potkám někoho, koho jsem neviděl třeba třicet let, nejen starý lásky, ale třeba i jiný lidi, kamarády, lidi, který člověk tak úplně neznal. Když třeba člověk jde na třídní sraz po letech, tak vidí, jak se ti dospělí lidé okamžitě vracejí do těch starých struktur, v nichž už roky nežijí. A se starými láskami je to myslím stejně. Mezi Astrid a Paulem to byla velká láska, možná ale spíš jen u jednoho z nich, nikdy se vlastně nerealizuje a zmizí během světových dějin tím, že Julius odejde na Západ a Astrid se na návštěvě západního Berlína rozhodne nezůstat a jde zpátky na Východ. Ale nikdy si o tom nepromluví, od té doby se už nikdy nevidí. No a pak na sebe po 25 letech narazí, oba jsou nepřipravení a to je samozřejmě psychologicky velmi zajímavé. Nevím, jestli bych to chtěl zažít, ale pro román to byla skvělá základní situace.
TS: Určitě, nabízí to spoustu variant, o nichž člověk může přemýšlet, a každá se pojí s jiným pocitem.
GS: Přesně tak.
TS: No a jak je na tom realizace filmu. Ty jsi dokončil scénář a dál?
GS: Sháníme peníze. Už máme pět set tisíc od ministerstva, ale potřebujeme ještě dva miliony, možná se s těmi nároky bude muset jít dolů, to přesně nevím, každopádně potřebujeme spoustu peněz. A na tom teď pracuje náš producent, což není zrovna jednoduchá situace, ale tím, že už celkem velkou sumu máme, jsem poměrně optimistický, myslím, že na jaře příštího roku by se mohl začít točit.
TS: Dobře. A tuším, že patříš k těm, kteří nechtějí hovořit o tom, co zrovna píšou…
GS: No o tom mluvit opravdu nechci, řeknu jen, že je to román.
TS: Děkuju.
GS: Já taky.
Rozhovor pro ČRo Vltava při příležotisto veletrhu Svět knihy v roce 2017, kterého se zúčastnil také německý spisovatel Gregor Sander, kterému vyšla kniha Co by bylo.