(Dnes bez fotek, protože počítač stávkuje a odmítá je nahrát.)
3. května
Navrhuju sterilizovat všechny, co se něčeho bojí. Pro klony takových jedinců není v Evropě místo
http://www.hlavnespravy.sk/finsky-politik-navrhuje-sterilizaciu-africkych-pristahovalcov-chce-zabranit-kolapsu-helsink/625187
Vtip dne, týká se i mé osoby: Je nám líto, ale jsme zmatení. Zkuste zavřít okno nebo obnovit okno prohlížeče.
Včera jsem na konverzační klub vybrala podivný text, a sice o pánovi, který se stará v rámci akce Adopce hrobů o hroby, které pustnou. Studenti z toho byli mírně vyvoraní, nechápou totiž, že někdo má čas/náladu na takové ptákoviny. Místní problémy jsou poněkud jiného charakteru. Naštěstí Julia pak řekla, že zná kluka, který na kolejích chová větší než malé množství pavouků – v krabičkách. A to má 4 spolubydlící. Saša, která chce studovat architekturu v Praze, vyprávěla, že jednou přijela z dovolenou z Krymu a v kufru s sebou přivezla i nechtěně i škorpióna. Měla ho doma v akvárku a krmila ho kobylkami. Když pak jedni známí jeli na dovolenou na Krym, předala jim ho, ať ho tam prosím vypustí zpátky. Strašně se mi ta historka líbila. Říkala jsem jí, že na ni a Kyjev jistě dosud vzpomíná. Na hodinu přišel i pan Dimitrij, co je z Mariupolu. Bývám vždycky rozrušená, když jsem tváří v tvář uprchlíkům, všelijak se jich divně vyptávám na jejich situaci.
Potom jdu do Kina Kiev uvést nějaký filmový festival. Promítání filmů ruším vrzáním umělohmotného boxu se dvěma výbornými chlebíčky, jeden kus za 18 hřiven. Jsem ráda, že sem přišla i Ana, která po čtvrtém filmu řekne, že musíme odejít. (Ana je ta holka, co jsme se seznámily na základě toho, že jsme měly při čekání na div. představení na sobě stejnou bundu.) Jedeme přes město do čtvrti Podil, kde je nějaký hipsterký dům s cool kluby. Má tam prý být nějaký koncert. Mnohem víc než po cool věcech a hipsterství toužím si chvíli sednout a dát si kapičku alkoholu, sděluju Aně a ta mi slibuje, že ano, určitě. Jdeme Podilem, je to pro mě trochu šok, domy jsou tu nízké a vypadá to tu trochu jako někde na maloměstě, třeba v Pelhřimově. Fotíme si neuvěřitelný západ slunce, jako by hořelo. A sdělujeme si události a pocity posledních dní. Ana touží po tom žít někde jinde, myslí si, že by to vyřešilo všechny její potíže. (Netuší, že by ale také vznikly nové… Pššš. Neříkejme jí to.)
Nakonec prolezeme tu hipsterbudovu, ale všechny koncerty jsou velmi divné, a že jich tu je. Taky vlezeme do divné vegetariánské putyky, kde šťastný sluníčkový člověk hňácá oranžové těsto – prý zdravé jídlo pro ty, co se ožrali a mají po půlnoci hlad. Ale v celém tomto komplexu žádný alkohol. Jdeme tedy tímto Pelhřimovem, až dojdeme do putyky Hus. Cedule hlásá, že tu mají pivo Ferdinand, prý „skutečné pivo“. Hraje tu na kytaru týpek, díky kterému se seznámím s průřezem popmusic Anina dospívání. U toho pozorujeme dva hochy u půllitru, kteří sledují fotbal bez zvuku a napichují párátkem minihranolky a do něčeho si je namáčejí. Řeknou asi dvě věty za hodinu. Říkám Aně, že takhle mlčenlivě by ženský nikdy nevydržely sedět! Dále se tu koná oslava narozenin blond s kobyly s dlouhými vlasy, kteřá se natřásá na mnohé písně zahrané již zmíněným kytaristou na přání. Já si dávám pivo a boršč, Ana vybírá, až si dá placky z brambor a zelí a palačinky. Řešíme nesmrtelnost ruského chrousta.
31. května
tvůj email rozetnul dilema místního nebe, jestli ztmavnout putinovskou černí či se rozjasnit, čechovovsky? Rozjasnilo se, šmouhy východní nebeské šlehačky na bledě modrém pozadí. Krása střídá nádheru. Radost nedělního třepotání lístečků. Konečně jsem se pořádně vyspala. Klid, než začne další týden, kolotoč učení od pondělí do čtvrtka, já nejsem ty nejsi on neje my jsme vy jste oni nejsú. V pátek jsem měla druhou přednášku o divadle. Ufff.
Překládám tu něco a myslím, že tomu nerozuměla ani autorka, a co teprve překladatel? Jak takové texty vznikají, v těch hlavách, vrtá mi mojí hlavou.
Závidím ti Šumavu. Já pořád obklopena sovětským betonem, co ční vysoko až do nebe. Ale vlastně se mám báječně.
Můj slovník obsahuje různé skvosty, např. Čím blbější sedlák, tím větší brambory.
Pošta od M.: hele napsal mi nejakej skladatel ital, ze zda nechci provest jeho skladbu.. ani nevi, odkud me zna, je to rocnik 61 a poslal mi prasarnu o pornu, zpevacka hlasem napodobuje orgasmus, je v latexu a ma zavazany oci
Sedím u Lucky. Lucka šla pracovat a vedle spí Meda. Hraje Johny Cash a piju čaj na dobrou náladu. Jsem šťastná, že tu neznám heslo na wifi. Slíbila jsem, že jeden text pošlu do konce tohoto týdne. Snad to ráno bude stačit.
Dnes odpoledne jsem si vzpomněla na děsivý pocit, který jsem měla při koncertu Rybovy mše vánoční v Sloupě. Zpíval sólo nějaký otřesný blonďatý brněnský operák a celé se neslo v takovém tom duchu asi tak třetího dne nového roku: bídný rok včetně Vánoc za námi, nový rok před námi. Dva dny na to jsem jela do Prahy, v hipsterské kavárně jsem potkala úplně náhodou Lucku, šly jsme do sauny a … teď sedím v jejím bytě v Kyjevě, kde už jsem měsíc a tři týdny.
1. června
Nemohla jsem moc spát. Přemítala jsem, kdo už asi všechno spal v posteli, v níž jsem ležela. A dále jsem počítala zebří pruhy na rámu pohovky ozářené hvězdičkami, kterými byly olepené všechny stěny pokoje.
Ráno jsem v kanceláři rozbila kopírku, nikoli úmyslně. Nevím, kolik hodin vyučování jsem tím znemožnila. Já totiž hned poté odešla domů. Rozesílat mnohé dodělané překlady, skypovat s Luc., dále shlédnout díl německého seriálu Lipová ulice, na který čumím jen já a 30 milionů německých důchodců. Brečela jsem u dílu, v němž postava, kterou nijak zvlášť nemusím. Tomu se říká každodenní dávka emocí.
Celý den mě děsila představa, že budova, kde učím, bude zamčená, protože dnes je svátek. A že budu muset učit na ulici. Bez materiálů, tabule a židlí. No ale bylo nakonec otevřeno. A na schodech už čekala studentka Táňa. Hurá. A na stole ležel můj ukr mobilní tel, který jsem tu zapomněla už ve čtvrtek. Hurá.
Po výuce jsem svištěla metrem na setkání v hospodě Kupidon s Marynou. Někdo mi řekl, že se s ní musím sejít a já se do toho nechala uvrtat. Bylo to moc fajn. Dala jsem si soljanku a malé lvovské. Maryna mi řekla, že pro spoustu lidí je ukrajinština nadále jazykem venkova, jazykem zemedělců, jazykem nevzdělané západní části Ukrajiny.
2. června
Zachyceno ve virtuální síti: Slepý známý na facebooku právě zveřejnil toto sdělení: Schválně, jestli toto někdo „lajkne“, aneb co fb přátelé snesou? pro štíra v „krizi“ se hledá tzv. Vendulka utěšitelka. Pokud by měla problém „utěšit“, měla by aspoň mít v oblibě sukénky kratšího druhu a nemělo by vadit přátelské, bližší přisednutí. Najde se takováto ženština v praze?? Emotikona smile
dále zachyceno: Včera došlo u nás v Podniku k tragické události. Herečka, která zkoušela na večerní představení si zapálila o svíčku paruku a začla hořet. Přejeme ji brzké uzdravení.
Beze slov, 30 let života po něčem zásadním nakoncentrovaných do pár vteřin:
Marina:
„From a very early time, I understood that I only learn from things I don’t like. If you do things you like, you just do the same shit. You always fall in love with the wrong guy. Because there’s no change. It’s so easy to do things you like. But then, the thing is, when you’re afraid of something, face it, go for it. You become a better human being.“
What’s the cost?
„Ah, a big one. Lots of loneliness, my dear. If you’re a woman, it’s almost impossible to establish a relationship. You’re too much for everybody. It’s too much. The woman always has to play this role of being fragile and dependent. And if you’re not, they’re fascinated by you, but only for a little while. And then they want to change you and crush you. And then they leave. So, lots of lonely hotel rooms, my dear.“
pošta: Ahoj, dnes depka. Bloumání řádky, internetem, hledání kopírky v ulicích, kterými jezdí staré brněnské tramvaje. Však mě znáš, jen jsem si chtěla lehnout a zkopírovat se, abych zastavila ten čas. Víš, okolo mě se to teď hodně rozchází. A ne zrovna rituálně, že by jeli k velké čínské zdi, každý šli z jiného konce a uprostřed se objali. A pak se viděli zase až za 30 let v supermarketu, přičemž oba sáhli po stejném citronu … a jejich pohledy se setkaly. Ne, mí kamarádi tak činí spíš tak nějak vztekle, plačtivě, jímavě. Je nám něco přes třicet a už to přestává bejt sranda. A jak tak uklidňuju, že se přece nemají čeho bát, nebudou sami, nikdo není nikdy sám a přece jen nakonec a vždycky ano…, tak to na mě padlo. Dnes ráno, do něhož jsem se probudila nevrlá a s náladou prosycenou snem, ve kterém zase ti samí, co mi straší v podvědomí. Ale piju bezva čaj, bezva džus, jím čerstvý chačapuri se sýrem, co mi ho Gruzínec hodil na papír přímo z pece. Usmál se na mě křivýma zubama a bylo to skoro jak na konci knihy Alice… Však víš. Hezký den, Praho.
3. června
A je tu červen! Krásný, teplý měsíc. Jahody se červenají, večer je teplo, takže člověk může jít jen v tílku pomalu z metra a dívat se na západ slunce a říkat si, že to vypadá, jako by v dálce hořelo, ale přitom být úplně, ale úplně v klidu, protože nehoří. Červen je můj měsíc, protože jsem se narodila v červnu. Je léto, ale ještě ne takové to otravné, srpnové.
Dnes během výuky zazněla krásná věta: Paní Terezo, jak daleko je v Česku chalupa od chaty? Slova chalupa a chata mají jiné významy v češtině a v ukrajinštině. Popisuju českou chalupářskou kulturu, dokonce zmíním seriál Chalupáři, směju se, kam až to dotáhl tento komunistický seriál, ve kterém se Kemr se Sovákem perou o Bohdalku. Na Ukrajinu.
Cestou z výuky hovořím s Olenou, která učí historii na univerzitě. Na kurzy češtiny chodí se svým manželem, kožním lékařem. Vypráví mi, že do svých studentů hustila, ať se učí česky, otevře se jim nový, lepší svět. Opravila jsem ji, že lepší rozhodně ne. A ona na mě zírala: lepší ne? Říkám, ne lepší svět není nikde, buďte pyšná na svoji zemi, žijete ve skvělé zemi. Nemyslete si, že západní Evropa je ráj, kde lítají grilovaná kuřata přímo do chřtánu. Není tam válka, žije se tam jinak, ale neřekla bych, že lépe, prostě jinak. Viděla jsem, jak bortím iluze, čísi iluze o tom, že někde je lépe, že někdo se má lépe, že i tento člověk by se jednou mohl mít lépe. Přitom to, co máme, je vždycky, jen to, co zrovna máme: teď. Zbytek jsou představy, plány, vzdušné zámky, stavěné z malty, která se vždycky, vždycky rozdrolí na padrť. Díky Bohu za ty dary.
Life? That’s it.
Mám poslední dny moralistické problémy s jedním překladem, což se odráží na kvalitě mnou odvedené práce…
Před spaním čtu Biomanželku od Viewegha a spíš než tou četbou se potýkám otázkou, proč jsem si tu knihu vůbec půjčila. Existují i lepší sedativa…
Mám nápad na povídku, ale asi nebude tak dobrý, když se mi to nechce psát, respektive se vymlouvám, že nemám čas. Někdo prožije něco prostřednictvím mého snu. Něco, k čemu možná sbírá odvahu. Třeba držet někoho veřejně za ruku. Já se mu to snažím sdělit prostřednictvím dopisu, kde ten sen popisuju, jak jim to v něm slušelo. A že navzdory své bezmezné závisti a žárlivosti jim přeju vše dobré a do roka dva kudrnáče. Ráda píšu dopisy, ale tohle by chtělo vypnout internet, chvíli se soustředit … a především hrabat se v temné kobce plné těchhle rozporuplných emocí. Třeba o víkendu. (Tzn. nikdy.)
Zajímavé zprávy: Bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili se stal na Ukrajině gubernátorem Oděské oblasti. Do funkce jej v sobotu jmenoval jeho někdejší spolužák, ukrajinský prezident Petro Porošenko. Saakšvili slíbil radikální reformy, z Oděsy hodlá učinit ekonomický zázrak.
p.s. Nejlepší ukrajinské pivo je prý z Ternopile.