Ano, v Česku se demonstrovalo. Podle někoho to byl jen optický klam, podle jiného k projevení nesouhlasu stačí svobodné volby, jiní demonstrující podezřívají, že jim jde o moc, ne o demokracii. Zatímco v některých zemích je běžné při sebemenším politickém kuropění, například zdražení jízdného či housek, vyběhnout do ulic a řvát, u nás je demonstrování stále něčím podivným. Přitom dění v zemi je alarmující: prezidentovi neví, co je to ústava, vládu vede trestně stíhaný jedinec, justici velí dlouhodobě politicky nedůvěryhodná osoba. Ále, dyť se zase tak nic moc neděje… Nám přidal, jo a stejně jedem na chalupu…
Rovněž informování o zřejmě největší porevoluční demonstraci bylo prosyceno tímto smýšlením. Na vlnách Radiožurnálu tak například zazněla otázka, zda demonstrace vůbec patří k běžným nástrojů demokratické výměny názorů. Podle některých nepatří a to se potom dlouhosáhle rozebírá. V rámci nutnosti zprostředkovávat názorovou vyrovnanost tak posloucháme, že demonstrace stejně nemají smysl. Ovšem hovořit o tom, že nemají smysl, smysl má. Podstata demonstrace, tedy vyjádřit svůj nesouhlas, je zdá se nepochopena i samotnými pracovníky v médiích, jinak by speciál na Českém rozhlasu Plus nenesl název „Poslechněte si celý speciál o demonstraci na Letné. Může něco změnit?“. Jako bychom pořád byly zvyklí pouze na neměnnost poměrů, které lze změnit pouze násilným pučem a pak se čtyřicet let čeká jako tehdy na poušti, než zase puč udělá někdo jiný.
To je základní nepochopení pojetí občanské společnosti a demokracie. Pokud je základní projev občanské společnosti vnímán jako něco nadstandardního, pořád přešlapujeme někde v předsálí demokratického systému. Mikuláš Minář se svým týmem naštěstí žijí nadějí. Nadějí, že něco dělat má smysl samo o sobě. Onen smysl se možná teprve hledá, jako pramen, který si teprve razí cestu a neví, kam dotoče. Neví, zda z něj bude potok či veletok. V době klimatického i politického sucha proto volám: ať žijí všechna vodstva!
(Psáno v červenci 2019 pro Týdeník Rozhlas)