7. června
„Takovou nespavost, jaká ho trápila tu noc, Edgar ještě nezažil. Měl pocit, jako by s ním v pokoji bylo strašidlo, které způsobovalo, že ho jednu chvíli trápily výčitky a druhou zuřil vzteky. Vidět Mandličku, jak leží u Claudových nohou jako nějaké přitroublé štěně, Edgara ranilo tak blízko srdce a bolest byla tak ostrá a pronikavá, že to pomyšlení nemohl snést.“
(David Wroblewski – Příběh Edgara Sawtella)
Jsem už druhý den paralyzovaná. Hezký, ale energeticky náročný víkend. V neděli rozprava učitelek češtiny, kdy jsem získala dojem, že učím dost blbě a musím prověřit, co jsem žáky doposud naučila. Tak jsem vymýšlela různé nové aktivity a záležitosti. V pondělí a úterý se hodně konverzovalo. Večer jsem splašila článek o tom, jaké divné věci Češi dělají ve volném čase (vyguglujte si to laskavě sami…, góly jako např to, že umýváme auta u potoka, pěstujeme akvarijní rybičky nebo voláme do rádia a přejeme babičce k narozeninám v rádiu a posíláme hezkou písničku) a taky Magorovy básně – k nim směšné guglovací otázky typu: jak se jmenovala hudební skupina, v níž vystupoval. Nebo dokončete jeho citát: „Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že …“
Pondělí jako ve snách. Posílám báseň K. Škrabala:
Haiku
(Františkovi Kowolowskému)
Na východě
se rozlilo
snídaňové
kafe
Ale neblbni
nebuď sentimentální
chlape
… a mail: rukopis bude, ale potřebuju tak 3 tejdny sama někde na chajdě – ho dodělat. tady v Kyjově čas tak letí a vše je tu tak zajímavé, že tu na takové věci není není není prostor. (zato je tu prostor pro jiné jiné a to je super.)
hrozné horko. ale pak jsem otevřela okno dokořán a vletěl mi sem svět. venku se podivně honí vítr. taky se to tu rozhoduje jestli lejt či nelejt. ale víme, že nebude. u vás už snad ano.
Na sjezdu pisálků jsme se evidentně dověděli jediné: že Petra Hůlová má na sobě šortky a krásný nohy. Oukej tedy., Někomu tohle stačí, někomu ne.
p.s. proč mi někdo, kdo mi zlomil srdce a vycouval z mého života umnou turbozpátečkou, píše, že je strašně šťastnej? tak moc, že se bojí, že to ani není možný. není to podezřelý? a co já s tím?
Dopoledne: Poslouchám české rádio. Hovoří o výbuchu, ale tím, že telefonát zakončí reportér z Moskvy, tomu nevěnuju více pozornosti. Vasilkov mi zní povědomě, protože učím na ulici Vasilkivské a z Vasilkiva pochází jedna moje studentka (co se jmenuje stejně jako lotr z Ano). Až po chvíli vidím na internetu opravdu zprávy o tom, že u Kyjeva, lépe řečeno u Vasilkova hoří. Ve zprávě na čt24 se píše, že ve vzduchu jsme nebezpečné formaldehydy a lidé mají zavřít okna a zůstat doma. Vrhnu se k oknu a dýchám vzduchu, který do bytu škvírou proudí. Smrdí jak hořící petflaška. Zavírám okna.
… Čt24 evidentně trochu přehání. Daná nařízení se evidentně týkají jen těch, co žijí v bezprostřední blízkosti. Než začne hodina češtiny, ptám se Natálie, co je asi tak příčinou požáru. Říká, že se brzy dovíme, prý nejspíš někdo kradl ropu. Vzápětí dodává, že na Ukrajině krade naprosto každý. Máme se ale dobře. (Ďábel se skrývá v detailech…)
9. června
jen maily: ahoj, dnes mi někdo v metru šlápl na nohu a mám rudej palec. není to poetické. za Kyjevem požár. není to poetické. zvláštní je, že s těmi lidmi tady to vůbec nehne. černobylský syndrom asi. já přitom celkem taková vystrašená a podivně dojatá tím, že někdo je tak blbej a prostě považuje lejstra ohledně pracovní bezpečnosti jen za buzeraci. tahle země má takovou z prdele smůlu, až je to neuvěřitelný. takže teď tu chodíme, umoření, tímhle světem, bláznivým, ale u toho dýcháme formaldehyd a hnusy, jen proto, že si někdo chtěl ulejt trochu ropy do kyblíku, aby si doma mohl uvařit chlebovou polívku. mohlo by to být poetické. (to nemá být projev na příští sjezd pisálků.) nevíme, proč hoří. ale hoří.
Já chodila poslední dny pozdě spát, protože když člověk míň spí, tak si nepamatuje, co se mu zdálo. Stala se mi taková věc, že se mi zdály události jiných… Nechci to. Nechci být stěhovákem cizích událostí, trampolínou jejich sebeuvědomění apod.
Četla jsem teď trochu Biomanželku – nic moc. A Láska na cizím hrobě není špatná, ale poněkud moc stařeckého chtíče. Sorry, že moc kecám dnes, už to vypínám a jdu za tygry do postele.
10. června
Jsem umořená. Co vlastně z toho všeho, co dělám, chci dělat? Umím dělat? Spousta práce a ve výsledku málo výsledků. Hmatatelných i nehmatatelných. Člověk toho může spoustu chtít, ale nakonec má den opravdu jen pár produktivních hodin, zbytek proletí musaraprovodem, sovětským odpadkovým systémem, co je k dispozici na každém poschodí činžáků, tedy do říše nedodělaného, zbytek se prodepkuje, prolelkuje, projí, prospí.
Po kurzu češtiny jedu domů metrem s Valjou, dvakrát chyběla. Říká, že už 2 noci nespala a ještě 2 noci spát nebude, protože v pátek má závěrečnou zkoušku z žurnalistiky. Dále má nějakou debilní funkci styčného důstojníka svého kruhu a je zodpovědná za ostatní studenty, aby dokončili ročník. Moc jí nerozumím, reprodukuji to tak, jak mi to řekla. Říká, že v některých případech je vzhledem k válce zcela nemožné se vůbec dostavit do Kyjeva. Ptám se, co ten požár. Vím totiž, že pochází z vesnice u Vasilkyva. Říká, že o majiteli rafinérie (Stavickém) se ví, že dělal nekalosti. Rafinérii prý nejspíš sám zapálil, aby jej nemohli vyšetřovat, aby lidi uvedl v chaos. Valja to přirovnává k válce na Donbasu. Anebo smells of oligarchs?
Jde mi z toho hlava kolem. Na netu píše nějaká odbornice na zplodiny ve vzduchu, že si obyvatelé Kyjeva mají denně umývat vlasy, pít mlíko, jíst sušená jablka a pokusit se nezmoknout. Život plyne.
(povídka Oksany Lucyšyny Dlouhý, předlouhý běh – Expres Ukrajina, Kniha Zlín)
11. června
Ano, nejtrapnější je vyprávět sny. Dnes sen o tom, že pracuju zase v knihovně. Zvláštní je, že tam neměli knihy. Byl tam student Eda. Nebyl tam stůl, u kterého bych mohla sedět. Cítila jsem se tam na obtíž. Chtěla jsem si tam uvařit čaj, ale nemohla jsem najít vhodný hrnek (velikost) a čaj (chuť).
Umřel Vaculík. v české televizi vytáčejí číslo na Vaculíka a říkají: nezavzpomínal byste? přece jenom, jste poslední, kdo z té generace zbyl… (Jeho žena Madla pochází stejně jako já ze Spešova a má tam i dřevěnou sochu – spolu s největším komunistou a lingvistou, někdejším rektorem Masarykovy univerzity, Františkem Trávníčkem. „Co psal, lidé hltali.“ -píše o Vaculíkovi Patočka v Deníku Referendum. Co víc si člověk může přát?
Miluju věty jako: Příklon k měkkému skloňování je v praxi doložen i u slov: primas, karas, kalous, ibis, chabrus, chuďas, kakabus, kliďas, kandrdas, morous, vágus.
Dnes jsou moje myšlenky jako rozechvělé stříbřité lístečky olivovníků. Slunce sálá, sálá. Poskočím si na ulici. Usměju se na harmonikáře v metru. Usměju se na prodavačku třešní a jahod na rohu. Usměju se na žebráka u supermarketu pro bohaté přistěhovalce.
Zpátky domů jedu s Natalií a Juliou. Julie vypráví, že v Doněcku pracoval manžel a ona byla doma s dvouletým chlapečkem Artemem, tady v Kyjevě si role vyměnili. Manžel totiž nemůže najít práci, protože v Kyjevě mají strach zaměstnávat lidi z Doněcku – až skončí válka, budou chtít domů. Takové nechtějí zaměstnávat. Ženy to prý ale mají snazší, proto rodinu živí Julia. Julia je skvělá, mám ji moc ráda. Učí se, snaží se mluvit, nebojí se ničeho. Pak mi vypráví, že vzduch v Kyjevě je 7x horší než běžně (ani běžně to není úplně super stav) a že lidi bolí v krku, mají pít mlíko, kousat křížaly (je v nich pektin, co vyplavuje nadýchané zplodiny z těla) a denně si umývat vlasy. A tak já, která nesnáším umývání vlasů, si je teď meju každej den.
Do noci vejrám na seriál Kancelář Blaník (díl Jaňule a Peťule si pustím dokonce dvakrát). A pak se ráno divím, že jsem jak tumpachová a že mi nestačí 6 hodin spánku a nutím se zvládat normy přeložených stran. Hrůzné prodírání se textem, který působí velmi jednoduše, ale je zatraceně těžký. Nejdou mi popisy – olivovníky s rozechvělými stříbřitými lístečky stojící opodál a vůkol rudý vřes – tak se tím prodírám. Je to stejně jako u Stavariče. Říkala jsem si, to bude jak google translator, prostě to rychle proženu hlavou a hotovo. Hahaha.
„Měla horší život, než věděla.“ -Vaculík o své matce
Studenti a jejich výtvory:
12. června
Horko, horko. Záda bolí. Slova, slova. Každodenní realita.
Čekám, až mi zavolá Valja, která má dnes závěrečné zkoušky. Volá o půl druhé, domluvíme se na půl třetí u cirkusu. To je ode mě kousek. Jdu horkým betonovým městem a u cirku si jen tak fotím kraviny. Fotím si, nevím proč tento malý stoleček, který prodává paní na ulici. Paní mě okřikne. Podívám se na ni a odcházím pryč.
Za chvíli už se mi směje Valja, co si to zase fotím za kraviny. Vyptávám se jí na zkoušku a říkám, že mám hlad. Dávám si drahý salát v gruzínské hospodě pro pracháče. Je mi to ale celkem jedno, říkám Valje: Prachy budou a my nebudem. Tohle přísloví nezná, ale říká, že ho uvede okamžitě do oběhu. Čteme si velmi hezky graficky vyvedený časopis Sho, pro intelektuály, který jsem si včera koupila. Valja mě obeznamuje s tím, že jsou v něm texty v ruštině i ukrajinštině. Jsem z toho zase nějak v šoku, z téhle jazykové (i jiné) jejich místní schizofrenie.
Valja se mnou přečte jednu báseň. Mám radost. Pak se procházíme po botanické zahradě u univerzity. Bavíme se o chlapech. Pak už Valja musí jít na generální zkoušku, hraje divadlo v angličtině, na které já nikdy nemůžu jít, protože hrají vždycky, když učím Konverzační klub.
Zůstanu v zahradě, čtu si ukrajinské povídky, vydané v češtině (Expres Ukrajina, Kniha Zlín). Je to super.
(Sofija Andruchovyč: Navždy spolu)
Pak učím. Děsivá výuka děsivého tématu – skloňování podle vzoru hrad. No nejsem v tom zrovna kovaný. Skloňovat slova jako rosol a tak dále. Ve sladkém rosolu! Potom letím na metro. Čeká mě setkání se Zuzanou, která už nějakou dobu žije v Kyjevě. Chci, aby přišla do konverzačního klubu a vyprávěla o svých cestách. Procestovala půlku světa. Zajímavé vyprávění.
Pár studentů se odvážilo splnit můj náročný domácí úkol – napsat 10 divných činností, které dělají Ukrajinci ve volném čase – podle vzoru českého článku, který jsem ji rozdala. Dovídám se tedy, že: zavařují (úplně všechno, nejraději by si zavařili i ruku), rádi nosí vyšívané věci, každý Kyjevan má zahrádku za městem, kde pěstuje brambory – Ukrajinci mají bytostný vztah k půdě a potřebují se v ní hrabat, dále že rádi zpívají a chodí do divadla, jsou velmi ostýchaví na veřejnosti. Toto téma budeme dále prozkoumávat.
13. června
Brzy ráno vstávám. Jdu k Lucce na snídani a jedeme do filmových ateliérů Dovženka (něco jako český Barrandov). jednoho dne v osm večer nebo ráno se tu zastavil čas.
Město je rozpálené. Do areálu lze vejít pouze na speciální propustku. Provádí nás paní, která tu vede Malou akademii vědy, kde vzdělávají velmi malé inteligentní děti. Je super, že tu existují lidé, kteří vytloukají takové projekty. Snad mají dost energie a výdrže i do budoucna.
Pak jedeme přes celé město, až na levý břeh, kde jsem naposledy byla cestou z letiště. Rozhovor do rádia Era, které vysílá jen v ukrajinštině. Já mezitím čekám s paní Medou. Projdeme celou budovu, strčíme nos i do těch nejtajnějších komnat, mě i malé dítě vše zajíám. Když dítě v místnosti, kde máme počkat, už málem leze po lustru, vycházíme ven a hrajeme si v altánu na vlku a Karkulku, jíž ale Meda říká Karkulačka.
Pak jedeme do města, dáme si jídlo v bufeta, který se jmenuje Dřeva – prý podle polen, které tam dávají do ohně, aby uvařili to brilantní jídlo. Naprosto zmožená čekám pak na pohovce na Konverzační klub, chystám texty, co budeme číst. Hvížďalovu vzpomínku na Vaculíka, Rudišův fejeton o Holanďanech a o tom, že život je všude vlastně stejnej. A taky Šimečkův fejeton o kvótách na uprchlíky: tenhle ubožák sem ještě může, tenhle už ne.
Texty, obzvlášť tenhle, vyvolají diskusi. Všímám si, jak moc jsem blbá, jak málo toho vím o Vaculíkovi. A vůbec. Hovoříme o tom, jak moc jsou teroristi muslimové a negramotní primitivové a ubožáci, jak o tom píše Šimečka. Ptám se, jestli by Ukrajinci přijali uprchlíky, kdyby byla Ukrajina členem EU. Paní z Lotyšska říká, že problém s uprchlíky je stejný jako s Romy – nechce se jim pracovat. Tento komentář elegantně přejdu, načež někdo namítne, že za teroristi bývají považovaní na Ukrajině i utečenci z Doněcku. Jsou prý nebezpeční. Je tu Saša, který z Doněcka pochází a teď žije kvůli tamní situaci v Kyjevě, ale chce zpátky. Říká, aha, výborně, tak já jsem teroristka! Dělá mi potíže celou tu situaci nějak ukormidlovat, k něčemu dojít.
Pak se doma koukám na Orange is the new black a limonádový film Age of Adeline.
15. června
Výlet do Černihivu. Sraz v devět ráno na nádraží neboli vokzalu. Už brzy ráno se budím horkem, pak do sebe nasunu aspoň kus bábovky a čaje a jdu na nádraží, kam jsem zatím nikdy pěšky nešla, přestože bydlím kousek. Samozřejmě to spletu, motám se v okolí, vyčerpám nejspíš veškerou energii právě na toto. Na nádraží už čeká Irina. Za chvíli přijíždí autem Zuzana s Ondrou, se kterými jedeme do Černihivu. Chtěla jsem sice poznat, jaké je to cestovat maršrutkou a natřásat se 2 hodiny v parnu, ale nakonec jsem neodolala komfortu jejich automobilového vozidla. Zuzana je cestovatelka a žije nyní v Kyjevě s Ondrou, který se pod vlajkou evropského společenství snaží Ukrajincům pomáhat zavádět reformy. (Poznaly jsme se přes facebooku – pozvala jsem ji, aby udělala přednášku v Konverzačním klubu v sobotu.)
Cestou se bavíme o Ukrajině, i Česku. Zuzka říká větu, která mi zní celý den hlavou: Revolution is evolution of mind.
Černihiv je zajímavé město. Zajímavý tím, že tam vůbec nic není. Patří mezi nejchudší část Ukrajiny, není tu žádný průmysl, jen zemědělství. Je parno, jako kdyby se někde nahoře rozbilo topení, slunce sálá, jako by bez konce, připomíná mi to tu letní prázdniny u babičky, kdy mým heslem bylo: Všechno jednou skončí. Bloumáme městem, kde nelze zabloudit, ani něco nestihnout. Je to tu blízko Bělorusku i Rusku, kam lidi prý jezdí i za prací. Sovětský element je tu tedy přítomen v architektuře i podivném prázdném nekonečnu. Město je velmi vesnické, uprostřed města je prostá venkovská chalupa, jakoby se nechumelilo.
Pak si dáme boršč po černihivsku – má se u toho přikusovat syrová cibule a česnek. Čteme si u toho černihivský věstník, ve kterém se dovíme základní informace o tomto městě: je oblíbené, tiché, provinční. Typickým černihivským občanem je prý statný úředník s nízkým platem. Na otázku, jak tvůrčí člověk má v Černihivu trávit čas, se těžko hledá odpověď. Pokud je dost tvůrčí, něco si najde. Například si sedne na lavičku s výhledem do nikam (na „dálnici“ do Kyjeva) a představuje si tam moře. Musí si vystačit s řekou Desnou opodál. Pak může jít ještě na lesbishow anebo se odstřelit, přičemž jedno s druhým se nevylučuje a jedno vede mnohdy k druhému.
Je dobré si odpočinout od Kyjeva a je hezké se tam zase vrátit.
p.s. Tady všechno: http://terezasemotamova.tumblr.com/