vše tu: http://terezasemotamova.tumblr.com/
17. června
Probouzím se už v pět. Hlady. Únavou. Proč? Nevím. Pozoruju topol, co se mi ve větru klátí za oknem. Je mi zima. Byt je po týdnech horka velmi rozpálený, ale včera se ochladilo a zatáhlo. Mimochodem: Umřel Topol. Kdysi řekl tohle a to mi pomohlo nelitovat ztraceného přátelství:
Nemůžu už usnout. Dočítám Biomanželku od Viewegha, jejíž poslední stránky se dopsaly až v posledních týdnech, kdy bulvárem prosvištěla zpráva, že slavný spisovatel se rozvádí. Vlastně i ta kniha je bulvár a ještě k tomu nepřiznanej a špatně napsanej.
V rádiu se pořád mele o uprchlících a migrantech. Uvědomuju si, že jsem migrant, možná i uprchlík. Mám pocit, že nikdo neví, o čem mluví. Ukazuje to, že jsme hrozní burani.
—komentář na netu na toto téma, cituji: v poslední době se mi často stává, že mám pocit, že se lidi zapomněli umět vciťovat do druhých a neumí definovat svůj vlastní svět.
Haha, to je novinka! Svět je v krizi nonstop od velkého třesku.
Začíná ramadan.
Hrozná únava a neschopnost přesazovat písmena. Tento týden velká nevýkonnost. Co s tím? Nic. Na hodinu se lehnu. Velmi divný sen o hydraulickém penisu na jevišti. Velmi nechutné. Jdu do Českého centra, kde má učit Julia, které jsem slíbila, že přijdu na náslech hodiny. Dovídám se ovšem, že dnes její hodina odpadla. Šílím z toho, jak blěb zorganizovaný mám den. Nakonec jdeme s Luckou na kafe, které skoro nestíháme vypít. Ale jíme jednu panna cottu s jahodami. Mňam. Říkám Lucce, že si připadám jako její neteř, kterou vydržuje na výletě. A Lucka říká, že to tak vlastně je a je to správně, tak ať to neřeším. No každej čas od času potřebujeme takové hodné tetičky, co nás vytáhnou do Kyjeva.
Dostanu sms od Lucky č. 2, že máme pronajatý byt v Praze. Tedy rok od mého bezdomovectví budu konečně někde zakotvená, hurá! Tím, jak jsem nevyspaná a hladová a vyjukaná ze všeho, mě to úplně dojme, takže se v metru skoro rozbrečím. Byt se nachází na ulici Na vrcholu, věřme, že to bude metafora ve všech možných významech tohoto slova.
Náročná výuka, ale krásné texty studentů.
„Toto vše vede k závěru, že v aktivitě jde o proces, nikoliv o výsledek. V naší kultuře se zdůrazňuje opak. Nevyrábíme pro konkrétní uspokojení, ale pro abstraktní účel, jímž je prodej zboží. Máme pocit, že koupí můžeme získat všechny hmotné i nehmotné věci, a tak se věci stávají naším vlastnictvím nezávisle na jakémkoli tvořivém úsilí nás samých ve vztahu k nim. Stejně pohlížíme na své vlastnosti a výsledky svého úsilí jako na věci, jež se mohou prodávat za peníze, prestiž a moc. Tak se důraz od okamžitého uspokojení z tvořivé aktivity posouvá k hodnotě konečného výtvoru. Tím člověk jenom ztrácí uspokojení, pomocí něhož může dosáhnout skutečného štěstí – zážitek momentální aktivity -, a žene se za přízrakem, který pro něj v okamžiku, kdy ho už dosáhl, znamená zklamání, – za klamným štěstím zvaným úspěch.
Když se člověk realizuje ve spontání aktivitě, získává vztah ke světu, přestává být izolovaným atomem. On i svět se stávají součástí strukturovaného celku. Má své právoplatné místo a mizí jeho pochybnosti o sobě samém i smyslu života. Tyto pochybnosti vyvřely z jeho odloučenosti a ze zmarnění života. Když může žít, ani nutkavě, ani automaticky, ale spontánně, pochybnosti zmizí. Uvědomuje si sebe jako aktivní a tvořivé individuum a poznává, že existuje jen jeden smysl života : prožívat ho.“ (Erich Fromm: Umění být)
Pak jedu metrem za Klaudií do města. Dojdu celá hladová do hotelu, nic se neděje, tak vyhrabu mobil, na který tu skoro nekoukám. Tam je zpráva od Klaudie, že to nestíhá, že může až později. Tak jdu do Chaty na Kraščatyku a dávám si soljanku, buřt a pohanku a salát. Jíst se musí a já poslední dny zase držím hladovku… Klaudia za chvíli dorazí. Reflektujeme den, jdeme do hotelu. Před hotelem sedí německý novinář Ingo. Prý velké zvíře. Píše pro různé noviny, vydal i knihy. Kecáme před hotelem o světě a pozorujeme neuvěřitelné mraky. Přichází Rakušanka Teresa, píše pro Falter a Furche. Jsou tu všichni na novinářské cestě, kterou zacvakal Georgy Soros. Pak jdeme ke Klaudii na pokoj, má tam koňak, který mícháme kolou. Fouká kyjevský vánek a výhled na Majdan je nádherný. Říkám, že je skvělý, jakej je tu klid, přitom je člověk v centru. Klaudia říká, že to není pravda, že je tu hrozný hluk, že by tu nemohla žít. Říkám, no jo, ty seš halt z Göttingenu. (S Klaudiou se známe z Göttingenu, kde jsem ještě před rokem žila.)
Lijeme do sebe koňak a náš rozhovor se čím dál stáčí na tzv. ženská témata, přestože v rohu sedí Ingo, občas to komentuje a vypadá to, že ho to vůbec nezajímá, přesto tam dál sedí. Uděláme si obligátní selfie na balkóně před celým zářivým Majdanem a vyrážíme do lesbiklubu. Nejdřív si musíme obstarat taxík. Projevím své soft skills, které jsem se tu naučila. Smlouvat a nikdy nejít s prvním taxikářem. Nakonec nás jeden, zřejmě již velmi hladový osloví sám. Když vystupujeme a on zjistí, kam nás dovezl, dostane hrozný vztek a při placení je velmi nevrlý. Zde je třeba říct, že queerové to mají v Kyjevě velmi těžké – nedávno tu byla LGTB Pride, kterou podpořil prezident Poroshenko, což je super. O něco méně super je ale to sešlost asi 150 queer lidí a asi 300 policistů a 200 odpůrců queer lidí.
Vystupujeme a vyhazovač nás vede podivnou budovou kamsi, pak nám prolézají kabelky, až jsme v tom lokále. Je tu bar, kde skoro nikdo nesedí. A taneční místnost, kde tančí pár ztroskotanců. Vypadá to tu jako na narozeninové oslavě šestnáctiletého chlapce, který si pozval své kamarády. Ženy tu nejsou. Jen my. Časem přicházejí další lidé, i ženy, včetně jedné transženymuže, která moderuje později celý večer komponovaný jako karaoke. Tančíme na hezké ruské a americké písně. Je zajímavý, ten pocit, že tady v té místnosti pro mě nikdo není k mání. Hraje tu podivná nuceně nenucená atmosféra, nahromaděné vybojované štěstí, pocity I am what I am and that needs no excuses. Já a Klaudia celou místnost podrobujeme naší sociologicko-antropologické analýze. Rakouská novinářka, která sem šla za cílem nahánět ženy, se nakonec začne líbat s gaychlapcem, který si ji hned přidá na facebooku. A já a Klaudie nestačíme zírat, když na nás za chvíli na to zakřičí, že není teplej!!!! a jak ho dotáhnout na hotelový pokoj? Ptám se jí, o co jí jde, jestli po něm opravdu touží. A ona že ne, že prostě jen chce chvíli být v posteli s někým a trochu se pomazlit. Chápu, no ale možná tohohle bude těžké odsud dostat, evidentně tu rád prožívá večery od začátku až do konce.
Ve tři už mám dost, tak vymajznu. Děvčata tam dál spřádají nekonečnou story, jak teplouše dostat na pokoj. Kousek od báru je taxikář, ptám se, jestli mě za 70 odveze domů. Ptá se, jestli by to šlo za 80. Říkám, že ne, on rezignovaně kývá a já nastupuju. To byl ale večer!
18. června
Dnes mám narozeniny. Naštěstí to skoro nikdo neví. Pár esemesek a mailů. Jinak normální den, kdy si nařídím nicnedělání. Jde mi to tenhle týden bravurně, ale dnes konečně legálně. Dělám to tak pečlivě, že ani nedokážu zreflektovat, co jsem vlastně celý den dělala. (Sama sebe jsem obdarovala tím, že jsem si zacvičila, zatančila, vysála a umyla koupelnu.)
(Před rokem jsem ještě žila v německé díře. Soužití ve dvou, hořkosladké. Můj ex, jakkoli byl a je báječný a nesmírně si ho vážím, mi sdělil, že slavit narozeniny nemá čas, měl by čas možná v pátek, jenže minulý rok moje narozeniny byly ve středu. A tak jsem byla s Číňankou Miao ve městě, myslím. A potom jsem u kamarádky T., v bytě, kde žila už půl roku s asi 30 nevybalenými krabicemi (=nevybalená minulost), vařila jahodové knedlíky. Jedli jsme se strouhankou a bylo to báječný. Netušila jsem, že moje dny v tom městě se sčítají a že mě čeká velké citové, bytové i literární eldorádo… Že first cut is the deepest. Že se zamiluju do někoho, kdo není k mání a já se to dovím, mezi řádky, až velmi pozdě. Ale že se zamiluju i do života jako takového a přijmu ho i se všemi jeho vybouleninami, škrábanci a rýhami.
Žádné bilancování. Co bych taky měla bilancovat. = to je moje bilance. Ležím v posteli a slavím! … Tak to jsem já, dvaatřicetiletá.
Teď už je každopádně půl páté. Za chvíli se obléknu a pojedu učit. Pak pojedu na Majdan, kde na mě bude čekat Irina, kterou jsem zvolila jako jediného člověka, který je hoden narozeninové aktivity dnešního dne.
Je velmi těžké vysvětlit začátečníkům význam slova „trdlo“.
mail: Ahoj, včera víno. Po dlouhé době. Protože: narozeniny. Tak už tu tluču 32. rok.
Tento týden: pracovní vyhoření, transpohlaví, gayklub, sen o hydraulickém penisu, vyprávění o krimu na Krymu, višně, zelené závitky, horko, náhle zima, klaustro z metra, podpis smlouvy na byt na ulici Na vrcholu, bookování pobytu v klášteře, čeština, zakoupení Haličské kuchařky, tavící kotlík.
A ty?
Polib za mě Prahu a Praha políbí tebe, lásko!
19. června
Jak se v hlavě vypínají určité myšlenky? Kde se dá zakliknout: prosím zobrazovat méně příspěvků od uživatele XY?
Dnes při sledování seriálu: Nejsmutnější věta ve vztahu: Myslela jsem si, že jsi jiný.
Narozeniny jsou za mnou. Pátek spím jako poleno, o půl jedenácté vyletím z postele. Hodím na sebe černé šaty, stříbrné baleríny od sestry, letím do české hospody U Golema, kde mám sraz z Ukrajincem Jurijem, který v Kyjevě vlastní několik českých hospod a chce zavést češtinu u piva. Cestou do sebe natlačím jeden banán, protože snídat je prý zdravé. Sedím s Jurijem, bavíme se nějakým jazykem, nejspíš rusky, nevím. Mluví tak zvláštně. Povídá mi o sobě, o dětství na Krymu, o tom, že tam má teď maminku a jet za ní je komplikované. Že se jí dá jen blbě dovolat, protože na Krymu nefungují světoví mobilní operátoři. Jurij tvrdí, že sám se cítí jako Ukrajinec, ale jeho matka jako Krymčanka – tedy ani Ruska, ani Ukrajinka. Nejraději by i u referenda volila pro nezávislost Krymu.
Dokud je Krym jen titulkem v novinách, tak je to na povzdechnutí. Ale jakmile se dotýká někoho, kdo je takhle milý jako Jurij, tak máte najednou chuť řvát, jak je možný, že někdo z jednoho dne na druhý přemaluje googlemaps. A nikdo na světě, ani Merkelová, ani Obama, mu v tom nedovede zabránit.
Potom jdu do Českého centra, jdeme s Luckou na oběd. Jíme golubce, zelné závitky. Cestou domů si koupím třešně a chvíli v klidu překládám. Zlomila jsem konečně tu krizi z počátku týdně. Pak koukám na báječný seriál Orange. Cviky na záda, jinak se mi rozsypou.
20. června
Dnes je sobota. Opět spaní do půl jedenácté a úprk do Českého centra. Cestou sním ten druhej banán ze včerejška. Jdu na hospitaci hodiny češtiny, kterou učí Ukrajinka Táňa. Její studenti jsou trochu zaraženější než ti moji. Táňa moc dobře učí a mluví bezchybně. Není jí moc co vytknout.
Pak si dám oběd v bufetu. Už je to skoro jako závislost… Ach jo. Musím zase začít vařit. Jenže jak, když to jídlo je tady tak dobrý a levný??? Pak si čtu Poslední aristokratku u fontány. Jdu do Českého centra, kam v pět přichází Zuzka, která bude vyprávět v rámci mé Saturday afternoon show o svých cestách – před pár lety podnikla 14-měsíční cestu po světě. Je to moc fajn a jsem moc ráda, že jsem ji sem pozvala. Znám ji jen z facebooku.
Přednáška se Zuzkou byla super. Potom večeře s nimi a ještě s Táňou a Irinou. Dávají si varenyky, mají i varenyky s višněmi, na to se dá spousta smetany. Bavíme se o pohřbech a všem možném. Ptáme se holek Ukrajinek, co je na Češích divného. Prý to že smrkají nahlas, to je prý pro Ukrajince naprosto nepochopitelné a hnusné. Dále že máme divné jídlo. Dále prý nechápou, že dokážeme šetřit. Respektive že máme z čeho šetřit. V této zemi totiž lidé žijí Bůhví z čeho – zatím jsem to nepochopila. Asi z trochu pohanky omaštěné větrem a jako dezert se tu podává láska a radost.
V neděli ráno klopýtám městem k Lucce, nasedáme do auta a jedeme do Lvova. Road trip! Zastavujeme se na oběd ve městě Rivne, je ve Volyni, kam kdysi odešli ti naši Čecháčci. Ve 14. století to tu patřilo Litvě, od. 16. století k Polsku, od 18. století k Rusku, pak to tu okupoval Hitler a udělal z Rivna centrum reichskomisariát Ukrajiny. Vyvraždil všechny Židy ve městě, po válce bylo městě zcela zničené. Meda se proběhne po místním prospektu, kde jsou fontány a vysázené růže. Jíme soljanku a salát v rivenské hospodě, která se jmenuje Škvarek. Lucka zatouží po cédéčku ruského zpěváka Makareviče, ptáme se domorodců, kde se tady dá něco takového koupit. V prvním obchodě nic takového nemají, ale mají tam trička s vtipnými nápisy, takže zakupuji tričko s nápisem Keep calm and love Ukraine. V druhém obchodě skutečně mají i toho Makareviče. Pokračujeme v cestě s Makarevičem, který byl nejdřív Putinovým kámošem, ale po anexi Krymu proti němu začal slušně zbrojit. Chceme vyjet z Rivne, ale nedaří se nám to. Ptám se muže na ulici. Navrhuje, že nás vyvede sám autem, protože popsat cestu na „dálnici“ je moc složité. My říkáme, že to nějak zvládneme. Nakonec se motáme městem tak dlouho, že ho zase potkáme. Vyvede nás strašně daleko, až si myslíme, že nás chce zahnat někam, kde se obchoduje s bílým masem. Ale nakonec nás opravdu vyvede z města, zabliká a my fičíme na jih.
Je kyjevských tropech je překvapivě zima. Zima. Dvě hodiny ukrajinskou krajinou a neobyčejnými mračny až do Lvova. Ve Lvově se nemůžeme nějak dostat do města. Ptáme se starého pána, který navrhne, že nastoupí a bude nám radit, sám tam totiž míří. Čtyřletá Meda do něj něco hustí svojí školkovou ukrajinštinou. Pán v centru vystoupí, my nevíme kudy dál. A tak to navzdory zákazu fikneme rovnou po rynku, kde normálně jezdí jen tramvaj a chodí lidi!
Čekáme v hotelu na lvovskou učitelku Báru. Jdeme městem, kde je den hudby nebo co. Všude něco hraje. My jdeme do hospody, kde obsluhuje zhulený číšník, který nám sdělí, že pivo nemají – jen šampaňské. Tak objednáváme šampaňské a jídlo: chynkáli a salát. Chynkáli je ale jen jeden podivný knedlíček posypaný pepřem posazený v obrovském talíři donesený ještě o něco více zhuleným číšníkem. Jdeme tedy o lokál dál, krymská hospoda, kde si dávám plow. Není moc dobrý. Málo masa, takové rizoto jak ze školní jídelny. Co by na tohle řekli opravdoví krymští tataři?
Hospoda, hospoda, hospoda. Nevěřím sama sobě, když cestou Lvovem sama Báře nabídnu, ať si dáme ještě panáka v profláklém báru Pjalňa, kde už Báru dobře znají a spanilý postarší vyhazovač ji oslovuje jménem! Bára mě varuje, že v bytě bude v noci hřmot, protože noční jezdci místo spaní brázdí město na motorkách. Jsem ale mrtvá, usínám a 4:45 už zvoní budík, musím na nádraží.
22. června
Pondělí. Cesta vlakem do Kyjeva. Drahé, první třída. Ale vlastně co s penězi? Peníze budou a my nebudem. Čaj a sušenky. Neustálé otáčení se dozadu, jestli někde opravdu není místu ve směru jízdy. Ne, není. Tedy je, ale každý chce sedět sám – i to je známka luxusu. Čtu, ale spíš tak koukám, užívám si krajinu, pošmournou, zamračenou, blátivou. Kyjev je zase trochu šok, zvlášť metro. To mačkání se odpoledne, kdy se každý vagón naplní úplně k prasknutí, lidi začnou zvláštně řešit, kdo kdy bude vystupovat a podivně se štosovat. No a výrazy mrzuté, jako by byl konec světa.
Depka je přestupní stanice Chreščatyk/Majdan – ten kilometr krtičincemi, který tu člověk musí projít, s dalšími přemnoženými krysami. Uvědomit si, že je jednou z nich. Usmát se na pána, co tu hraje na harmoniku imperialistické melodie. Paní Depka z mých zamilovaných nejbližších kamarádů. Závidím jim? Nebo jen cítím, že trochu přefukují ty své love storky? Vrchovaté dávky sexu? Citů? Limonád? Rozválených peřin? Milostných esemesek. Nevím, mám víc touhy nebo strachu, že mě někdo zase zramuje a odhodí do příkopu? S tímhle stínem v hlavě učím, jedu domů, brečím, nejím, sedím, ječím, klečím, něčím, někým. S někým? Sama.
23. června
Nashromážděný vztek, bída svět. Touha číst Kazatele. Ale není čas, ráno v osm supluju hodinu češtiny.
Včera jsem si pustila Navarovou, tu písničku o učiteli. V tu chvíli jsem netušila, že tu píseň pojedu v nonstop smyčce až do čtvrtka. Porucha osobnosti?
Štěstí je ve škvíře mezi dvěma domy.
Sova kanárka nevysedí.
Letely tri husy. jedna dosahla vynikajiho druheho mista … a jedna skoncila predposledni.
V úterý po hodině, kdy vždycky jezdím s holkama metrem, mi student Ilja řekne, že jede dnes domů taky metrem. Říkám, ok, tak jdeme. On chce kouřit před budovou, ale já říkám, ne, my nečekáme. Tak jedeme metrem. Hovoříme nějaký ruskočeský smalltalk, už ani nevím co. Ptá se mě, jestli mě může doprovodit domů. Nevěřím vlastním uším, říkám, že nerozumím. V hlavě mi vyjede: že mě teda asi balí nebo co? Hodina skončila, musíme přestoupit na ukroruštinu. Ilja mi vysvětluje, že na Ukrajině je normální, že muž doprovází ženu k domu. Nevím, co říct, tak říkám, že teda jo. Jdeme, koupíme si ruskou zmrzlinu. Jdeme po bulváru místního všudypřítomného šoumena Tarase Ševčenka, před sebou ten spektakulární západ slunce, který ještě potrvá. Jdeme k cirkusu, který je tu budovou. Nevím, jestli se to tu tak dělá, ale sedáme si na schody. Konverzujeme tou podivnou řečí, kterou neumím. Ale když není zbytí, hovořím jí.
Ilja se mě ptá, jestli se mi líbí Kyjev. Říkám, že ano. Že Kyjev je zajímavé, velmi různorodé město. On říká, že Kyjev rád nemá. Ptám se proč. On říká, že Kyjev je Majdan a on není pro Majdan. Říkám: hahaha, vy putinovec? A on: Da, já putinovec. Směju se, ale okamžitě mi tuhne krev v žilách. Docvakne mi pár jeho reakcí na mé vtípky v hodinách atd. Bavíme se tedy o Putinovi, Krymu, Merkelové, Řecku. Ilja tolikrát použije výraz Evropský svaz, až se mi z toho až do půlnoci točí hlava. Ukazuje se, že jsme oba hodně jinde. Ilja se ptá, jestli je každý Čech politicky tak „mimo“ jako já. Říkám, že ne, že to ne.
Vypráví, že Majdan rozdělil jeho rodinu. Jeho dvojče Anton a jeho manželka Olena (které taky učím češtinu) jsou promajdanovci, zatímco on a jeho sestra jsou proruští putinovci. Říkám, že je něco jiného být proruský a proputinovský, že nemám nic proti Rusku, že Rusku je skvělá země se skvělou kulturou. Ilja ale tyhle dva pojmy nedokáže rozlišit. Pohádáme se pouze ohledně toho, jestli má Ilja humor či ne. Nejspíš se hádáme spíš o to, co je humorné a co ne. Okupovat Krym a přemalovat google maps z jednoho dne na druhý mi nezní úplně jako námět na komedii. Nedovedu Iljovi vysvětlit, jak skvělé je, že jsme součástí Evropského svazu, protože co by s námi jinak bylo? Zvláštní je, že po celou dobu rozhovoru k němu nepociťuju vztek, jak tomu běžně u mě bývá, když má někdo radikálně jiný názor než já. Zírám, v jaké intelektuální bublině žiju. Západní Ukrajina je bublina. Jiný svět. Jiná tradice myšlení, jiný koncept člověka. Svět je rozmanitý, názorově spletitý a plný strachu, že nám někdo sebere naše těžce vydobyté místečko na spaní a zábavu a suverenitu.
Po jedenácté dojdu domů a tam mail od Iljova dvojčete: kdy prý skončila hodina, protože Ilja běžně okamžitě po hodině jede domů a dnes tomu tak nebylo, což pro něj není běžné a mají prý o něj velký strach. Vzhledem k tomu, že Iljovi je kolem čtyřicítky, trochu se nad tím podivím.
