13.4.
Včera večer: Nadšení z prostoru. Nepřenosný zážitek, který mi nikdo neuvěří. Prostor, kde jsem jen já a nikomu tu nevadím. Nejsem na obtíž. Na obtíž leda sama sobě. Ale na to jsem už zvyklá. To pochopí jen ti z vás, kteří mě opravdu znají – jako skoro devítiměsíčního bezdomovce. Zvláštní – musela jsem jet až na Ukrajinu, abych měla svůj prostor. Tady o tom ví své.
Vodu z kohoutku tu prý nelze používat. Mám jen jednu flašku vody a protože jsem čajový magor, brzy je fuč. Flaška na den? Škoda že zrušili studny, taková studna před domem, jak to mají v Haliči, by mi bodla.
Na letišti, než si mě paní ředitelka vyzvedla, mě oslovilo mnoho mužů – nikoli s žádostí o ruku, ale s nabídkou taxíku. Hovořím s nimi zvláštním jazykem, který jsem si vymyslela. Připomíná mi jazyk v rozhlasové hře Wolfganga Hildesheimera Balkánexpres – Procegovina. Nějak jim rozumím a oni nějak rozumí mě.
Pak přijede paní ředitelka, dává mi flašku vodu a naháníme venku taxík, kterej je předobjednanej, z města, je levnější. Už znám všechny ambasády v okolí. Před domem, kde bydlím, se klátí pět topolů. V obchodě mě uchvátí jídlo, sušené ryby, ryby, ryby, maso, mrkve větší než penisy. Prý ale nemají nic společného s Černobylem, který je kousek odsud. (Matka mi zakázala se tam jet podívat.) Překvapí mě, že lidi stojí u regálu a vzájemně si sdělují, jaký výrobek je nejlepší, to jsem v Německu nezažila. V Německu je cílem co nejméně mluvit, jak v obchodě, tak v životě. Nejlépe na všechno vyrobit výdejní automaty a prodávat je do celého světa. Lásku v supermarketu nekoupíš.
Lucka mi všechno ukáže, jdeme na pivo a s taškou plnou potravin se motám městem. Nemám mapu, ptám se svojí procegovinštinou lidí a cestu nakonec najdu.
Večer bez internetu, hurá, krása. Sleduju ruské kanály, šijí tam z filcu brýle, jaké měl Zoro – diy po rusku. Odlišuju ruské a ukrajinské kanály. Sleduju ruskou estrádu, která evidentně není určená pro pamětníky, ale je zbrusu nová. Nevím, jestli je to parodie nebo ne. Piju u toho džus značky Galizia – Halič. A luštím křížovku. To dělají večer lidé, kteří nemají internet. Myslím na dědu Semotama, se kterým jsem vždycky luštila. Podivný zen tohle luštění.
Emoce se mi v hlavě všechny pomotají, jdou jedním, blbým směrem. Sama se tomu divím. Vlastně se už ani nedivím. Ale neporučíš větru, dešti, emocím. Až konečně padnu do tygrovaného povlečení. Sen o tom, že v Brně kupuju židli.
Probuzení ve čtyři ráno. Nebo v pět. Kolik je tady vlastně hodin? Přemýšlím, jak to funguje s těmi časovými pásmy. To je někde šest ráno a centimetr vedle sedm? Nechápu, a ani nevím, jak to guglovat. Čtu vysázený překlad, co už musí jít do tisku, aby mohl oslňovat na Noci literatury v Pze.
Přes den se motám po městě, čtu si o Ukrajině. Jsou to lidé, kteří jsou zvyklí vyjít s málem. To je mi sympatické. Vždycky trpěli. Útrpný je už název jejich země „u kraje“ – koho by bavilo někomu dělat jen nárazník? Nárazník pro Polsko. Obilnice Ruska. V budoucnu možná obilnice Evropy. Kdo ví, každopádně v současnosti tu probíhá velký kvas. Taková inkubační doba. Touha po suverenitě, po samostatnosti, nezávislost na všech okolo. Ach, tomu přece všichni rozumíme.
(Pokud Rusko nepatří k Evropě, pak je středem Evropy Praha a Česko. Pokud je Rusko Evropa, pak je středem Evropy Ukrajina.)
Jdeme s paní ředitelkou na oběd do hipsterské retrojídelny. Ptám se, jestli je to retro chtěné? Ano, je. Hosteska nás pozdraví rusky, my na ni ukrajinsky. To je tady normální, tahle ukrajinskoruská schizofrenie na každém kroku. Objednáváme si pohanku s kuřecím a houbama. Chceme obě vodu a donesou nám Evian. Svět se zbláznil. Proč mám na Ukrajině pít Evian? To tu nemají nějaký studánky?
Jdu nakoupit. Doma otevírám email, musel zemřít Günter Grass, jinak bych nebyla oslovena, ať o něm napíšu nekrolog. Gugluju jak zběsilá Grasse. Píšu si do noci psaníčka se svými důvěrnicemi, Luckou a Klárou. Pak čtu ještě sazbu Stavariče.
-
4.
Zjištění dne: když povaříte minerální vodu, čaj z ní nechutná dobře. Chutná jako pramen léčivé vody s vysokým obsahem síry. Zatím nevím, jak tu zacházet s tou vodou. Nejdřív jsem si snobsky chtěla kupovat lahve s vodou, až jsem koupila omylem bublinkovanou a uvařila ji. Hnus.
Na setkání lektorů češtiny jsem docela spoustu cenných rad: nenechat se studenty vyprovokovat. Učit se cizí jazyk je možná objevovat v sobě někoho jiného. To bývá spojené s různými nárazy. Na sebe samého. Může prý i zaznít: Kdo neskáče, ten je Moskal. Země je v nelehké situaci a emoce se bouří. Moje výuka bude poměrně punková, zatím si to nedovedu moc představit, možná se prostě schovám pod stůl. Uvidíme, zítra mě čeká první hodina.
Oběd s paní ředitelkou – miso a sushi a sklinka Stelly . V putyce mluví jen rusky, ten rozdíl mezi tvrdou ruštinou a zpěvavou ukrajinštinou by poznal i hluchej.
Moje procegovinština se značně zlepšuje. Dnes jsem se přesvědčila, že se nebudu vyhýbat pultovému prodeji a v obchodě s Nikolou Šuhajem (viz ukr město Koločava) a košem klobás ve výloze jsem si koupila dvě palačinky. Bohužel si je nemám čím namazat. Sním o tom, že se ráno probudím a udělám si tzv. jen tak vycházku do obchodu pro nějakou marmeládu. Bylo by to hezké, až hipstersky nádherné a slunné. Ale znám se po ránu, tvrdou realitou bude spíš brzké ranní vstávání a čtení sazby.
Cestou domů přemýšlím, co je kámenem úrazu mých vztahů. Prý lidem dávám moc velký pocit exkluzivity v mém životě. Ale prý nemůže být pro mě 60 lidé exkluzivních. Hned si pak představujou Bůh ví co.
Pracovní hodiny tu jsou stejné, jako bych seděla kdekoli jinde na světě: Dnes jsem psala nekrolog na Güntera Grasse, překládala blog paní de Concini, co je na rezidenci v Plzni, evropském městě kultury. No a četuju s Kubou o životě a o tom, že všichni jsme a navždy budeme zmatená štěňátka s rozbouřenými emocemi a neexistují pravidla, kdy pocity sdělovat a kdy ne. Tak nějak vím, že tenhle rok je rokem popela, spousta lidí jsou pro mě jen trenažéry, přicházejí, odcházejí. Nesnášejí, že jsem drzá. Kdo se mnou půjde dál touhle strmou cestou, budu ráda. Kdo na to nemá, ať se vrátí dolů tábora a shnije tam, třeba u televize, sám.
Víc fotek tu:
http://terezasemotamova.tumblr.com/post/116717523062/eat-pray-love-in-ukraine