20.4. a 21.4.
Nevést fiktivní hovory s určitými osobami. Nelitovat toho, že jsem city nepřebila aktivitami s někým jiným, kdo mi je nabízel. Mávat odplouvající roz-zrněné lodičce, otočit se a jít.
Snažím se vypínat internet. Protože internet a facebook je realita, která je všude stejná. Teď jsem tu a můžu poznat něco jiného, nového, velmi specifického. Neosvojovat si modus mačkání, klikání, brouzdání, přeskakování mezi okny. Zabíječe času.
Jen tak ležet na posteli. Číst si povídky místní hvězdy Serhije Žadana. Koukat z okna.
Je tu zima, včera pošmourno, dnes svítí slunce, snad se oteplí, nemám tu totiž zimní oblečení… taková metafora: neochmýřeně chodit v jarním kabátku třeskutou zimou.
Milý R.,
have an ice day, napsals. Tak se i stalo. Chladno bylo: doma u stolu, mezi sněhovými vločkami, co tu včera padaly, v ulicích, v učebně, ve včerejší hodině (konečně je z krku ta blbá fonetika). Zahřála jsem se až v taxíku, kde mě balil taxikář Vasil. Pořád chtěl volal svému bratovi, který žije a pracuje v Brně. Prý bychom si dobře popovídali. Místo toho jsem si musela povídat s Vasilem: o ohavných obřích kyjevských panelácích, o tom, že čeština zní srozumitelně, ale přesto mi skoro nerozumí, o tom, že radši mluví ukrajinsky, ale skoro všude kam přijde, musí mluvit rusky, o tom, že by chtěl moje telefonní číslo a já mu ho nedám, o tom, že mi slibuje v našem potenciálním vztahu „všoho normálnoho“ a já jen kývu hlavou: ano, to známe, ty vaše normy jsou ale jiný než moje, vystupuju a jdu.
Večeře s knížetem Schwarzenbergem. Na stolech v české hospodě se válí nedojedky klobás a zelí. Schwarzenberg se ptá, odkud pochází rodina s takovýmhle jménem (Semotamo), mluvím o vesnici u Znojma s názvem Tvořihráz. A on zase o známé rakouské fotografce Semotan, která prý kdysi byla mladá a krásná. Dnes už není, povzdechl si Karel. Odkvetla, dodala jsem. Ano, odkvetla, zopakoval po mě. Vedle něj sedí pražský rozevlátý kavárník, s nímž by ráda měla dítě polovina žen v Praze a pokukují po něm v jeho kavárnách. Zítra tu bude instalovat svůj poeziomat aneb rouru, z níž lezou básně.
Máš dýchací potíže? 5:55 je hodina medvěda. Zajímalo by mě tvoje malé monstrum rozprsklé v nic. Tak mi občas připadají lidé, o nichž jsem měla velké mínění, když ale náhle sedí s panděrem a povolenou kravatou přede mnou přiopilí a ztrapňují se, padá na mě smutek.
Je tu zima, včera pošmourno, dnes svítí slunce, snad se oteplí, nemám tu totiž zimní oblečení… taková metafora: neochmýřeně chodit v jarním kabátku třeskutou zimou
Včera v metru na mě zařval někdo: Buď láska, špatný směr! Šla jsem totiž jedním přestupním krtičincem kyjevského metra, kterým lidé pouze vycházejí, vcházet se do něj nemá, protože člověk nikam nedojde. Buď láska je ukrajinsky „prosím“. Je příjemné být v zemi, kde se tak často používá slovo „láska“. Buď láska, kterým směrem se tedy mám vydat?
V rádiu slyším: Jak bychom věděli, že jsme šťastní, když bychom nikdy nebyli nešťastní?
V rádiu mluví o tom, co všechno si straka odnáší do hnízda, prý i třpytky. Zářivé povrchy jsou trendy. Vysoký lesk a bezprašnost je prý v přírodě hluboce zakořeněn. Lesk se měří a má taky své jednotky. Existuje i leskoměr. Jak dosáhnout absolutního lesku? – otazníky všude kolem nás, otazníky naší sebeprezentace. Ježdění prstem po chytrém telefonu a guglování vlastní klikatelnosti, čtenosti, lesklosti.
V rádiu slyším slovo „kornatění“.
V rádiu mluví o fetální medicíně, online sledování růstu fetu v děloze. Je to gynekolog, myslí především na plnění dělohy.
Prý už nemám čerstvá vejce. Mám je stará a prošlá a nikdo o ně nestojí. Mám pocit, že už teď je navždy pozdě. Že bych měla okamžitě vyjít do ulic a nahánět inseminátora. Možná by bylo dokonce lepší si rovnou lehnout na zem nahá a čekat. Na čelo si napíšu: stará prošlá vejce.
Prý se prodloužil život člověka, ale ne vajec.
Čtu reportáž z Doněcku. Množí se dohady, že v květnu, kdy se v Rusku slaví Den vítězství. I tady v hlavním městě by se prý mohlo vyjít do ulic a ukázat, zač je toho loket. Jedna moje studentka je z Doněcku. Dnes se naučila česky větu: Žiju v Kyjevě, ale dřív jsem bydlela v Doněcku.
23.4.
Zpráva dne: Dominik Hašek je myslivec a podniká s nápoji
Dnes čtu diskusi pod svým blogem: hm. Když někomu připadám jako idiot, proč tráví čas čtením blogu a guglováním mojí osoby? Dále mi radí, ať si zajdu na terapii. No možná cítí, že by si tam měl zajít sám, ale zatím místo toho čtou blogy a píšou několikařádkové komenty do blogů? Kde na to berou čas?
Na terapii už chodím dávno. Ráda zde zveřejním přepisy ze svých sezení. Bývá to někdy lepší než kdejaký stand-up či slam poetry.
Mail od kamarádky:
Je půlnoc. Píšu ti, protože nevím, koho jiného otravovat svými výlevy. Tak nějak mám pocit, že ty to sneseš. Po tobě to steče, seš silná. Hrozná alergie, svědí mě oči. Vyrážka na ksichtě. Nevím, jestli z krému, alergie nebo jara. Nebo nervů. Taky se mi chce brečet. Ale přijde mi to trapné. Tak zírám do tmy. Pokojem problikávají jen kontrolky na routeru a červené střešní osvětlení jedné budovy v dálce. Tepou jako srdce. Dlouho tu nebyly moje oblíbené návštěvnice, paní Osamělost, paní Závist a paní Žárlivost. Běžte do p*, má člověk chuť říct. Ale místo toho je mile pozve dál, pohostí je čajem a máslovými sušenkami, takže se ty krávy pořádně nafouknou a nabývají na intenzitě. Zůstanou. Ale pak, když si jich člověk přestane všímat a neživí je už těmi laskominami, zase odejdou, jako vždycky.
Dnes touha po citových investicích, akciích, valutách. Píšu cenné (citové) papíry. (Lucka mi píše: pozor! Investovat emoce umí každý, ale investovat musíme dobře. Jinak hrozí krach. A o všechno přijdeme. Nikdo nechce bejt na mizině.)
Vidím svět jako pískoviště. Ihrisko vztahů, pocitů, pout a závislostí. Závislosti jsou pracovní, finanční, rodinné, sexuální, drogové – většinou jsou namíchané, jsou to toxické koktejly, spolu s těmi pouty, pocity a pravdami. Prosím, jeden co nejmíň toxický koktejl. Dáte mi i brčko, díky?
Ok, jdu pokorně čekat na své chvilky štěstí a neštěstí. Zhasnuto už je. Zavírám oči a na loďce odjíždím směr Hajany.
Tuhle báseň chci číst příští týden se studenty-začátečníky:
Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně.
J. H. Krchovský
(* 22. 4. 1960)
