24.4.
Několik dní jsem psala nekoncentrovaně, protože nebyl čas, ale spíš nebylo to správné hnutí mysli, které je k tomu nutné. Tento týden je v Kyjevě pár Čechů, takže je to takový netypický týden mého pobytu. Rozhodla jsem se to tedy užít plnými doušky, hospody, chození po městě.
V sobotu jsem šla na Arsenal, umělecký knižní veletrh, respektive sraz kyjevských hipsterů. Nikde na mě nepadá taková deprese z knih a tvoření jako na veletrzích a těchhle přehlídkách tekoucích slov a písmen. Spisovatel se tu stává cvičenou opicí, knihy se tu stávají přemnoženými krysami, co se bez ladu a skladu rovnají na sebe, vedle sebe. Člověk si připadá jak v masně: tak kolik chcete toho plecka? Půl kila? Mám přidat? Člověk jen tancuje mezi tím vším něco jako padoucnici či tanec sv. Víta a výsledkem je, že se bojíte otevřít knihu a tak raději čtete jen blesk.cz.
Vzhledem k únavě a podivné zesláblosti stačí málo a na člověka padne podivná mátožnost a sentimentalita. Nejdřív si dám za neuvěřitelně mnoho hřiven slaný koláč a zelený čaj ve francouzské kavárničce vedle českého stánku. Potom pzoruju výtvarný workshop, jehož cílem je vyrobit vlastní samizdatový časopis. To jsem chtěla dělat v Praze koncem roku, ale vše ztroskotalo na tom, že ztroskotalo jedno přátelství. Doteď mě to bolí, občas jí v duchu píšu patetické dopisy. Ale vesměs převládá pocit a především sladké zjištění, že co nemá být, to prostě nebude. Bůh to tak chtěl a je to tak dobré.
A tak stojím a pozoruju lidi, jak něco kreslí. Vypadají, že ví, co dělají. Vypadají, že přesně ví, o co jim jde. Vypadají, že všechno mají „v paži“ – mají koncept, umí kreslit, umí žít. Vypadají, že jdou pro něco důležitého, přitom jdou dost možná jen pro izolepu. Já je jen pozoruju a jsem vně. Nemám koncept, neumím kreslit, neumím žít.
Workshop vede Češka, ilustrátorka Ilona Polanski. Je ponořená do kreslení titulní strany svého samizdatu Kyjev Report. Skláním se k ní a ptám se: Můžu taky?
Beru si čtvrtku papíru, kreslím svůj samizdatový časopis Horká karma a už nejsem vně. Jsem uvnitř. IN/OUT. Rozhodni se: můžeš jednat nebo jen okounět. Můžeš být out, můžeš být in. Kreslím a brzy vidím další, kteří jen pozorují. Chceš taky kreslit?, ptám se jedné, obzvlášť dlouho a zvědavě pozorující osoby. Chtěla bych, ale nevím co a jak. To nevíme nikdo, prostě to zkus. Sedá si, čmárá. Podívá se kolem sebe, usměje se, je uvnitř kruhu.
Předsevzetí: překonávat tyhle hranice in/out, pomáhat je překonávat ostatním. Protože nikdo nechceme být out, nikdo nechceme jen pozorovat.
-konec patetického, všehoobjímajícího okénka-
Je tu česká banda. Někdo se mě ptá, jestli se mě stýská. Ale po čem vlastně? Po českých luzích a hájích? Po hořké fidorce? Po kom? Tady v Kyjevě si připadám sama jinak než v Německu, než v Praze, než v Brně, než ve Spešově. A najednou to chápu. Proč lidi neradi něco mění. Protože nechtějí být vně. Mimo svoji komfortní zónu. Sami v hospodě, kde jsou hloučky smějících se, příjemně opilých lidí, kteří mají super večer a ráno si budou vyprávět, že spali jen pár hodin a že někdo nad ránem tančil na stole/Majdanu/židli/kašně a zpíval u toho Nedvědy…
Sobotní konverzační klub je opět velká hrozba, zároveň výzva. Zdá se, že jsem studenty minule dosti vystrašila čtením básně Markéty Pilátové El Dorado. Z těch všech přišli jen dva, jeden řekl, že básně ho fakt nezajímá. Na otázku, co ho zajímá, odpoví: sport. Abych mu vyšla vstříc, hodlám příští hodinu konverzačně pojednat Psychoanalytické aspekty fotbalu a hokeje v souvislosti s používáním suspensoru a délky vztahu s přítelkyní-modelkou. Probrat se dá také účes Jardy Jágra, proč jeho matku zatím žádná z jeho přítelkyň nemohla vystát a o čem se bavit s hokejistou/fotbalistou, když přijde z práce: Tak co? / Dobrý?/ Na cos myslel v brance? / Už nevím. Jsem unavenej, jdu si lehnout. /Dobrou.
28.4.
Milý R.,
jsem tu zavalena překlady, nechce se mi, ale to už víme, známe. Včera učení moc fajn, bavilo mě to. Dělali jsme stupidní dialogy (1. lekce), všichni se do toho položili. Já pak zavelela změnit identitu, např. být Charliem Chaplinem. Moc milá studentka Aljona, asi 35-letá nehipstersky hrdá žena v domácnosti, okamžitě pípla: Dobry deň, jmenuji se Mickey Mouse. Třída vybuchla smíchy. Tak takové jsou vrcholky mých dní tady. V metru mám ale vždy spolehlivě depku, rašící klaustrofobii a touhu se zabít… To už se asi nezmění. Nejsem člověkem podzemí, pouze metaforicky.
Balaštík měl „zajímavej“ fejetonek ve Zlatém rynku – o básních. R., rrráda bych o tom s tebou mluvila táhle u vína. K ničemu bychom nedošli, smáli se tomu panoptiku, glosovali to z našeho prudce hranatého psychoanalytického hlediska, no a pětkrát bych ti skočila do řeči a tobě by to vadilo jen trochu (narozdíl od někoho v sobotu, kdo mě za to udeřil pohledem a ztropil trapnou scénku, která vypovídala mnohem více o něm než o mně).
Dnes je úterý. Každou hodinu se na začátku studentů ptám, co je u nich nového. Odpověď „nic“ není možná. Bohužel často je nutná. Dnes mě ale zamrazilo u odpovědi Sergeje: rozloučil jsem se s kamarádem, odešel do války, řekl mi. Jedna studentka mě po hodině potká v metru. Překonáme trapno a čekáme na metro spolu. Neumí anglicky, já zase neumím rusky, tak se musíme bavit jazykem, který se učí – česky. Vypráví mi, že byla měsíc v Praze a přemýšlela s rodinou, že tam zůstane, ale nakonec se rozhodla, že pojede domů, do Doněcku. Krátce poté vypukla válka a doteď neskončila. Teď žije v Kyjevě a na východ země jezdí navštěvovat svoji babičku a dědu, kteří tam už chtějí dožít a stěhovat se nechtějí.
V nějakém pořadu v televizi sedí děda v nově otevřené hospodě. Drží si svůj půllitr, vyhuluje a na otázku, co říká na to, že v hospodě je nová putyka, jen vykulí leklé oči a pípne: „Žízeň je.“
Žena bilancující své resty před Vánocema: „Nemám uklizíno a nenaučila jsem papouška mluvit. To mě štve.“
Týpek, co se baví se svojí adoptivní sestrou před domem, kde kdysi žili: „Rozprchli jsme se každej jiným směrem a každej si jel svoje blues.“
V noci se mi hlavou honí krásná česká slova jako „chropyně“, nebo „vrnět“, nebo „břitva“. Jsem přece učitelka češtiny!
Útržky zachycené při poslechu rádia:
-rozevřené možnosti našeho já
-každý chceme denně aspoň na chvíli dosáhnout tranzu
-přiblížit a zároveň se vzdálit sama sobě
-příjemné rekreativní pocity pro tělo a duši
-pracuje současný tanec s dupáním?
-náladu burcuje živý oheň a buben
-pro umělce je svoboda když může realizovat své obsese
-nelze být dobře placeným prokletým básníkem
– zázrak= snaha x víra
Podivné pocity, když na jedné webové stránce, mám kliknutím dokázat, že NEJSEM robot.
Dojemné reakce pod blogem:
-„Milá zlatá, asi jsi tele.“
–„zbytečně příliš mnoho omáčky“ (to se mi „komentátor“ přizpůsobil slohem???)
