17.4.
Dnes konečně dobrý dlouhý spánek. Skajpování, pracování, pak úprk do Českého centra, kde čekal podivný ukr-český občan, který nesmí opustit zemi, tak tu čeká a hybernuje. Zakázal mi vykvákat světu jeho životní příběh, ale protože zaujímám postoj Járy Rudiše, že na příběhy nikdo nemá patent a prostě proplouvají všude kolem nás a my je musíme/můžeme využívat a zpracovávat, musím vám to sem napsat. Ukradli mu auto, ho to asi nějak rozčílilo, a tak napadl režiséra a stáhl mu kalhoty se záložkami. (Nejdůležitější je ubránit se sám sobě, řekl někdo včera v seriálu Vraždy v kruhu.)
Když jsem se ho zeptala, co vlastně dělá, tak mi řekl, že je „kinorežisér“. No tak dobrá.
Pak jsme šli městem na nějakou tiskovou konferenci, hovořili, dívali se po městě.
Po konferenci jdeme na oběd s rakouskými kurátory, kteří se na Ukrajině ujali organizace téměř zrušeného Biennale. Jsou to nějaká velká zvířata, nejspíš, nevím, bavím se s nimi německy na témata: salát, soljanka, rakouské vesnice, rakouský venkov. Jíme s Luckou soljanku s chlebem a salát, na kterém přistály i listy špenátu a avokádo a cibule a česnek.
(Soljanka je polévka ze zbytků sloužící jako vyprošťovák: pravděpodobně vznikla na Ukrajině v 17. století. Jsou různé druhy, nejznámější je ta masová, ve které je vícero druhů masa, lák od okurek, zelí, kapary, olivy. Jako kdybyste do minestrone naházeli zelí a smetanu. Je to polévka pro ožraly, co chtějí druhej den zase chlastat, ale taky ho nějak přežít.)
Pak rychle cupitáme městem do Českého centra, kde mě má vyzvednout moje žačka Valja. (Pořád musím myslet na spisovatelku Valju Stýblovou, jejíž knihy jsem v mládí čítávala.) Valja má trochu zpoždění. Než přijde, krátím si chvíli četbou ukr novin a pohledem na třepotající se lístky na jarních břízkách.
Moje ukrajinština se briskně zlepšuje. Dočetla jsem se tedy například o tom, že ukr voják v Doněcké oblasti byl ožralý v tanku, tank se omylem rozhýbal a přejel osmileté děvčátko. Holandský reportér to komentoval slovy, že hospody v Doněcku jsou narvané k prasknutí totálně ožralými, bai zdrogovanými vojáky. Psycholožka to komentovala slovy, že hoši jsou „po práci“ unavení a potřebujou si odfouknout, ale bohužel neznají jiný způsob relaxace než chlast.
Píše se tu také o pohřbu ukr vojáka Ihora Branovytského, kterého spolu s 14 dalšími zabil nějaký ruský zuřivý voják nazývaný Motorola. V českých novinách o tom ani čárka. Je to evidentně nějaký podivný člověk. Řekl například: “Don’t be surprised that I’m so nice, I can shoot any of you dead”
nebo: A Kyiv Post journalist spoke with Motorola on the phone who refused to comment on Branovytsky’s murder saying: “I don’t give a shit about any accusations, believe it or not, ” Motorola said. “I’ve shot 15 prisoners. I don’t give a shit. No comment. I kill whoever I want.”
Na českém inťoušském facebooku mezitím vře diskuse ohledně zrušených spisovatelských sloupků v Respektu. Tomu se člověk může jen zasmát.
Něco na odlehčení: Ukrajinka Mariya Muzychuk vyhrála mistrovství světa v šachu. Blahopřejeme! Její rodiče ve Stryji (u Lvova) založili šachovou školu, obě dcery učili hře v šach od tří let. Teď musí trénovat, aby v létě porazila Číňanku Hou Yifan.
Pak přišla Valja a ukázala mi Kyjev. Dověděla jsem se, že Valje je 19. Už v pěti šla chudák do první třídy. Teď bude dělat bakalářské zkoušky. Říkám jí, proboha, člověče, neblázni. V Německu dnes lidi bakáláře zakončují v 26 a magistra v 33! To chceš celej život pracovat, od 19 až do smrti. Vysvětluju jí, že pracovat je strašnej vopruz a že studium je super v tom, že je všechno ještě otevřené, nejasné, svobodné. Chce se naučit česky, protože chce nějaký svůj byznys, co právě začíná, propojit s Českem. No tak uvidíme.
Fotky budou následovat. Měli jsme mimo jiné čokoládu v nějaké čokoládovně: pokud to čte Lucka, tak oznamuji, že ta čokoláda se v něčem podobá naší oblíbené čokoládě se šlehačkou v blanenské cukrárně Severka, ale je to o něco lepší. A sice tak dobrý, že člověk má chuť sežrat i ten hrníček, nebo se jich zeptat, jestli se v té čokoládě nedá koupat.
Ukázala mi také knihkupectví, kde mají jen ukr knihy. Měli tam knihu Patrika Ouředníka Europeana, která právě vyšla v ukr překladu, tak jsem jí ji hned koupila. Ležela v sekci „novinky“ hned vedle Jamieho Olivera.
Večer jsem skypovala s expřítelem a Miao.
Miao mi říká, že je šťastná, že jsem šťastná a svobodná. Že dřív jsem se furt brodila bahnem cizím, bahnem svého vztahu. Nyní se brodím taky bahnem, ale svým vlastním. To je svoboda. To je štěstí.
