18.4.
Už chápu, proč lidi neradi cestujou. Už chápu, proč lidi neradi cestujou na Východ.
Nejsou tu cedule s názvy ulic. Není tu rozumět písmu.
I když rozumíte písmu, někdy nerozumíte slovům. I když vám připadají tak nějaké povědomé.
Blbě se hledá internet.
Smrdí to tu jinak než tzv. doma.
Mám pokračovat?
Cestování po západní Evropě je hotový zážitkový balíček. Do Paříže se jezdí promilovat víkend, jíst sladkosti a nadívané perličky. Je to město lásky a kdo tam nezažije něco vášnivého, je za debila a tak raději mlčí a moc svůj pobyt raději nerozpitvává. Do Berlína si lidi jezdí dát kebab, navštívit oprýskané, ale miloučké hipster kavárny a vyfotit se u braniborské brány nebo u zbytku zdi nebo s preclíkem. To vede k tomu, že člověk řekne, aha, to Německo vlastně vůbec není tak špatný a nudný, jak jsem si myslel. Do Barcelony se jezdí třeba na víkend s kamarádkou, dát si španělskou šunku tenkou jak noviny a dát si milostný zážitek na jednu noc s vášnivým Španělem jménem Pablo nebo Jorge. Taková ta záležitost, co trvá 5 hodin, ale budete na ni myslet celý život („tehdy v Barceloně…“), možná i bez dirty details o ní vyprávět vnoučatům. Do Benátek se jede miláčkovi ukázat nejkrásnější město světa a dát si pizzu v milované pizzerii u Rialta a pak nenápadně kleknout na náměstí sv. Marka hned vedle holuba a vytasit prsten a říct tři sladká slůvka.
Evropa je projezděná skrz na skrz a všichni ví, co v ní mohou od sebe očekávat. Jezdíme v podstatě za instantními zážitky, naplňujeme eurovíkendy předem daným obsahem. Od Slovenska na východ nevíte, co očekávat. Lidi mají strach z neznáma, chtějí vědět, co je čeká. Tady nevíte, co vás čeká.
Dnes během hodiny Konverzačního klubu drama: proč prý říkám česky „na Ukrajině“ a ne „v Ukrajině“. Pamatuju si, že během revoluce na Majdanu se kolem toho v Česku taky strhla maličká debata, říkat „na Ukrajině“ Ukrajincům zní jako výraz proruského postoje. Nevěděla jsem, jak reagovat. Dokonce i poměrně neprůbojná Líza se rozlítila, že je to opravdu hrozné. Pak jsem se zamyslela a došlo mi, že říkáme i „na Slovensku“, aniž by to bylo něco proruského. Snažila jsem se to žáčkům vysvětlit, ale nějak to nešlo. Tak jsem to ukončila slovy, že cílem není lingvistická debata ohledně předložek, ale naučit se česky a jediné, co pro ně konkrétně mohu udělat, je učit je češtinu, kterou já sama hovořím.
Hodina se mi vymkla z ruky. V nestřeženém okamžiku jsem se podívala do regálu vedle mě. Můj oblíbený Krchovský chyběl. Kam zmizela ta sbírka? Zahlídla jsem Markétu Pilátovou, básně. Chytila jsem tu knihu, otevřela ji v polovině a hnala se okopírovat báseň El Dorado. Nakonec jsem s programem kina Ponrepo zvládla zabít celou hodinu, je však nutné říct, že program tohoto kina u žáků vzbudil značné zděšení. Proč prý v Česku nepromítáme i nové filmy? Na otázku, na jaký film by rádi šli, mi několik z nich dokonce zcela odmítlo odpovědět, prý z takové nabídky by si nevybrali.
Kluk jménem Edo, který studuje češtinu na univerzitě, mě po hodině požádal, jestli bychom nemohli konverzovat. Dobře, konverzujme chvíli, kývla jsem a sedla si. V tom jsem si všimla ostrahy za oknem, jak sází květiny do květináčů. Přišlo mi to dojemné a něžné, tak jsem okamžitě vytasila telefon a vyfotila je. Edo se mě ptal, k čemu mi taková fotka bude. Nevěděla jsem co říct, tak jsem raději pokračovala v načatém tématu, kterým nebyl nikdo jiný než Božena Němcová.
Edo řekl, že Babička je strašně přeceňovaná, Divá Bára je prý mnohem lepší dílo. Nejraději má ale prý Jana Nerudu a taky Komenského. Sen každého bohemisty, řeklo by se. Zeptala jsem se, jaké současné autory má rád. Havla a Kundera. Ok, a co nějací mladší. Prý že žádné nezná. Zvedla jsem se a z poličky regálu s cedulkou nové knihy jsem mu podala Dějiny světla Jana Němce. Edo v knize zalistoval, nedošel ani na ty stránky, kde jsou začíná text, a knihu zaklapnul se slovy: Ne, to já číst nebudu. Nebylo možné z něj dostat důvod této reakce.
Dále se mi svěřil, že by se mnou také rád konverzoval německy, když jsem dlouho žila v Německu. Řekla jsem, že nejsem německý rodilý mluvčím a nerada bych s ním mluvila s chybami, čili ať se obrátí na kvalifikované kolegy v Goethe Institutu. Tam je to ale prý hrozně drahé a se mnou by to bylo zadarmo. No to se nedá nic dělat, vzdychla jsem bezradně. A on jestli bych prý mu neřekla aspoň jednu větu německy, aby věděl, jak mluvím… Ach chlapče, chlapče.
19.4.
Dnes ráno slunce a křik dětí na hřišti. Potom najednou na nebi velký mrak, zahalil vše všelijak, jak starý černočerný kabát. Mrak proměnil se pak v našlehané mléko na latte v dobré kavárně pro někoho unaveného po práci. Našlehaná minutová radost. Brzy pěna zase spadne: jak se rozhodnout – ztmavne? Začne řádit?
Neděle. Jdu se projít (prošlápnout ty nový boty, co mi z nich v Praze nohy otekly do krve) a sbírám příběhy.
Dvě babičky s dvěma vnuky v parku holubům hází týden staré ukrajinské mazance.
Dívka, co brečí, v ruce nese obal na housle (v něm nejspíš housle). Růžová šála za ní vlaje jako předzvěst něčeho – dobrého, špatného, nezralého, nesnadného?
Na zemi před domem s vnějším poschodím jako v New Yorku vysypané krajíce chleba. Mezi nimi i trochu peří.
Holubi, co si z kontejneru na odpadky dělají říši. Potápí se v odpadcích jako strýček Skrblík v penězích. Každý potřebuje svůj kontejner, kterému říká doma.
Vyluhovaný čajový sáček v pouličním květináči. Jak se sem dostal?
Skrz tyhle příběhy vzniká i můj příběh.
Kolem mě najednou prosviští tramvaj. Zírám. Netušila jsem, že tady, kousek od mé ulice (ukrajinsky „vulica“) Turgeněvské jezdí tramvaje. Vypadá stejně jako ty brněnské nebo pražské před dvaceti lety. Ten zvuk je skoro jako časostroj. Kdysi jsem šla po Brně a řekla si: jestli za mnou jede čtverka, pak ten, koho chci, je má životní láska. Byla to čtverka. Životní láska to evidentně nebyla. Bacha na tuhle podivnou scientologii.
p.s. Kyjev se ve mně pomalu luhuje jak čajový sáček, zbarvuju se, dostávám jinou chuť. Chci být přírodní výrobek prvotřídní kvality s dlouholetou tradicí. – píšu R.
