11. května
Zdravím z ulice Turgeněvské. (Turgeněv byl významný ruský spisovatel, ve svých dílech pojednával mimo jiné problém tzv. zbytečného člověka (častý motiv v ruské literatuře 19. století: Oblomov, Hrdina naší doby, Oněgin. Napsal třeba Lovcovy zápisky – citát: “U muže jsou slova ‚miluji tě‘ prosbou. U ženy je to dar.“ zbytek si vyguglujte sami)
Psal mi krásnou věnec můj milovaný divadelní dramaturg samec jménem Samec, že čte můj blog. „Zvlášť bych ale tentokrát vyzdvihl ta jemná pozastavení se u vlastní osoby, především prožité samotě a jejích projevech v malých detailech, různých mikrosituacích nebo jen tónu. proč se lidská osoba tak kochá studiem samoty jiné osoby? připadá si tehdy, že v tom není sama. Emotikona heart“
Čtu v Šindelkově recenzi Michalové: Přestože jde o velmi privátní, intimní vzpomínky, přináší univerzální zprávu o tom, kolik síly je třeba vynaložit, aby člověka nerozdrtil neúprosný tlak lásky.
Pondělí: Na suši s Lucií a Mikulášem rozvíjím svoji teorii, že jsem předurčena pro manželské soužítí s Jaromírem Jágrem. Víme, že je to mamánek, což zřejmě stálo v cestě jeho štěstí v dosavadních vztazích. Ne každý to zvládne. Vícero lidí mi řeklo, ať jdu svému štěstíčku naproti a napíšu mu, jak se věci mají. Budu o tom usilovně přemýšlet.
12. května
Mám hodinu se Sergejem. Sedíme v parku u Zlaté brány. Je nervózní, protože vedle něj sedí bezdomovec. Sergej čte text v učebnici, já periferním vnímáním sleduju bezdomovce. Neustále si upravuje bundu, ve které je nabalenej, přestože slunce pálí, hřeje, sálá. Asi bezdomovcká nutnost halit se naustále do těch hobo-nánosů hmoty, oddělit se od společnosti aspoň tím zimníkem. Pak sleduju jak vytahuje z igelitové tašky s nápisem Emporio Armani sáček s žlutým želé bonbonkem obaleným v cukru. Dává si ho do pusy, cumlá, vzápětí usíná, hlava mu padá na Sergeje, Sergeje to irituje a řekne mu, ať laskavě padá na druhou stranu. Tyká mu. Trochu se stydím: za své voyerství a za jeho tykání. Ale ta chvíle s bonbonem byla nesmírně zvláštní. Nakonec si musíme přesednout jinam.
Bavíme se o textu, který Sergej čte. Dovídám se, že v ruštině se místo „nebýt ve své kůži“ říká „nebýt ve svém talíři“. Taky o tom, že v každé zemi jsou některá zvířata mnohem oprsklejší než jinde. V Americe jsou to veverky, tady jsou to holubi. Sedají si člověku na nohy, ba i na ramena.
Včera a předevčírem večery s klauny. Dva čeští klauni a dvě litevské klaunice, kteří tu v ubytovně s doněckými uprchlíky na tzv. pravém břehu Dněpru. V očích mají podivné jiskření, je vidět, že za sebou mají dva týdny intenzivní práce s emocemi. Vyprávějí šílené storky, které jim vyprávěli uprchlíci – o tom, že někteří šli do Ruska, kde doufali a věřili v pomoc všehomocného pana Vladimíra a pak se zase vrátili. Lepší málo na Ukrajině než hrůzné a děsivé nic v Rusku. Konflikt na východě Ukrajině prý rodiny bytostně poznamenává, názorové rozkoly ovlivňují rodinné vztahy, až končí u psychiatra a řeší, jak spolu vycházet, přestože na tom, kdo je pro koho hrdina a kdo poražený, se neshodnou. Nejhorší je asi to, že čas běží, život plyne, uprchlíci si mysleli, že v ubytovně budou dva týdny a pak se zase vrátí domů, kde měli kavárnu, firmu, živobytí. Jenže z provizoria dvou týdnů už je rok a situace se nelepší a nerýsuje se ani žádná jiná perspektiva.
Klauni mi dali červený nos, který mám prý osvěžovat někdy strnulé situace na svých hodinách češtiny. Zatím jsem to nevyužila, ale přijde na to.
V pondělí jdu za nimi do francouzské hospody, kde cena mé skleničky vína představuje rozpočet normálního Kyjevana na několik dní. Klauni jsou dojatí z posledního dne klaunování a především loučení s uprchlíky. Prý se hojně brečelo, fotilo a plánovalo. U toho všeho hrajeme klaunskou hru, spočívající v tom, že fouknutím vás uspí, musíte strnout a probudí vás zase fouknutí, na které si ale musíte trpělivě čekat. Do této hry zapojíme taktéž číšnici. Tato hra prý vznikla na nějakém mezinárodním setkání klaunů a rozšířila se všude, má to různé funkce a účinky. Člověk si odpočine. Ptám se: co když to někdo poruší a nestrne, neusne? Jenda odpovídá: no to nejde, to seš odrovnanej. Vivat umělé koncepty!
Následně rozjedeme velkou debužírovací s dezerty, každý z nás si něco objednává. Je to hotové ochutnávkové obžerství (sharing). U jednoho dezertu s obzvlášť vášnivým názvem se ukáže, že je to krupičná kaše – s višněmi, podávaná na velmi vystajlované kachličce posypané cukrem. Já mám čokoládový fondant, čokoláda z něj nevyteče tak, jak má, ale nevadí, k tomu jím zmrzlinu neexistující chuti (i to je umění udělat), ale jsem naprosto šťastná. A vyfocené to nemám, protože … co? … no co? … ty nejlepší okamžiky života přece vyfotit nejde, protože jsou tak rychlé, že si je nechcete kazit šmátráním po ajfounu!
Teď, jak to píšu, tak prý dle výzkumů většina lidí na koncertech tráví s hlavou zabořenou ve smart phounu. Aby jim něco neuniklo ve virtuální bublině a přitom sami neustále unikají sami sobě. To musí být ale strašné být většinu času jako pštros s hlavou v písku. Na co pak ti lidé ve stáří budou vzpomínat?
Zápisky ze včerejší psychorozmluvy: „Neváhejte muže zneužít k jednorázovému sexuálnímu povyražení, Terezo. Neřešte, co to pro ně bude znamenat. Řešte, co to bude znamenat pro vás.“
Oukej??? Dále diagnostikování mých potíží: jsem citlivější než většina normálních osob. Víc si všechno beru a chronicky propichuju oblaka nevyřčeného vznášející se při různých setkáních. Není to nikomu příjemné, proto se mnou leckdo nemůže vůbec trávit čas. Protože někteří rádi bez konce vysedávají v toxickém oblaku v hospodě a jeho inverzi a viditelnost zmenšují požíváním kořaliny např z křenu. (Dělala jsem to už v dětství. Možná jsem adaptovaná? Volala jsem tatínkovi a prý ne. Možná mě vyměnili v porodnici?)
Jiné věci jsou pro mě ale mnohem těžší než pro jiné, např jsem tu pár dnů žila bez teplé vody, protože jsem nechtěla nikoho obtěžovat svými nadstandardními potřebami typu umývání si vlasů či nádobí, nebo praní. Nebo nakupování jídla, které v mém případě často skončí podivným bloumáním po obchodě a zakoupením jednoho zakarpatského čaje, který je zamýšlen jako dárek pro kamarádku, co daruje knihu studentům bohemistiky v Kyjevě.
V tomto ohledu byl včerejšek Dnem vítězství, vyřešila jsem teplou vodu, praní a koupila jsem čtyři jablka. Překonávej se den co den, den co den, den co den. A pak umřeš. Ďikynazdarčau.
14. května
Jsem už děsivě unavená, kompl se pořád zasekává. Lituju, že jsem nekoupila dávno novej, ale tady je to jedno. Dnes zajímavý den: ráno práceprácepráce, potom útěk v blbých botách na metro, které je daleko, ale maršrutky neboli žluté autobusy jsem zatím nezkusila a ani to neplánuju. Musím přestupovat, a to na Náměstí Lva Tolstoje, miláčka ruského.
Vystoupím na Kontraktové ploše, což je náměstí hipsterské čtvrti. Jezdí tu ukrutně staré české tramvaje a kousek od zastávky metra je Goethe Institut, ve stejné budově s British Council.
Druhé setkání s klukem z Goethe Institutu, se kterým něco vymýšlíme. Bavíme se o tématech, hledáme společnou řeč, nevím, jestli ji najdeme. Pak se bavíme o občanské společnosti, která na Ukrajině teprve vzniká. Mikhailo říká, že Ukrajinci jsou o poznání víc vepředu než stát, stát je zkostnatělý a nechce změny. Ale Majdan prý všechno restartoval a hodil hodně lidí do politiky a vládních džobů, ve kterých můžou spoustu věcí ovlivnit.
Pak jdu na Kontraktowu plošču, hned vedle metra je obchod zvaný Lvovské placky, což znamená asi štrůdly, protože tam maj jen štrůdly, tak si jeden za horentní sumu koupím a mizím do útrob krtičince, jedu učit.
15. května
Včera mi jedna studentka řekla, že se učí češtinu podle písní Keď prídě láska (MC Erik a Barbara) a Láska na sto let (Lucie Vondráčková-Plekancová).
mail: Žádné cizelování dnes. chce se mi hrozně spát. vyšla jsem do města, protože jsem myslela, že je na Michailivske plošče Den Evropy, ale nebyl. Teprve tam šroubovali nějaké trubky. Šla jsem jak ve snách, strašná únava. To ukazuje, jak já žiju, ani nevím, co je za den. Včera jsem na výuku vyskočila z baráku skoro v pyžamu.
Nevím, proč se tak tejrám. Proč se tak buzeruju, za to, že po šesti hodinách spánku jsem unavená a chci dál spát, že jsem toho víc nepřeložila, nenapsala, nesnědla, necvičila, neuklidila, nevyčistila, dále že myslím, na někoho na koho dle svých subjektivních regulí myslet nemám, žárlím, závidím, toužím, fyziologicky i metafyzicky. Neustále se buzeruju a výsledkem je kulový s přehazovačkou. Proč?
Počasí vycítilo můj vnitřní neklid a zrcadlilo se: každé 3 minuty se měnilo: hroznej slejvák, pak slunce, hrozné dusno. Cestou domů jsem koupila slanej a sladkej koláč a ty teď čekají na botníku, než je sežeru. dlouho to trvat nebude.
šla bych s tebou dnes na víno, to si snad ani nedovedeš představit, jak moc ráda. ale půjdu radši na jógu, budu dýchat zhluboka a zdivoka a zcela.
Pořád se ti zdají ty pornoobrazy? díky za popis stolu, něco se změnilo?
Čtu článek o 102leté Němce, která ve 30. letech odevzdala v Hamburku dizertaci o záškrtu, ale nemohla ji obhájit kvůli svému židovskému původu. Utekla do Ameriky a stala se dětskou lékařkou (musela vše vystudovat znovu). Ze strachu z pronásledování během mccarthyovské éry se s manželem, oba přesvědčení socialisti, vrátila do NDR. Podivné, podivné.
Všude v českých médiích diskuse o uprchlických kvótách: o lidech se mluví jako o mrkvi. Proč se na některé lidi díváme svrchu? Všimla jsem si, že to tak taky dělám. Některým hlavounům, před kterými padám na prdel, jsem schopná odpustit cokoli: to, že přijdou na schůzku pozdě, to, že neodepisují na maily, to, že se chovají jako kreténi, úlevně kritizují evidentně dobré, upřímné věci apod. Proč? Radim by zařval: Terezo, to je ten tvůj věčný pocit méněcennosti. Měj se ráda, proboha už!
Je zvláštní, že jedna věc vždycky vystřídá druhou, ne nenahraditelně, ale celkem funkčně. Tak dlouho jsem toužila po uznání odkudsi, z jedněch úst, až začalo přicházet z různých úst, tak nějak normálně, dávkované jako kapky na dobrou náladu, po troškách. hurá
Koukám na netu na poslední fotky z Wife carrying marathonu: jde o rychlost, obratnost a sílu citů. Cílem je na hrbu přenést manželku co nejrychleji do cíle.
(www.nashkyiv.ua.)
Dnes v noci se mi vybavovaly podivné pocity posledního asi tak roku: třikrát krvácení srdce, pokaždé protože něco nejde, pokaždé bolest vystřídala nový, láskyplný pocit. Tuto noc se mi ale vybavil ten podivný pocit, že mě někdo chce a já přitom vím, že naše ambice jsou přehnané a nemůžeme jim dostát. Takže potýkání se s tím, jak se té osoby legálně zbavit a nezbláznit se u toho. Život to vyřešil za mě, a to tak, že sedím na Ukrajině a zírám z okna. (Před rokem jsem seděla v Německu, zírala z okna.)
Včera jsem šla večer ještě do divadla. Nikdy bych nevěřila, že je možné se s někým seznámit jen na základě toho, že máte stejnou bundu. Ano, čekám před dveřmi podivného divadla, než nás tam vpustí, naproti mně stojí holka ve stejné bundě jako mám já, s jediným rozdílem – ta její je černá. Tímto děkuji kamarádce mé kamarádky Miao, že jí tuto bundu, kterou už nechtěla nosit, věnovala, tím pádem mi ji Miao mohla věnovat a já nosit v Kyjevě a díky ní se seznámit s Anou. (Nepodceňujte nikdy výběr bundy! Může vám změnit večer, případně život!) Ana na mě mluví, já jí nerozumím, diví se, že jdu na debatní tyjátr, když ničemu nerozumím. Ano, i já se tomu divím. Ale není hezké se pořád něčemu divit?
Jedná se o dokumentární divadlo spočívající v debatě na téma kultura a reforma ukrajinské kulturní politiky v rámci nějakého dlouhodobého projektu. Pět lidí šoupe židlema po jevišti a debatují na různá témata s tím spojená. Je to trochu honzírkovské a jakž takž jim rozumím. Poté následuje diskuse. Zde se opět ukáže místní jazyková (a nebude to jen jazyková …) schizofrenie. Netrvá to dlouho a debata sklouzne do ruštiny, kterou už se nese až do konce, takže rozumím podstatně méně, nevím, čím to je. Jednou z účastnic je filmová režisérka a pedagožka nějaké filmové akademie, která nadává, že od Majdanu nebyly provedeny žádné opravdové reformy a že čekání je k ničemu. Podle ní se reformy musí dít rychle a nečekaně a odvážně, na reformy se nikdy nečeká, ty se prostě dějí. Stěžuje si na nehoráznou pasivitu studentů, kterou ilustruje na příkladu s toaletami na akademii, kde učí. Tamní toalety prý nelze používat, bohužel se mi nepovedlo pochopit proč, každopádně studenti musí chodit do okolních budov, nemohou používat toalety na akademii. Tvrdí, že by čekala, že se to stane příčinou velkého bojkotu a stávky, ale ne, studenti prý dál poslušně chodí na záchody jinam. Toto chování prý v malém zrcadlí situaci ve velkém na Ukrajině vůbec.
Poté, co tyjátr skončí, jdu s Anou koupit boty od nějaké ženy – jdeme na Olympijskou k ní domů. Bydlí v mastňáckém bytě, kde na divanu leží buran-manžel, šmátrající po svém smart phounu, který nás ani nepozdraví. U dveří se válí tři krabice bot značky Yves Saint Laurent. Ana si je zkusí a jedny si koupí. Tvrdí, že je dokáže prodat za dvojnásobek, tohle je v současné době zdroj jejího živobytí. Žije s rodiči, ale chce žít sama, brzy si pronajmout dům za Kyjevem, v přírodě. A vydělávat si nejlépe psaním eroticko-filosofických seriálů na téma víno, ženy, sex. Potom jdeme do nějakého starého kina, vypadá to tam přesně jako v dělňáku v Blansku, dokonce to tam i stejně sovětsky zapáchá, je tam hospoda. Prý tam skvěle vaří a zastavil se tam čas. Vskutku ano.
Uvařit už nám nic nechtějí, ale dáváme si víno. Sledujeme dvě ženy naproti nám, které vytloukají dlouhý páteční večer. Hrají tu krásné písně, směsice italského, amerického a jakéhokoli popu. Bavíme se o všem halabala, taková ta situace, kdy někoho vůbec neznáte, tak říkáte všechno možné zároveň. Náhle začnou hrát Whitney Houston: I will always love you. Žena naproti začne notovat spolu s Whitney, zvládá všechny výšky i nížky a především emocionálně je to krásně vystínované.
Říkám Aně, to je šílený, vem si, že celej svět je prosycenej těmahle americkejma cajdáka. Stačí pár sekund a my přesně víme, co je to za cajdák a dokážeme ho zpívat s nebožkou Whitney, kterou se ukoksovala k smrti. Všichni víme, co je to za emoci a že se u toho dokážem krásně dojmout. Všechny světadíly dnes sdílí tuhle banální emoeuroamerickou kulturu a nic víc. V tu chvíli si vybavím, jak jsem se Lucky, co kdysi žila v Uzbekistánu a učila češtinu, ptala: A jsou ti Uzbeci jiní? A ona: Ále v ničem nejsou jiní, všichni jsme stejní, všichni chceme, aby nás měl někdo rád.
No a pak stojím v metru, čekám na Majdanu s bandou mládeže, která vytlouká páteční večer obligátní chlastačkou. Přijde ke mně „alternativní“ člověk a zírá na placku na mé hrudi HATE FREE, kterou jsem dostala od Antonové. Nějaký projekt, jak míň nenávidět. Ptá se mě, jak jsem toho dosáhla, že vůbec nenávidím. A já odpovídám, že lehce, velmi jednoduše. A on něco blábolí, já se jen usmívám, protože si myslím, že to je ta nejefektivnější zbraň vůči nenávisti. Pak něco dál blábolí a já řeknu, že nevím. A on najednou řekne brilantní angličtinou: To be honest, I don’t give a fuck. A odejde. Myslím, že to je také skvělá zbraň proti nenávisti. Prostě žít a nechat žít.
