15.4.
Musím taky něco prožít, aby bylo co zapisovat, že? Ano.
Pobavila jsem se u této písničky, kterou mi poslal S.: https://www.youtube.com/watch?v=4rbf35q6H-E
Dále se zasnila u písničky, kterou dnes pustím studentům – poradila mi to ukr lektorka čj Julia:
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lidove-pisne/abeceda-224195
Jdu si osmažit dvě vajíčka, kus ukr uzeného lososa a jdu do ulic provětrat sukni.
Už je noc. Dnes jsem poprvé jela mimo centrum, jinak jsem od neděle chodila jen naučenou trasu do Českého centra a do supermarketu (nejspíš pro cizince, protože je tam všechno o něco dražší). Dnes poprvé výuka. První skupina, mí pokusní králíci. Na těch jsem si vyzkoušela to, co jsem potom s další skupinou dělala mnohem efektivněji. Předtím komunikace s rusky mluvícími lidmi ohledně kopírky, záchodu, tabule, zimy v místnosti. Ráda mluvím rusky a ukrajinsky, především procegovinsky. Nemám ambice se tyto řeči naučit na nějaké brilantní úrovni, takže si to užívám. Výuka byla ok, ale než začala, šla jsem zavřít dveře od učebny a na setinu vteřiny se mi udělalo tuze mdlo. Dodala jsem si odvahy, polkla, nadechla se a šla do toho. První hodinu jsem měla špatně naplánovanou, posledních pět minut jsem neměla co dělat – lidi seděli a čuměli na mě. Měla jsem chuť zatančit nebo zazpívat něco od Ivety Bartošové. Poučení: vždycky toho mít nachystaného raději víc než míň.
Druhá skupina byla uvolněnější. Dospělejší lidé, ví, co chtějí, a chtějí se učit, jsou lační. Ale i já už věděla, co přesně ano a co ne. Zamknu učebnu, jdu a říkám si, jak zvládnu to metro. Strach, protože umírám hlady. Naštěstí na chodbě jsou studenti, co umí anglicky, můžu se přetrhnout s tím, kdo mi pomůže. Nakonec jedu metrem s Valjou, studuje žurnalistiku, nabízí mi, že mi ukáže město.
Na Majdanu musím přestoupit a pak ještě dvě zastávky. Metro je hezké, ale hrozně hluboké. Už v Praze mívám s tou hloubkou problém, tady už je to hluboké skoro tak moc, že má člověk strach, že na něj zdí vyskočí klokan australský. Ze zastávky Universitet musím pěšky k cirkusu, tam nakoupím oběd a večeři a rychle domů dohánět resty. Všechno na mě padá. Město, hlad, tma, Normálka. Vidím boxery – inspirace.
Dočetla jsem konečně tu sazbu knihy Michaela Stavariče Království stínů. Miluju tu knihu, ale nějakou dobu ji asi nebudu moct vidět – tak to bývá s každým překladem.
Zítra mám přednášku v nějakém státním divadelním centru o současné české divadelní scéně. Podobnou přednášku mám mít i v nějakém hipsterském cool divadelním laboratoriu. Když jsem navrhla klukovi z té laboratoře, ať přijde na tu moji přednášku ve státním centru, řekl, že tam rozhodně nevkročí. Dovedu si představit mnohé, ale nejsem zvyklá na kopání takových zákopových scének. Proto hlavním sdělením mé zítřejší přednášky bude, že tohle musí změnit. Že síla kultury demokratického národa je v respektu a vzájemné spolupráci. To je základ, na kterém se musí stavět a znovu a znovu a znovu je potřeba to opakovat. Protože silní jsme jen, když jsme spolu.
Ukrajinci mají v současné době obrovskou nechuť z institucí – jsou pro mě znakem něčeho nefunkčního a zkorumpovaného. Jenže co je stát bez institucí? Co je stát bez lidí? Vy jste stát, tak svoje instituce zlepšete.
Umírám únavou. Chtěla jsem si pustit Vraždy v kruhu, ale nejde to. Myšlenky mi tečou jinam. Chodím spát podle českého času, ale vstávám podle ukrajinského.
16.4.
Mail pro R:
R.,
díky za slova. Ach, slova!
Ti řeknu, dnes mám takovej divnej prázdnej den. Držím se sotva na nohou, nadávám sama sobě, za co vlastně? Vyčítám si trochu něco, co jsem hodila na papír a odeslala.
Pořád ale radost z prostoru, který je jen můj. Sedím v kuchyni. Na parapetu mám plakát z veletrhu v Bologni, co mi ho tam bylo líto vyhodit, tak dojel až sem. Sedí tam M.Šašek v okně, nejspíš v Benátkách a maluje. Vedle plakátu je miska s ukr mazancem, který se tu polívá bílou polevou a sype pestrobarevnými věcmi, upřímně chutná dost suše. Vedle je papír s malůvkou od Máše, zabalila mi do něj hipster tašku, kterou mi pomalovala. Vedle leží ig. sáček se třemi ukr bramborami. Opodál sedím já, vyřizuju a vyřizuju, jsem dnes vyřízená.
Dnes poprvé to na mě tady tak nějak padlo, já jsem na sebe padla. To asi abych na sebe nezapomněla, se všemi svými hranatostmi a kulatostmi. Taky ta azbuka a přemíra východního elementu. Taky nejsem zvyklá vídat tolik lidí (normálně jsem se přistihla, že jsem napsala „výdat“!!!!) a hrát před nima one woman show.
Doufám, že je ti dnes už lépe. Seš poklad.
p.s. Dala jsem žákům za domácí úkol najít si 5 hezkých českých slov v této písni:
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lidove-pisne/abeceda-224195
(P je pravda, maják v bouřích, oči nikdy nezamhouří)
úryvek s četu s Kubou:
T: che Putin v bedně debatuje s občany/se chechtám, řekl, že dobrým aspektem minulého roku je pozitivního tempoVladimíre Vladimíroviči, a co u vás v posteli? péro se zvedá nebo je spíš smutné
J: smutne pero
T:velmi/Ochablý smutný orgánek, on je chudák, potřeboval by jet do Londýna a týden tam souložit černochy, tak by se mu ulevilo/dále vylezl občan a řekl: Dobrý den Rusko! Vladimíre Vladimíroviči, jak vidíte naši budoucnost
Putin: řeknu vám to takhle, já se budu dobře a vy špatně
Věty, které utvářely můj dnešní den:
Při smažení volského oka: Nejdůležitější ze všeho je dobrá pánev.
Dnes jsem našla v bloku zapsané toto spojení: punkovej jako křížovkářskej slovník
Dnes odposlechnuto v rádiu:
Co se děje? Něco jde dál svou cestou. Beckett
Pouť začíná mnohem dřív, než na ni člověk pomyslí.
A to vůbec není banální poselství.
Babka v radiodebatě říkala: Vždycky se vyplač doma. Jenže já jsem doma tady, v deníčku.
Šla jsem pozdě spát, protože jsem četla a četla sazbu. Ráno ji odeslala a teď ještě musím něco dodělat. Nevím, proč jsem workoholik. A nonstop před sebou valím nějaké debilní úkoly. Asi bych to neměla říkat, protože tím ohrožuju kvalitu a výskyt možných zakázek, ale přece nebudu sama sobě cenzurovat deník!
Zjistila jsem, že se bojím ticha. Zjistila jsem, že furt dokola poslouchám tu písničku, co pouštím studentům – Život je jak abeceda. Myslím, že je to úchylné. Dnes jsem si tedy nařídila ticho.
Dnes zemřel Standa Gross. Chudák, myslel to upřímně.
Dnes přednáška v nějakém divadelním centru. Velmi divní lidé. Dvě velmi staré báby v polyuretanových kožíších, jedna pořád odbíhala a telefonovala. Asi řešila divadlo? Nějaká emergency ohledně divadla?
Více fotek zde: http://terezasemotamova.tumblr.com/post/116717523062/eat-pray-love-in-ukraine