Poslední výzva pro cestující do Kyjeva, opakujeme, poslední výzva. Nevíme, co bude.
Fronta, těžká krosna plná fidorek, čských bonbonů, lejster, deníčků, ptákovin a haraburdí, co s sebou už asi 10 let tahám na hrbu, z východu na západ, z východu na západ, a teď zrovna z východu na ještě větší východ. Můj milovaný ex vždycky říkal, že za Jablunkovem začíná Asie. Čili mířím do Asie.
Ve frontě mluvím s východním Němcem, který má hezké malé dítě, drží v ruce pas a hladí svoji fotku a říká: „Kdo to namaloval?“ Němec jezdí na Ukrajinu pracovně, handluje tam s kdečím, vyhandloval si tam i ženu, co ji převezl do Němec a tam ji domestikoval, kočka domácí. (Jeho žena prý neměla vkus, tak jí zaplatil kurs konbinování barev oblečení v Drážďanech. Její otec mu jedny Vánoce opilý pozvracel jeho filatelistickou sbírku, od té doby jejich vztahy poněkud ochladly.)
Na Ukrajině prý před 10 lety bylo lépe, teď je tam levno, což je dobré pro cizince. Ale pro Ukrajinu moc ne, hm? – dodávám. To je ale Němcovi jedno. Taky si stěžuje na nepořádek – ve všem: policie je prý horší než dřív a ve všem je bordel.
(Říkám si, kdo vlastně stanovil, že cílem bytí a všeho má být pořádek, ordnung muss sein? Vzpomínám si na svůj klasický pocit v Německu a je mi okamžitě trochu zle. To je nepřenosný zážitek. Každopádně radši chci a bytostně toužím po pořádku v chaosu než po tom pokryteckém německém nepořádku v údajném veleslavném pořádku, pseuduordnung.)
Němec dodává, že je to blbý, protože se neví, co bude. Já na to: To ale přece nevíme nikdo. A Němec vysvětluje, že on třeba ví, že Německo je v pohodě a je tam pořádek a ví se, že bude dobře dál a pořádek taky. Přemítám nad tím primitivní logikou Carrie Bradshawové: na východě se neví, co bude, nic tam nefunguje a lidi tam nemaj vkus a hrozně chlastaj (nejspíš univerzální meducína na všechny zevní, vnitřní a i ty superniterné problémky).
Moje generace chce zažít něco nevšedního a přitom obyčejného: proto nosíme plátěné tašky, žabky a lněné kalhoty. V nich pak máme kreditky, kam tečou pravidelně prachy od státu nebo z korporátu. Zažít něco nevšedního a zároveň obyčejného – jak se to dělá? Labyrinty vlastní duše, málo turistických značek. Chceme všichni žít západně, ale nepřiznat se k tomu. Mít příjemný klikací džob, ale doufat, že se to nikdo nedoví. U toho učit romské děti angličtinu. Plus ignorovat, že nůžky na východě se čím dál víc rozevírají a ostří.
Než v letadle usnu hraju hodinu s Němci, co sedí vedle mě, hru v kostky. Jsou to zápaďáci. Dělám si z nich srandu, že nejspíš poprvé opustili brány města Norimberku (Němci totiž neradi cestují). Jedou do Nepálu, nemají prý plán, prostě se jednou v noci ožrali, zabookovali letenky a teď letí. Neví, co bude. Ostrou mluvou analyzujeme bloncku na titulní straně časopisu ukrajinských aerolinek – je to ona nebo ne? Posilnění krymským šumivým vínem, které jsme si objednali na posilněnou, jí časák přiložíme téměř k hlavě a srovnávací analýza je rázem u konce: je to ona. Jen na fotce má i kožené vykrojené rukavičky, ve skutečnosti má víc vrásek od toho, jak je protivná na pasažéry.
Borec vedle se pak pohrouží do hudby pana Jacksona a do četby knihy Nepal for dummies – zahlédnu jen nadpis první kapitoly: Hezké, i když tu prší. Čtu kousek Respektu, překvapí mě, že Asijci chtějí vypadat evropsky a americky. Nedávno jsem četla rozpravu americké básnířky a německého spisovatele: ona tvrdila, že v New Yorku všichni sedí a sní, že sedí v Berlíně, on řekl pravý opak. Všichni chtěj bejt něco jinýho jinde a jinak než to, co jsou.
Přistáváme. Nevím, co bude.
Poslední výzva pro cestující do Kyjeva, opakujeme, poslední výzva. Nevíme, co bude.
