Je to pouť? A za čím?
Laurie Anderson byla v mnoha českých článcích, které anoncovaly promítání jejího filmu a následnou přednášku v pražském divadle Archa, charakterizovaná v první řadě jako manželka Lú Reeda. Jako by být manželkou slavného muzikanta zastiňovalo celou její dosavadní multimediální tvorbu. Ukazuje to spíše na to, že v Česku prostě není známá, protože její tvorba tu nedostávala zatím moc prostoru. Její neobyčejný filmový esej Psí srdce, který půjde brzy do kin, to ale může změnit.
Anderson má neobyčejný dar vyprávět příběhy a proplouvat žánry, aniž by se nechala svazovat jejich pravidly či hranicemi. Ve svém filmovém eseji Psí srdce za použití vlastních maleb a hudebních kompozic svého psa využívá právě toho, o co v eseji má jít – pokoušet se, zkoušet. Respektuje to, co se jí u toho podaří, ale i to, v čem zatím tápe, co zatím neví a také to, co se jí nedaří. Oboje je pro ni stejně důležité a podrobuje to dalšímu zkoumání.
Tentokrát se Anderson vydává skrze sebe zkoumat zvířata, konkrétně psy, a vypráví o svém psovi Lollabelle. Pejskařka, řeknete si, jenže Andersonová je mnohem víc. Má nevídanou odvahu pouštět se do neznámých vod. Tuto až lehkovážnou zvědavost vidíme za všemi jejími projekty – ať už těmi psími, hudebními nebo vědeckými – v současné době se skrze virtuální realitu snaží vytvořit nebe.
Vždycky je to u ní okouzlení něčím novým, přitom ale zůstává noha na zemi, neztrácí mezi všemi těmi stromy přehled o lese a má respekt z každého svého rádce a učitele. Ve filmu tak v jeden mohutný myšlenkový celek spřádá rady jedné židovské babičky, Kierkegaarda, Wittgensteina, svého buddhistického učitele Rinpočeho, ale i poznatky ze svého života s krysaříkem Lollabelle. Radí učit se být smutný, aniž bychom byli skutečně smutní. Zkuste to.
Ze své meditační praxe spojené s buddhistickou vírou se naučila především před ničím nekličkovat, nic nepotlačovat a vše prožít v takové intenzitě, jakou si daná věc žádá. Takže nám vyjevuje i pár traumatických příhod z dětství, protože bez nich by to nebyla ona. Jsou to metafory, do nichž není těžké se vcítit. Každý z nás si nedovede představit ten pocit, že skočil ze skokánku a minul bazén s vodou?
Překvapivé na filmu je to, že bulvární divák v nás pořád hledá odkazy na Lou Reeda. Byla to přece jeho manželka! Nejspíš ji zanedbával, byl to egoman? Jaké to je žít s rockovou hvězdou? Jenže tohle je film o něčem jiném – o lásce, která se nekonala. Anderson prolamuje nevídané tabu, a sice komplikovaný vztah s matkou. Kterou nemilovala a která nemilovala ji, respektovaly se, ale mateřské pouto se nekonalo.
Nejemotivnější se tato propast ukáže být v okamžiku, kdy matka umírá a Anderson si nechce na nic hrát. Přesto se odváží prostě jen u toho být s ní a brát věci takové, jaké jsou. A právě to dle svých slov oceňuje na psech jako divácích na psích koncertech – jsou to v podstatě buddhisté, nic moc neočekávají, berou to, co je a prostě žijí tím, co je. Nic víc. Je to málo? Myslím, že ne.