Přiznám se, že tuto glosu píšu osobně a zaujatě, v Lidicích jsem si totiž leccos zažila. Sledovat dění kolem památníku v Lidicích je velmi náročné, pro člověka nezasvěceného představuje řeku, v níž se slévá a opět rozlévá mnoho různých ramen a toků. K tomu připočtěme nánosy způsobené časem. Aktuální kauza ohledně výpovědi ředitelky památníku Lidice Martiny Lehmannové totiž není jen o Lidicích, je to politický čin, a rozhodně to není moderní kulturní politika. Zaorálek jím nepřímo také ukazuje, že u nás stále neumíme přijmout naši historii.
V roce 2012 jsem se podílela na projektu Rozeznění. Tehdy v rámci výročí vypálení obce vzniklo audiodrama o tom, jak se možná v Lidicích žilo. Mobilní aplikace tehdy byly teprve v plenkách, projekt byl velmi inovativní a řekněme bombastickou akcí, kterou nejdříve podporoval a později zařízl tehdejší vedoucí památníku Milouš Červencl. Ten krátce po revoluci pracoval pro tehdejšího premiéra Václava Klause a ve funkci ředitele památníku, mezi jehož agendu patřil i památník v Letech, čelil nařčení některých sdružení na ochranu lidských práv a romských organizací z rasismu, i tehdy zaznívalo, že s pozůstalými po obětech či s lidmi, kteří válečné tragédie přežili, zachází necitlivě.
Ze stejného důvodu ministr kultury Lubomír Zaorálek vyzval Martinu Lehmannovou, aby na svoji funkci rezignovala. Zmínil také, že se Lehmannová během svého působení nezasadila za uctění památky Štěpánky Mikešové, židovské obyvatelky Lidic, zavražděné v nacistickém vyhlazovacím táboře. V reportáži České televize z léta minulého roku přitom Lehmannová řekla, že Mikešovou plánuje v památníku uctít. Právě to vedlo k rozezlení osmi přeživších lidických dětí, kteří si prezidentovi, premiérovi, předsedům obou parlamentních komor a ministru kultury stěžovali na překrucování faktů o lidické tragédii a lhostejnost Lehmannové vůči utrpení jejich rodin.
Necitlivost, empatie, překrucování, lhostejnost. To jsou výrazy, které jsou spojeny s fakty a emocemi. Co ale v této kauze nakonec v jednotlivých kláních vždy zvítězí jsou emoce. Místo aby ministr Zaorálek inicioval založení nezávislé pracovní skupiny složené z historiků a expertů na kulturní paměť a zacházení s přeživšími, aby zamotané klubko faktů a domněnek neboli drbů rozpletlo a navrhlo řešení situace (ano, takovými lidmi naše země skutečně disponuje), Lehmannovou raději vyzval k rezignaci a takto necitlivě ji obvinil z necitlivosti.
Součástí celé kauzy je totiž také příběh týkající se viny matky jedné z přeživších žen, Marie Šupíkové. Ta podle historika Vojtěcha Kyncla, který se Lidicemi zabývá dlouhodobě, totiž Štěpánku Mikešovou kvůli jejímu židovskému původu udala, ta byla následně deportována do Osvětimi, kde zemřela. Kynclovo bádání mělo podobný průběh jako příprava projektu Rozeznění. Kyncl s dcerou údajné udavačky, pamětnicí Šupíkovou, o svém objevu již před více než čtyřmi lety hovořil, dostal od ní svolení ke zveřejnění části tohoto příběhu ve své publikaci. Dle jeho slov mu nešlo o to zveřejnit, že někdo udával, ale že mezi oběťmi lidické tragédie chybí právě jméno Židovky Mikešové. Až později se ukázalo, že některým tyto nové informace nevyhovují, i sama Šupíková otočila, dle svých slov byla její matka zneuctěna.
K celé kauze v médiích promlouvá další odborník na Lidice, archivář Vojtěch Šustek, který však pro svá tvrzení nemá žádné doložení, jedná se o domněnky, byť znějí relativně logicky. Sama jsem byla po napsání scénáře nařčena z překrucování historie, scénář, přiznaná fikce na motivy lidických osud volně vycházel z nahrávek Paměti národa, které s přeživšími natočil autor projektu Rozeznění Vilém Faltýnek. Do Lidic jsem jezdila, projekt byl přeživším citlivě představen, včetně scénáře. Ale jakmile se přiblížila premiéra v terénu, tedy na lidické pláni, přeživší i památník se od projektu distancovali a bylo nám dokonce znemožněno se na lidickém prostranstvím shromažďovat. Emoce opět zvítězily nad fakty.
Ukočírovat emoce, které zmítají lidickými přeživšími není snadné, ale každý ředitel tohoto památníku musí čelit i dalším tlakům, a to těch, kteří si odkaz Lidic přivlastňují. Samotné přeživší osoby s odkazem, který se kolem nich vytvořil, mají jen pramálo společného. Existuje totiž kontroverzní Český svaz bojovníků za svobodu, který v posledních letech hájí velmi svérázný druh svobody. Ten má různé buňky, šéfkou lidické odnože Svazu je pak Jana Bobošíková, moderátorka a politička.Podle únorového usnesení Senátu opouští tato organizace původní hodnoty a přiklání se k bývalému režimu. Během ledna tohoto roku navíc vyšlo najevo, že svaz provozuje ve východočeské Jaroměři muzeum věnované Waldemaru Matuškovi. Takzvané lidické děti, dnes senioři, kteří lidickou tragédii zažili jako malí, naopak spolu se starostkou obce Lidice Veronikou Kellerovou ve Svazu zůstávají a s Janou Bobošíkovou čile spolupracují. Kontakty s památníkem a jeho činností však zcela přerušili. Ze Svazu od roku 2015 hromadně odcházejí členové, veterán od Tobruku a bývalý místopředseda Svazu Pavel Vranský nebo poslední tři lidické ženy. Do Svazu naopak vstoupila řada dalších známých osobností, jejím členem byl donedávna například mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Přitom poslední žijící lidická žena, Jaroslava Skleničková, se proti vyhazovu Lehmannové ohradila: „V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.“ Jen doplním, že po vyhazovu Lehmannové dalo výpověď 10 z 16 zaměstnanců Památníku.
Existují majitelé pravd a majitelé klíčů. Ale co je pravda v chumlu informací, domněnek a emotivních výkřiků? Jana Bobošíková děkuje v dopise ústavním činitelům za to, že „na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie“. Pokládejme si otázku, kdo nám tu vypráví jaký příběh. Dlouhodobý vývoj v Památníku Lidice je jistě závažný, ale byl vyhodnocen nezodpovědně. Křivdy páchané na obětech lidické tragédie již odčinit nelze, způsobil je nacistický režim a pak se jich chopil normalizační výklad dějin. V tom vehementně pokračují takzvaní bojovníci za svobodu, o boji za svobodu již nemůže být řeč. K přeživším tragédie je jistě nutné přistupovat s úctou, ovšem pokud se objeví informace, již lze doložit, nelze dělat, že neexistuje. Do normalizačního vykládání lidické tragédie toho mimochodem nepasuje víc. Jeden příklad za všechny: Většina přeživších dosud měla velký problém uznat památku letců RAF Horáka a Stříbrného, kteří v době lidické tragédie v Lidicích nebyli, a proto byli mylně některými Lidickými považováni za viníky tragédie. V nové vesnici vystavené po druhé světové válce žít nemohli a jen se skřípěním zubů jim byl vytvořen památník a pojmenována po nich ulice.
Máme rok 2020, brzy to bude 78 let od vypálení Lidic. V České republice se střídají vlády, ale zatím žádná si s lidickým památníkem nedovedla poradit. Když kauza Rozeznění či možná spíše Rozezlení vrcholila, pomohlo mi, že Pavel Kosatík v květnu roku 2012 v rozhovoru Českému rozhlasu Dvojka řekl: „Víte, já si nemyslím, že ten areál nebo Lidice jako takové, že jsou vlastnictvím jenom těch lidí, kteří se tam tím zabývají nebo těch pamětníků, nebo lidí, kteří zřejmě si k tomu vytvořili takový jakýsi mocenský vztah a myslí si, že oni sami o tom rozhodují. Já si myslím, že ty Lidice, paní Senková, jsou stejně tak vaše i moje, pokud jsme teda ochotní tuhle tradici do sebe pojmout a to myslím, že jsme.“ Jsme nebo nejsme? Lehmannová se ve svojí funkci snažila razit myšlenku památníku, který historii nepřepisuje, ale nebrání se jejímu fundovanému dopisování a doplňování. Její vize spočívala v tom, že odkaz památníku je důležitý nejen pro Českou republiku, ale i pro celý svět. Ministerstvo kultury zastoupené Lubomírem Zaorálkem o tom rozhodlo po svém. Čí vlastně Lidice jsou?
(psáno pro Český rozhlas Vltava)