Čteme-li dobrou knihu, bývá nám jedno, odkud její autor je a jestli je nebo není „migrantem“. Literární provoz ale rád kolonkuje, proto se díla spisovatelů pocházejících odjinud označují za migrantskou literaturu.
Může to vypadat, že svět se dal do pohybu a děje se něco, co tu nikdy nebylo. To si ovšem může myslet pouze ten, kdo se neponoří do historie. Ať už nuceně či dobrovolně se z Německa i do Německa migrovalo. I sami Němci migrovali. Zaměříme-li se na události posledních sta let, po druhé světové válce došlo k vysídlení kolem 12,5 milionu Němců z oblastí střední a východní Evropy, kteří se v Německu zničeném válkou z počátku potýkali s hroznými životními podmínkami. Po válce se Německo poměrně rychle hospodářsky postavilo na nohy, do země byly na základě úmluv mezi konkrétními státy pozvané pracovní síly – především z Itálie, Španělska, Jugoslávie, Řecka a Turecka. Během 70. let byl koncept „gastarbeiterství“ označen jako utopie, protože cizinci se v rámci přirozené integrace v Německu většinou zabydleli. Původně zamyšlený rotační princip (přijet do Německa – pracovat – vrátit se do země původu) nefungoval. Navíc do Německa zavítali v průběhu let i „nepozvaní“ migranti, kteří neputovali primárně za prací, ale utíkali před nebezpečím nebo prostě ze země svého původu odešli za lepším životem.
Od roku 1985 se spisovatelům, kteří píší německy, ale jejich mateřštinou není němčina, uděluje Cena Adelberta von Chamisso. Nese jméno básníka a vědce, který koncem 18. století v devíti letech s rodinou utekl z Francie před revolučními vojsky a zakotvil v Berlíně. Tvořil v jazyce země, v níž našel nový domov. Hned v roce 1986 hlavní cenu získal český emigrant Ota Filip žijící v Bavorsku, roku 1991 pak Libuše Moníková, která roku 1998 zemřela v Berlíně, a roku 2012 Michael Stavarič, který od svých sedmi let žije v Rakousku.
Migrantům většinou jde o to zapadnout, odborně řečeno integrovat se, takže je tato cena od počátku kritizována za škatulkování a díla jejích držitelů pak označována za „Chamisso-literaturu“. Na mnichovské univerzitě od roku 2014 dokonce existuje Mezinárodní vědecké centrum zaměřené především na zkoumání aspektu „mnohotvaré globálnosti“ Chamisso-literatury.
Největším kritikem tohoto fenoménu je Maxim Biller, který je spisovatelem a literárním kritikem s mnohdy za každou cenu provokativními názory. Nutno poznamenat, že jako někdejší migrant není nositelem Ceny Adelberta von Chamisso, ani žádné z velkých cen pro „opravdové Němce“. Biller, původem ruský Žid, německé literatuře (za jejíž součást se však považuje) dlouhodobě vyčítá, že je nudná a chybí jí „ostré myšlení“. Po smrti „rušitelů klidu“ Petera Weisse, Eliase Canettiho a Marcela Reich-Ranického podle něj německé literatuře chybí reflexe, „přesné cítění a kosmopolitní životní styl“. Biller kritizuje současnou literární produkci, vinu přisuzuje mimo jiné lipskému Literárnímu institutu, jednomu z německých literárních učilišť – prý je tam vyučován „socrealistický formalismus“.
Velký rozruch způsobila Billerova esej „Proč je současná německá literatura tak neuvěřitelně nudná?“, která vyšla u příležitosti vydání nového románu Saši Stanišiċe Před oslavou (Vor dem Fest, 2014). Na rozdíl od jeho debutové prózy Jak voják opravuje gramofon se neodehrává v jeho rodné Jugoslávii, ale ve východoněmecké vesnici, o níž Stanišiċ ví stejně málo „jako jeho kritici o jugoslávské občanské válce“. Biller tvrdí, že právě spisovatelé-migranti jako Stanišiċ by mohli nahradit vymřelé „ostré myšlení“, jenže migranti jsou raději vděční, poslušní a přizpůsobují se místní převládající nudné tvorbě, jejíž otěže pevně drží „vnuci nacistické generace“.
Biller autory vyzval využít svobodu své multilingválnosti a pohled zvenčí, který je jim stále vlastní: „Musíme přestat přemýšlet, jak psát a jednat, abychom se dočkali potlesku, už nikdy se nesmíme bát shitstormu německé lidové kulturní fronty, musíme vždycky těmi nejprostšími slovy, která známe, hovořit o lidech, jací opravdu jsou, ať už jejich prarodiče pocházejí z Antalyy, Moskvy nebo Pforzheimu, a pokud má někdo z nás dobrý nápad, jak vypravěčsky a esejisticky narušit ten mdlý německý konsensus ve stylu ‚hlavně nevyčnívat‘, rozhodně to nebude na škodu. Neboť pravda je jiné slovo pro poezii, a teprve bolest, vyvolaná v autorovi a ve čtenářích, slova mění v literaturu.“
Kritizovat, co a jak se zrovna píše a kdo a proč to vydává, pokaždé nějak souvisí s egem a viděním světa pisatele. Každý z nás do knihkupectví vchází s jinými očekáváními a jen málokdy se protnou s tím, co někdo nedávno napsal a teď to vyšlo. V české kotlině jsme něco podobného nedávno zažili v reflexi literární kritičky Evy Klíčové v Právu. S Billerem lze v lecčems nesouhlasit, ale některé aspekty stávající situace pojmenovává velmi trefně. Je jen málo románů z pera migrantů, které by byly kritické, ať už k Německu či obecně. Ale takových románů lze najít jen velmi málo i z pera rodilých Němců. Možná není doba velkých románů, v nichž naši tekutou současnost plnou rozporů lze popsat. Možná na současné dění aktuálně lépe dokáží reagovat filmy (Biller chválí díla filmaře tureckého původu Fatiha Akina), seriály, rap či slam poetry. Literatura se totiž obecně stala něčím velmi staromódním – asi jako háčkování.
Billerem tématizovaná černobílost děl se bohužel netýká pouze migrantské literatury. Trh je přesycen reportážními prózami, které by zazářili zkrácené na třetinu či pětinu, introspektivními texty („Innerlichkeitsprosa“) či jazykově či obsahově zaumnými eposy. Jako by už nešlo o to „vyprávět“, ale prostě „sepisovat, zaznamenat“, jako by cílem bylo čtenáři vystavit protokol. Evidentní je láskyplný, až sentimentální cit pro bizarnost a spontaneitu někdejší domoviny, která je ovšem nazírána prismatem domova nového, kde je vše lépe uspořádané a regulované. Biller shrnuje, že se jedná o laskavé, většinou smutné pohlednice s textem: „Zdravím z dovolené ve staré vlasti. Počasí je hezké, ale vlaky bohužel nejezdí přesně.“ Mezi tématy převládá definování domova či domoviny, vykořeněnost národní identity, která se odráží ve zmatenosti mezilidských vztahů, hledání kořenů.
Někteří píšící migranti se dokázali etablovat a vymanit se z kolonky migrantské literatury, tedy něčeho podřadného. Bosňan Saša Stanišiċ, Bulhar Ilija Trojanov, Turek Feridun Zaimoglu nebo Čech Michael Stavarič jsou angažovaní spisovatelé, kteří komentují současné společenské dění a dostávají ocenění bez ohledu na to, zda jsou určeny pro migranty či ne.
Sevřené prózy, zajímavé především strhujícím vyprávěním, pak představují romány Plavec (Der Schwimmer, 2002) nebo Světlé dny (Die hellen Tage, 2012) Zsuzsy Bánk maďarského původu, hoří (brennt, 2010) íránské autorky Sudabeh Mohafez nebo Etudy ve sněhu (Etüden im Schnee, 2014) autorky japonského původu Yoko Tawada. Vnitřní monolog je v nich řeka, která je strhující a uklidňující zároveň. Jiní „migranti“ zůstanou spíš u reportážního zachycování reality, součástí procesu psaní jsou pro ně rozsáhlé rešerše ve staré vlasti a vyprávění prarodičů, které se cítí povolaní zaznamenat – zmiňme prózy Možná Esther (Vielleicht Esther, 2015) Ukrajinky Kati Petrovské, oceněný Cenou Ingeborg Bachmannové, Spousta smrtí našeho dědy Jurka (Die vielen Tode unseres Opas Jurek, 2015) Poláka Matthiase Nawrata, Primární pocit nevinnosti (Das primäre Gefühl der Schuldlosigkeit, 2015) Rumunky Dany Grigorcey nebo Osmý život (Das achte Leben, 2014) Gruzínky Nino Haratišvili.
Román Olgy Grjasnovy Rus je ten, který má rád břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2013) je deníkem jednoho boje o identitu. S hrdinkou svého debutu Mášou toho má autorka očividně hodně společného: v jedenácti letech opustila s rodinou rodné Baku, kde byla svědkem krvavých pogromů, v Německu přijala roli slušné pilné žákyně, ale něco v ní zůstalo nedořešené. Mášin přítel Elias, „opravdový Němec“, nečekaně zemře a ona se vydává do Izraele objevit své židovské kořeny. Nejpoutavější na četbě tohoto románu je rozporuplnost hrdinky: Máša neustále žije na hraně zoufalství a vitality, na útěku před svými traumaty a touhami a hlavně sama před sebou.
K migrantské literatuře bývají někdy řazeni i autoři, kteří se narodili ve východní Evropě v rodině náležící k německé menšině. Jmenujme alespoň dvě autorky skvostných novel: nositelku Nobelovy ceny Hertu Müller, která vyrůstala v rumunském Banátu, nebo Teréziu Moru pocházející z Maďarska, která se sama podivila, když dostala Cenu Adelberta von Chamisso, protože jako migrantka se v Německu rozhodně necítí. To dokazuje, že ne každý migrant chce být jako migrant dlouhodobě vnímán – možná jedině dokud od státního systému potřebuje pomoct. Migrace není jen změnou bydliště, ale především otevření se nové kultuře, životnímu prostoru a novým myšlenkám. Téma jako dělané pro literaturu. (psáno pro A2)