O tom, zda si rakouský spisovatel Peter Handke zaslouží Nobelovu cenu, i když jeho názory na genocidu v Srebrenici, kampaň #metoo, ale i některé židovské osudy nejsou „tak úplně“ politicky korektní, se už napsalo a hovořilo dost. Nadále zaznívá, že Handke je natolik brilantní jazykový akrobat, že si Nobelovu cenu za literaturu zaslouží. Ta má navíc hodnotit jeho dílo umělecké, nikoli jeho názory. Několik dní poté, co bylo oznámeno, že Nobelovu cenu získávají polská spisovatelka Olga Tokarczuk a Peter Handke, získal nejvýznamnější německé literární ocenění, Německou knižní cenu, Saša Stanišić, německý spisovatel původem z Bosny a Hercegoviny. Rovněž jeho předchozí prózy, Jak voják opravuje gramofon a Noc před oslavou, byly na tuto cenu nominovány. Stanišić žije v Německu od 14 let, do Německa tehdy s rodiči utekli před válkou v Jugoslávii a našli azyl u strýce v Heidelberku.
Ve svém nejnovějším románu nazvaném Původ se Stanišić vyrovnává s tím, kým je prostřednictvím toho, odkud je. Tedy tím, čím se v poslední próze nezabýval. Román Noc před oslavou totiž líčil poměry v jedné braniborské vesnici. Maxim Biller ve své kritice Proč je současná německá literatura tak neuvěřitelně nudná? tehdy Stanišiče kritizoval za to, že netěží z toho, čemu rozumí nejvíc, tedy realitě migranta. V této próze Stanišič spojil obojí: své jugoslávské kořeny i německou realitu, v níž žije už desítky let. Při převzetí ceny byl očividně dojatý, ale také pořádně rozpálený a brzy sdělil proč. Radost z této ceny totiž evidentně překrylo rozhořčení z udělení ceny dle Stanišičových slov „o fous důležitější“. Rozhodl se tedy při této děkovné řeči toto rozhořčení tematizovat: cituji:
„Činím tak i proto, že jsem měl to štěstí uniknout tomu, co Peter Handke ve svých textech nepopisuje. Že tu dnes před vámi smím stát, vděčím skutečnosti, kterou si tento člověk neosvojil a která do jeho textů 90. let nespadá. A to mi připadá divné, že si někdo skutečnost, v níž tvrdí, že hledá spravedlnost pro každého, tak upraví, že už z ní zůstane jen lež. To by literatura vlastně dělat neměla. Ve svém textu, který napsal v mém rodném městě Višegradu, Handke popisuje mimo jiné toto: cituji: ‚milice, které bosé nemohly spáchat dané zločiny, které spáchat měly‘. Konec citace. Tyto milice a jejich vůdce, který se jmenuje Milan Lukić a odpykává si doživotní trest za mřížemi za zločiny proti lidskosti, ty už Handke nezmiňuje. Ani oběti nezmiňuje. Tvrdí, že je nemožné, že by se tyto zločiny mohly stát. Jenže tyto zločiny se staly. Děsí mě, že něco takového je oceněno.“
Stanišič dodal, že katolická církev Handkemu už gratulovala. A vskutku, vídeňský teolog Jan-Heiner Tück ocenění označil za cituji více než zasloužené, mimo přehnanou politickou korektnost si to literární kvalita jeho díla zaslouží. Tück se odvolal na to, že Handkeho dílo je hluboce ovlivněno jeho katolickou socializací, v románech a hrách lze najít mnoho biblických a také liturgických narážek a zcizení. Cituji: „Kdo se snaží věřit v Boha, tomu Handke může leccos předat.“ Naproti tomu americký a německý PEN klub nad oceněním Petera Handkeho vyjádřil hlubokou lítost. Cituji: „Jsme konsternováni výběrem autora, který veřejně podrýval historickou pravdu a poskytoval veřejnou podporu pachatelům genocidy jakožto někdejšímu srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi a vůdci bosenských Srbů Radovanu Karadžičovi.“
Stanišič se však rozhodl skončit svoji řeči pozitivně: „Stojím tady, abych oslavil jinou literaturu. Oslavuji oněch dalších 50 procent. Tedy Olgu Tokarczuk. Oslavuji literaturu, která všechno smí a o všechno se pokouší, i právě vést spory v politickém boji skrze jazyk. Oslavuji literaturu, která u toho ale není cynická, prolhaná a nedělá z nás čtenářů hlupáky tím, že lež maskuje poetičností, a sice dobrovolně, fakta, na nichž troskotá. Oslavuji jiné spisovatele, oslavuji Olgu Tokarczuk. A dovolím si závěrem ještě také dodat, že rád oslavuji také literaturu, která popisuje dobu, a tato doba, tak jak ji Handke popisuje v případě Bosny, nikdy nenastala.“
Nadále tedy stojíme před dvěma názory. Nobelova cena za literaturu se uděluje za literární dílo, nikoli názory. Někteří tedy tvrdí, nehodnoťme názory, ale pouze dílo. A zase se dostáváme k fenoménu, který zmínil sám Handke. Na jeho ocenění má názor leckdo, jeho dílo už hodnotí málokdo, protože málokdo jej skutečně četl. Každý spisovatel nějakým způsobem hledá pravdu, prostředky k tomu nachází různé. V rozhovoru s rozhlasovou stanicí NDR byl Stanišic dotázán, zda si myslí, že literatura je médiem pravdy. Odpověděl následovně: „Existuje textu imanentní pravda, existuje ale také historická pravda, skutečná pravda, která do literárních textů zasahuje jednou více, jindy méně. A jakožto spisovatel je člověk něco jako kurátor takové skutečnosti, může se tedy kdykoli rozhodnout, do jaké míry ji změní, do jaké míry si ji přibájí, do jaké míry z ní něco vypustí, vynechá; události, které platí za dané, pravdivé, popíše jinak, vnímá jinak. To krásné na literatuře je to, že tohle všechno jde a taky se to samozřejmě tak dělá. Teď ale jde o míru toho přibájení, tedy to, co se přimyslí. Řekněme, že v nějakém textu se například krájí sýr, ten se ale ve skutečnosti nekrájel. Pak se autor textu prostě rozhodl, že popíše plátek sýra a v této textu imanentní skutečnosti jej ukrojil. Něco jiného je ale popřít, že v nějaké řece leží mrtvoly, že v nějakém domě zaživa shořelo 59 osob, vyvracet případ pachatelství, které je soudně doložené a odsouzené. Hovořím zde o uvážení ‚lži‘. Co zmocňuje autora, aby činil toto rozhodnutí, byl kurátorem takové skutečnosti? To je otázka, na kterou já sám nemám odpověď. Všímám si pouze, že všechno ve mně, můj morální kompas – a ten nemá nic společného s mým bosenským původem – říká ne. Kde existují taková fakta, by je literatura neměla zamlčovat a neměla by vytvářet novou skutečnost.“
Peter Handke údajně na otázky ohledně Stanišičovy kritiky reagoval tím, ať ho nechají na pokoji. Prý už má plné zuby těch, kteří se baví o reakcích a téměř nikdo o jeho knihách. Stanišič souhlasil, že hovořit se má vždy o četbě daných knih, ale existuje i diskuse obecná, o tom, kde končí autor a začíná text. „Hovoříme zde o tom, jak se píše, hovoříme o estetice pravdy – to je to, o co mi jde. Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, jak se o takových momentech krize, války hovoří. Jak by se o něčem takovém hovořilo, kdyby spisovatel popíral něco z německé historie? Uvědomuju si, že je to naprosto nefér příměr – přesto jej zmíním. Literatura je přece skvělý prostředek k tomu, jak historii vtáhnout opět zpátky do veřejného diskurzu.“ Těmito slovy uzavřel kauzu Stanišic.
Inspirací k napsání knihy Původ, v níž vypráví o své rodině a také příchodu do Německa, byla Stanišičovi jeho babička Christina a pozorování toho, jak demence ochromuje její paměť. A proto se rozhodl jí pokládat otázky a sám se zamyslet nad tím, kým a odkud vlastně je. Jeho román je označován jako autobiografický sebevýslech a vzhledem ke kauze Handke si můžeme pokládat otázku, jak objektivní a pravdivá může být autobiografie. Co vynechat, co naopak zdůraznit, když utváříme obraz sebe? A není to tak i mimo psaní, tedy když o sobě jen tak přemýšlíme, vedeme dialog sami se sebou. Když se seznámíme s někým novým, a prezentujeme mu sama sebe?
To vše se děje v době, kterou nazýváme „postfaktickou“ a kdy je tolik těžké dobrat se informací, jak se co vlastně stalo. Nazývat věci pravými jmény, ale zároveň prostor pro ambivalentnost, nečernobílost, možnost plasticky vylíčit dění, to je myslím něco, co literatura dokáže. Musíme se do ní ale opravdu zabořit a nechat ji na sebe působit, nespoléhat se na to, že nám zážitek z četby někdo jen zprostředkuje, něco nám převypráví.
(Psáno v říjnu pro ČRo Vltava)