Reklama
 
Blog | Tereza Semotamová

Malenisko – zápisky z literární rezidence v Luhačovicích

Opravdové naslouchání vytváří posvátné ticho.

Když takto nasloucháme lidem, mohou

– někdy poprvé v životě –

Reklama

uslyšet pravdu, která je v jejich nitru.

V tomto tichu můžeme sami sebe poznávat v druhém člověku.

Když objevíme, že to je možné,

můžeme zaslechnout to neviditelné v nás, jak jemně zpívá

– samo k sobě i k nám.“

~ Rachel Naomi Remen

Malenisko, ach malenisko, co ti mám povědět? Poslouchám šum listí a dívám se do krajiny, která je tu obzvlášť půvabná. I lid je tu půvabný. Ale velmi svérázný. Říká se tu „sprostný“, což nejspíš znamená ještě prostější než prostný a ještě svéráznější než svojský.

I já se tu stávám sprostnější a svéráznější.

Stoupám nahoru. Křížová cesta není žádná křížovka. Cílem je meditace.

1. zastavení – Zámek.– Sedím v královské komnatě zabalená v přehozu, piju čaj z hrnce. Ano, z hrnce, ne z hrnku, protože hrnky tady jsou moc malé a mně je trapné si říct o větší.

Přitom říct si tu můžu o všechno, je o mě dobře postaráno.

Listuju románem Vyšlapaná čára, v němž hledám jednu větu. (Miluju irské autorky, jen málokdo, mi hovoří tolik z duše jako právě mladé irské autorky – Sarah Baume, Sally Rooney, Lisa McInerney).

Hrdinka se zabývá focením mrtvých zvířat aposunováním předmětů denní i vzácné potřeby, které zbyly v domku po zemřelé babičce a zaznamenáváním svých titěrných duševních pohnutí. Zůstává po ní vyšlapaná čára.

I já takto posedle pozorujusvoji vyšlapanou čáru.

Čím je tento okamžik pozoruhodný? Proč jej zaznamenávám?

Tím, že tady takhle sedím a intenzivně bořím nos do knihy a také tím, že je to něco, čemu by se Sarah myslím velmi pousmála. Její kniha vypráví příběh polochoromyslné dívky, která nedovede žít, a tak se uchýlí do venkovského domku po své babičce a tam jen tak přežívá dny. Jsem na straně sto padesát a zatím se vůbec nic nestalo, přitom se jí pořád něco děje.

Říkám Matějovi večer do telefonu, že vlastně nechápu, proč psát další knihy, když ona to zoufalství, které moc dobře znám, popsala tak skvěle. Matěj říká, že variací na zoufalství není nikdy dost. Taky má problémy, spřádá variace vyústění své současné paranoie a nakonec se rozhodneme je všechny akceptovat. I s každou jedinou paranoiou se dá nakonec nějak žít a zvyknout si na ni. Děsivá není ani tak realita, kterou už žijeme, ale její představy okleštěné o tu dávku přízemnosti, když něco takového opravdu nastane. Člověk si zvykne na všechno, protože nakonec musí.

Hledám dál v knize tu větu, co mě jednou velmi uklidnila. Doufám, že by třeba mohla uklidnit i vás. Kamínek ke kamínku do mozaiky hrůzy a krásy tohoto světa. My všichni jsme ty kamínky a literatura, respektive umění vůbec, je sponka, která to všechno spíná.

Přitom jsem tu chtěla psát něco úplně jiného, o dětech anarchistů, které kvůli nebojácnosti rodičů měly hodně zvláštní životní vyšlapané čáry. Jenže jsem tak nějak zapomněla, co mě před rokem na tom tématu tolik rajcovalo. Nyní mě rajcují především zvuky, které se bojím, že uslyším: duch, který v noci neposedně hraje na varhany v zámecké kapli. Židle, které se samy od sebe pohybují po parketách. Bílá paní, která je nespokojená s dramaturgií koberců a přes noc je dokáže zpřeházet. Takže jsem ráno celá popletená, jak se věci mají.

Nakonec si pokoje před usnutím začínám fotit, abych se ráno nedivila, v jakém je nacházím stavu.

2. zastavení – Večer je večer.– Všude je tma, proto všude rozsvěcím. Bojím se, že uslyším zvuk, který mě vyděsí. Jsem tzv. předposraná.

Abych se toho strachu zbavila či ho transformovala, gugluju si bílou paní a její zjevování se mimo republiku. Jedná se o mezinárodní fenomén, klikám, klikám, až mi dojde, že duchové nemají národnost, protože ani strach a běsynemajížádnou státní příslušnost.

Ráno vstávám. Lampa1 stojí tam, kde včera stála lampa2. Lampa2 stojí tam, kde včera stála lampa1.

Nadechnu se a vydechnu. To ještě nemusí nic znamenat. Otevřu okno směřující do zámeckého parku, abych vyvětrala. Nadechnu se, ale skoro se mi zaskočí. Tam kde stál platan, stojí jasan, a tam kde stál jasan, stojí platan. Dobře, možná jen nepoznám stromy. Jdu vařit vodu na čaj. V krabičce čajových sáčků černého čaje je čaj zelený a čaj černý je v krabičce na heřmánek. A tak dále.

Snídám v královské komnatě a zaskočí mi štrůdl. Obraz s jelenem je v místě, kde byl včera ještě jediný zachovaný rám z doby pobývání uherského rodu Serényiů na zámku. Možná jsem se jen v noci nudila?

Potom jdu dlouhou chodbou a zahlédnu ji.

Přižene se ke mně v bílém rouše značky DIY a šeptá mi: Víš, už na mě tlačí. Musím dát Aloisovi dítě co nejdřív. To je moje role jakožto jeho manželky. To je primární role manželství. Dát rodu dítě, které potáhnu káru dál. Jenže už měsíce se mi břicho nezakulacuje. A mí příbuzní a jejich zkoumavé zraky jsou čím dál neúprosnější. Rod potřebuje potomky, jinak vymře. Pokud něco takového způsobím, nikdy si to neodpustím. Ale upřímně vůbec nevím, jak to mám sama ovlivnit. Člověk přemýšlí, čím to vlastně je, že někomu se narodí dětí patnáct a jinému nula, nebo samé holky, což je stejný průšvih jako dítě žádný, protože rod potřebuje kluka, jinak nepokračuje. Nevím, co mám dělat. Nemám na to vliv. Nemám vliv na své tělo. Nemám vliv na svoji duši. Jsem to, co zrovna jsem. Pokud selžu a zapříčiním konec rodu, budu černou ovcí rodiny a Alois si bude muset najítjinou. Takovou, co zabřezne hned a porodí mu kluka, kterého tolik potřebuje. Aby ho všechno naučil. A náš rod a svět měl budoucnost.

Představuju si, co se tu asi dělo po válce. Místní i nemístní si prostě rozebrali inventář zámku a doufali, že dějiny už nikdy nevyberou další zatáčku. Navrhuju happening jako ve filmu Hoří, má panenko: noste pod rouškou tmy k zámku to, co jste kdysi „našli“.

K životu na zámku mám jednu poznámku, zpívá se ve slavné písni z pohádky, co mi zní neustále hlavou. Vyrývám do zdi tu irskou větu: „Duchové jsou jako Bůh – patří k věcem, které nejsou vidět, protože tam nejsou. Na rozdíl třeba od prachových roztočů: ty patří k věcem, které nejsou vidět, i když tam jsou.“

3. zastavení – Pověs se na rypadlo!– Pomáhám české Gretě Thunberg sbírat podpisy slavných pod petici za konec uhlí a boj proti klimatické změně. Ten zbytek iluzí, které jsem si dosud hýčkala, bere pomalu, ale jistě za své. Udiví mě reakce slavného teologa, který se obývá, že „v této věci není dost kompetentní, aby eventuálně v médiích uváděl všechny důvody pro svůj podpis“.

Pro pocit chladu a zapnutí topení je však nadále dost kompetentní. Je pozoruhodné, že člověk, který jezdí po světě a vysvětluje na počkání existenci Boha s velkým B, není schopen pochopit, že svět se řítí do klimatické katastrofy. Pro tu budeme kompetentní všichni a nikdo se nás nebude mailem ptát, zda s ní souhlasíme. Slavný spisovatel reaguje podobně.

A slavná spisovatelka mi volá, že tohle je moc měkký, že je potřeba se na to rypadlo přímo pověsit, ne jen podepisovat nějaká lejstra. A podepisovat to maj normální horníci, ne nějaký celebové jako my, prej. Ano, souhlasím a navrhuju tedy okamžitě možnost pověsit se na rypadlo, která s celou peticí souvisí. Jen já budu zrovna viset v Luhačovicích, čili se rypadlování nebudu moct účastnit.

Rádi si doma zatopíme a vůbec neřešíme, odkud to teplo pramení.

Akorát že příroda nám nejspíš taky pěkně zatopí, za tuhle pohodindu a nezodpovědnost.

Proti této veřejné lži zelináře, která ani neví, co činí, Havel staví – v navázání na A. Solženicyna – „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. Životem v pravdě se bezmocní mohou zbavit své bezmocnosti.

4. zastavení – Pán Ježíš potkává svou Matku.– Sedím před zámeckou kaplí a čekám. Kdo tam pořád hraje? Rozhodla jsem sena lavičce před kaplí sedět, dokud někdo nevyjde ven a neprojeví svoji existenci. Dle písní a způsobu hraní už jsem si leccos představila, ale realita, jak víme, dovede vždy představit. Na nástěnce čtu, že mše tu bývají v úterý 6:30 a v sobotu 7:00, to ovšem bývám v limbu. Je chvíli ticho. Nechávám se hřát zářijovým sluncem a užívám si tyto poslední záblesky opravdového prohřátí. Prohřátí, za kterým při mojí zimomřivosti budu na podzim a v zimě muset do sauny nebo se přitisknout k nějakému živému či mrtvému topnému tělesu. Zase slyším varhany. Rozhodnu se sedět tu klidně nonstop, celou noc, celý den, chci vědět, kdo je ten kapličkovej duch.

Volám mamce. Mami, myslíš, že duchové existují?

Už je skoro půlnoc. Pořád ještě hlídkuju. Pořád ještě nikdo nevyšel ven. Pozoruju úplněk a čekám.

Uhlavou mi probleskne, jak jsem se cítila před rokem. Myslím, že hodně zmateně a zklamaně. Vymýšlela jsem si, jak sama před sebou obhájit ten život v samotě, který mi nevyhovuje. Ale nikdy nevíte, co na vás čeká za dalším rohem. Nadechnu se a cítím vděčnost, že už nemusím bejt ta zmatená zklamaná holka. Že už mám s kým jít na Kloboukový den. Love is in the air!

5. zastavení – Vyšlapaná čára. –Kněžna Marie von Thurn und Taxis byla obdivovatelkou a mecenáškou básníka Rainera Marii Rilkeho, hraběnka Salmová na zámku v Blansku a Rájci Jestřebí ubytovala pisálkaFerdinanda von Saara. A já sedím na pozvání Nadačního fondu Pramen v sídle baronů Thienen-Adlerflycht, na zámku v Luhačovicích. Neboli Luhas Vegas.

Nacházím se v obklopení obrazů malíře Františka Petráka, přemýšlím, jak ho který obraz asi napadlo namalovat a jestli pak při malování mívá pochybnosti, víry myšlenek, myšky. Na malování, hudbě a tanci mě fascinuje, že se to všechno obejde beze slov a může to být stejně intenzivní jako texty.

Stejně jako si dva lidi toho můžou spoustu dát, když chvíli mlčí, jen se dívají nebo pohybují. Aniž by se spojení mezi nimi vypnulo.

Dovezla jsem si sem spoustu knih, o kterých vím, že je ani neotevřu. Ale potřebuju je tu mít jako možnost možnosti, jako potenciál. Stejně je to s jídlem.

Koupila jsem čtyři cibule, pytel brambor, cizrnu, fazole, čočku. Jenže vařit se mi nechce, a tak prostě jím jen okurek s okurkem nadívaný okurkem. Luštěniny tu nechám dalším pobyvatelům: básníkovi, kreslířce a prozaičce.

Večer V. vysvětluju, proč nemůžu vařit. Protože nemám pepř. Proč si ho nekoupíš? Protože nesnáším ten mletý pepř v pytlíku, je to smetí. Tak kup pepř celý. Ten byl v Albertu v mlýnku vyprodaný. Druhý den taky. Třetí den taky. Čtvrtý den už pepř v mlýnku mají, ale jen barevný. Ten taky nemám ráda.

To jsou moje problémy s pepřem, které můj milý nechápe, ale respektuje. Než abych vařila z pseudosuroviny, tak raději nevařím. Tedy nejím.

(Kéž bych tu měla hmoždíř.)

6. zastavení – Veronika podává Pánu Ježíši roušku.Kristův obraz se tak zázračně otiskl do roušky, kterou pak sv. Veronika v Římě předala Klementu Římskému. Ve středověku se scéna s Veronikou stala součástí pašijového příběhu a šestým zastavením křížové cesty.

Parlamentní listy mě informují o tom, co si přečetli jinde. Tentokrát jdtzv. netradiční zprávu. „V Praze se zase něco děje. Na Staroměstském náměstí se ve středu sešli aktivisté, aby protestovali proti katolické církvi. Vadí jim hlavně její přístup k LGBTQ menšinám a klimatické změně. Nově vztyčenému mariánskému sloupu požehnali a vztyčili vedle něj praporec takzvané nebinární Madony. A co že to má být? Ochránkyně aktivistů a aktivistek přece.“

Ano, zní to šíleně, člověk má chuť se jim okamžitě vysmát. Ale já ty lidi znám a vím, že to myslí upřímně. Jim jde opravdu o utlačované, slabé, chromé, trpící. Jsou to lidé, co jsou schopní se zamilovat do stromu a veřejně to přiznat.

Jim to nezní kýčovitě, ani trapně, jim jde opravdu o každý jeden strom. Protože díky stromům dýcháme, žijeme. A oni si opravdu myslí, že panna Maria nad námi bdí a oroduje za nás.

Přemýšlím, kdy se to stalo, že je nám trapné nahlas se stavět za cokoli spojované s pravdou, láskou, solidaritou, slabými, chudými, pronásledovanými, přírodou. Vidím lidi, jak se skoro omlouvají, že si myslí něco, co není vyloženě rasistické. Obzvlášť tady na venkově. Láska, pokora, sluníčko.

Karta se otočila. Slovo „soudruh“ doslova znamená spoludruh, druh ve společné věci. To, co se dnes považuje za „konzervativní“ už není významově konzervativní, ale zpátečnické. Protože cokoli progresivního je děsivé, asi jako představa 71 pohlaví, nic nového nechceme, BRAŇME NORMÁLNÍ SVĚT.

Jenže normální svět nikdy neexistoval. To, co je tzv. tradiční a normální, nikdy nebylo skvělé, prostě to tak jen bylo, protože to jinak nešlo. Normální svět dnes znamená celoročně kupovat zeleninu a ovoce z temných holandských skleníků plnou pesticidů. Těmi se musí plody stříkat, aby byla úroda hojná a vždy úspěšná. Tou se krmí naše tradiční dětičky, které potřebují vitamínky.

Normální je dnes jít na pracák, když svět popadne apokalapsa v podobě netopýří chřipky, protože vaše firma nedosáhne na blbě vymyšlenou kompenzační podporu od premiéra země. Normální svět dnes znamená po klopotném zavedení inkluze chtít handicapované opět vylifrovat mimo společnost, do ústavů za město, kde můžou tiše sami chátrat a zoufat si. Protože pohled na ně a vědomí jejich blízkosti lidi irituje. Není Václav Klaus ml. a to, že zdvořile nekomentujeme jeho vizáž, projev inkluze?

I já, přestože mě tento člověk svými názory irituje, bych ho nikdy neodehnala od stolu. Moje představa světa je, že lidé společně sedí u jednoho stolu a dělí se o jídlo. Je jedno, jakou má kdo sexuální orientaci, jestli má nějaký handicap, v Boží perspektivě máme všichni právo u toho stolu sedět.

Základem je myslet si hodně něco o tom, co se vás bezprostředně netýká a o čem nic moc nevíte. To je tzv. normální tradiční svět. Nadčasová metoda!

Přijíždí V. a navařil mi na 4 dny. Koupil spoustu pepře a jiného koření. Vyšlapeme na Malenisko a k Jezírku lásky.

Moje páteční beseda na základní škole v místnosti zvané Respirium právě byla kvůli koronaviru zrušena. Prý pro bezpečí moje i dětí.

Německo zpřísňuje opatření: ti, kdo cestují z Prahy, do Německa smí pouze, když mají negativní test na koronavirus nebo když půjdou do dobrovolné karantény. A já odsud mám přes Prahu mířít do Německa, kde bude scénické čtení mojí hry Zadejte cíl.

Zadám si cíl. Musím objet Prahu.

7. zastavení – Pán Ježíš padá pod křížem podruhé.– Padnu. Názory. Jsem hrozně unavená z těch všech názorů. Ukunderujeme se tu.Sedím a zírám do tmy. Nemusíš si pořád něco myslet, to je problém, našeptávám si. Je ok si pořád něco myslet, ale je taky ok tu hlavu chvíli vypnout.

Uvědomím si, že jsem zapomněla jít nakoupit a že bych si dala něco sladkého. V Luhačovicích žádný problém, protože zde noční život představuje noční prodej pekárny. Ta peče celou noc a je přímo v centru města. Až do čtyř do rána se tu dají koupit Honzovy buchty, zelný štrúdl, frgál, Cyrilovy brambůrky (nejlepší jsou hořčicové, lokální produkt) a řezaná pizza. A bratislavské rohlíčky.

S malinovou buchtou si to šinu směrem k Jurkovičovu domu. Slyším hudbu. Nahoře v restauraci Racek to žije. Je tu živá hudba v podobě dua Yarka a Pablo. Nacpu do sebe buchtu a přidám se k tancujícím. Cestou z tančení si koupím v pekárně ještě pečivo na snídani a padám do postele.

Na bílou paní a národnost duchů dnes nemám ani pomyšlení, jsem totálně utančená.

8. zastavení – U Šímů je blaze. – Jdu k Šímům. Sedíme tu s učitelem Zbyňou, prý přijde i divadelní mág. Úplně jsem zapomněla, žeje odsud.Mám hlad doslova jako spisovatel, ale půlka jídelníčku už není k mání, vybírám si tedyněco z toho přesnídávkového, který je poměrně předimenzovaný. Ale to je jen zdání, ve skutečnosti mají jen tlačenku a klobásu.

Volím teda velmi nerada tlačenku, Zbyňa moje nejoblíbenější brambůrky, a povídáme se o tom, jak druhý den budeme besedovat na škole, kde učí literaturu.

Potom přichází mág. Dozvídám se, koho volil (Babiše), výši jeho důchodu vzhledem k tomu, že byl osvč (nic moc), jeho názor na názory recenzentů knihy o Kunderovi (mají asi tzv. pravdu) a jeho názor na šlechtu (zazobané svině). Uffff. Dostávám však lahvinku jeho domácí slivovičky, které prý při častých cestách do sklepa za účelem kontroly kvasu sepisoval dokonce deník. Netuším, jak moc je deník poetický a nechci se vyptávat.

V hospodě se hojně nadává na zámek, šlechtu, lidi, co se kamarádí s hrabaty a u toho všeho pijeme Luhačovické pivo, jehož druhy nesou jména rodu místní šlechty.

Dozvídám se, že Alois byl prý kolaborant, zámek se rozpadá, protože proč by do něj město investovalo, když o něj asi přijde. Vznesu banální dotaz: no ale ten zámek přece patří té šlechtě, kterou okradl kdo? My. No počkej, to jsme nebyli my, ale komunisti. No dobře, tak my, nekomunisti, jsme jim to horko těžko vrátili to, co jim patří při restituci. Ale dyť je to jinak, nevěř jim. V zámku je dávno dům dětí a mládeže a tak to má bejt. Jo a ta jejich dcera, šlechtična, byla v NS DAP! Najdi si to! Rezignuju.

Podívám se na Zbyňu. Ten si o těchto tzv. pravdách myslí svoje, mávne rukou. Vidí v mágovi i přes ty všechny jedovaté sliny člověka a má ho rád. A i já mávnu rukou a bavíme se potom už jenom o Brně. To je celkem zábava. Nenecháme na tom městě nitku suchou.

Pak jdeme spolu městem, mág mi prozrazuje různé informace, například kde si kupuje rajčata a kde je tajný vinný kabinet, který navštěvují i slavní herci na léčení v lázních.

Poté už musím odbočit do Alberta, kde chci koupit mozzarellu. Mág ještě procedí: Vy byste ale měla jít na Malenisko, to není daleko, já bych tam s váma třeba i zašel, ale to by asi bylo složité se domluvit, no nic, mějte se hezky.

9. zastavení – Zelinář.– Už nevím, kam moc jít, lákají mě půvabné kopce, které jsou v Luhačovicích vidět odevšad, takže má člověk skoro dojem, že je prostě někde na vesnici.

A taky že je. Vydám se směrem, kterým jsem se tu ještě nikdy nevydala. Stoupám kamsi, domky, bytovky, kolem jakéhosi potůčku.

V Luhačovicích jsem si zvykla neustále trhat švestky bez ohledu na to, komu patří. Jsou všudypřítomné a velice tradiční. Jde o tak tradiční záležitost, že jsou až odkudsi z Kavkazu. O expanzi švestek do Evropy se prý zasloužili hlavně Římané, kteří je měli sázet na nově dobytých územích. Díky nim se dostaly na Balkán a odtud pak, během migrací Slovanů, doputovaly údajně i do našich končin.

Za skutečnou popularitu švestek u nás může pak Karel IV., pro kterého byly, stejně jako vinná réva, důležitou pěstitelskou prioritou. I proto se jim leckde dodnes říká „karlátka“ či „kadlátky“. Švestky jsou tu všudypřítomné a jsou také častým tématem hovorů. Například u zelináře, u nějž jsem nakupovala rajčata a okurky s cedulkou JIŽNÍ MORAVA, přestože mi bylo řečeno, že je to překupník. Jo, taky mi připadaj nějak moc naleštěný.

Poté jsem naslouchala rozhovoru o švestkách – řeší se jejich velikost, sladkost, kyselinka, optimální konzistence dužiny, šťavnatost, cukernatost, aroma a taky konkrétní účel pěstování. Rozhovor zelináře a velmi svérázného Luhačovjana v tričku s nápisem SEBERSEVOLE připomíná rozhovor o jejich manželkách.

Luhačovjan se vyptává také na česnek, dřív ho totiž pěstoval, než ho zruinoval dovoz mnohem aromaticky slabšího česneku dováženého z Číny. Zelinář kýve, moje podezření, že se hlíny v životě nedotkl, stoupá. Nejspíš vše kupuje v Penny Marketu za městem. Nevím. Večer se dočtu, že pálenka se dá dělat i z mrkve.

10. zastavení – Luhatschowitz za Hitlera.– Již od 12. září 1939 měli Židé zakázáno vycházet na ulici nebo do veřejné místnosti poosmé hodině večerní, pod trestem odvedení do koncentračního tábora.

V důsledku snah o naprosté oddělení židovského obyvatelstva od obyvatelstva árijského byly vytvořeny plány Luhačovic s vyznačenými oblastmi, které byly Židům nepřístupny. Jednalo se především o lázeňský areál, parky, veřejné sady, tenisové kurty, koupaliště a prostranství u přehrady.

Děti z chudých městských německých rodin se v době Protektorátu Čechy a Morava posílaly do českých zemí na zotavení (tzv. Kinderlandverschickung). Jedním z měst, které se těšily takové radosti, byly kromě Teplic nad Bečvou a Bystřice pod Hostýnem také Luhačovice. 

Pro tyto potřeby byly v Luhačovicích postupně zabrány hotely, pensiony, lázeňské ústavy i soukromé vily a další objekty, jejichž počet se s rozvojem této akce rozrostl do roku 1945 na 43 objektů s kapacitou přes 1600 lůžek.

Pobyt a prostředí v táborech mělo paramilitární charakter, takže lze očekávat, že děti se velmi rychle vyléčily. Vzniklá animozita a exhibice okupačního pocitu nadřazenosti pak vedla k několika násilným incidentům, ale i otevřené spolupráci. Překvapivá tak není skutečnost, že tábory využívaly služeb protektorátních živnostníků, jako spíše poměrně velká otevřenost, spolupráce a horlivost českých živnostníků, které jinak zcela kontrastují s přísnou izolací dětí od místních obyvatel.

V praxi je tak patrná snaha skupiny „adaptovaných“ protektorátních občanů, kteří v daném režimu fungovali relativně bez větších problémů, vyrovnat se s životem v nových podmínkách. Viz „moc bezmocných“ a zelinářství.

Chování německých dětí bylo ovšem některými místními shledáno jako problematické, jejich časté pochody ulicemi města a lázní za zpěvu pochodových písní působily rušivým a negativním dojmem na místní obyvatelstvo a hosty. Docházelo však k výbojům také od místních: Jednoho dne byla na ulici poplivána jedenáctiletá německá dívka v uniformě BDM-Jungmädel Irmgard Lugauer z Dolního Rakouska, která pobývala v Luhačovicích v rámci akce Nacionálně socialistického svazu pro dobročinnost – vysílání dětí do německých rodin v protektorátu.

Pachatel měl být asi dvacetiletý český hoch, který po činu rychle ujel na kole. Po viníkovi bylo ihned zahájeno pátrání a byla vyhlášena odměna 10 tisíc korun za nalezení pachatele. Do Luhačovic byli kromě českých dělníků vysíláni na rekreaci také dělníci němečtí. Tyto pobyty byly pořádány organizací Radostí k síle (Kraft durch Freude). V roce 1941 se kvůli příjezdu mnoha dětí rozšířila epidemie tyfu.

11. zastavení – Co by, kdyby. – Jsem na masáži. Nejdříve mi na záda spadla nahřátá slatina a teď mi po nich rejdí ruce paní wellnesačky. (Přemýšlím, jaký je opak slova wellness.) Nezdráhá se mi projet lecjakou energetickou dráhu, mne mi i uši, krk mi vytahuje z těla. Je to příjemné, řekla bych až vášnivé. Užívám si ten pocit, kdy moje tělo jen tak je a je v pořádku. Někde se o něj stará a já si chvíli nevyčítám, že můžu za jeho neduhy.

V hlavě mi jede animace výroby modrotisku. Velmi dlouhé razítkování, máčení, vymývání a máčení. Takhle funguje i moje hlava: myšlenky velmi dlouho přelívám v hlavě, až začnu pracovat na nové látce.

Další oblíbenou animací mé hlavy je, jak by to v Luhas Vegas asi vypadalo, kdyby brněnští architekti Jurkovičovi nezačali závidět kšefty a nechali ho tu postavit to, co navrhl – tedy dokončit jeho holistický lázeňský architektonický koncept. Jak krásný to tu mohlo bejt, kdyby ega jiných nezačala tahat za tehdejší developerské nitky.

Jede mi hlavou, co se v těchto místnostech asi dělo dřív, kdy tu byla dětská léčebna. Leckdo, kdo se tu kdysi léčil, sem prý doteď jezdí zavzpomínat. A recepční prý říkají, že občas slyší dětský pláč. O dům navržený slavným architektem Fuchsem (stejně jako celá Bílá čtvrť) rodina Martiníků přišla hned dvakrát.

Poprvé za druhé světové války, a když jej po skončení války znovu začali budovat a zvelebovat, přišel rok 1948 a opět se z hodiny na hodinu stěhovala celá rodina i s dětmi pryč. Z prvotřídního prvorepublikového penzionu se stala na dlouhá desetiletí lázeňská dětská léčebna. Dnes webové stránky hotelu zvěstují: Zažijte úslužnost první republiky.

Když odcházím z procedury, fotím si vilu Draža. Zrovna u ní někdo parkuje, vychází z auta a omlouvá se mi, že mě skoro přejel. Přitom je to moje vina, nemám se tak pitomě motat na tak úzké vozovce.

Pán mi hned začne vyprávět příběh svého domu. A domů opodál, Eva a Jarča, jejich majitelé byli dřív vážené důležité osoby tohoto kraje. (Dnes už asi ne.) Potom dodá něco o tom, že lidi si dřív byli blíž (haha) a že dřív byla větší rovnost, šance a pořádek. Nevím, nezažila jsem tu dobu, každopádně jako dcera prostých domkářů bych tehdy mohla tak maximálně dojit krávy. A dvou vysokých školách, doktorátů, cestování, kariéře založené na samostatném živobytí bych si tehdy mohla tak leda nechat zdát…

12. zastavení – Vila Ticho. – Volný pokoj ve Vile Ticho, zahlédla jsem na plakátu, který mají Petrákovy zasklený na chodbě domu, kde bydlí. Ten nese jméno vznešené víly a je plný obrazů – těch, které zapisuje Blanka, a těch, které maluje Franta. Ten název mi utkvěl v hlavě, protože jsem se zrovna ten den myšlenkově zabývala Laboratoří ticha v Pavilonu Lesa, o kterém se mi zdálo.

Blanko, řekni Terezce něco o té rodině Ticho. Každá blbost jí pomůže, když má teď něco napsat.

Jenže já jsem dost špatná rešeršistka. Gugluju něco o očním lékaři Karlovi, který odešel do Chicaga, jedinéhoze dvou přeživších, kteří z rozsáhlé rodiny Tichových zůstali naživu. Její kořeny sahají až do Boskovic, kde jsem se narodila i já.

Zcela jistě bádám špatně, protože tenhle oftomolog se jmenuje Benjamin Ticho, ne Karel. Ale článek mě zaujme.

Jsem v hlubinách internetu, který dnes slouží k brouzdání, a mimo jiné taky práskání.

Například když si pacient stěžuje na svého lékaře, který mu zoperoval levé oko místo pravého. (Poté, co lékař zjistil, že operaci provedl na špatném oku, vrhl se na zákrok oka správného, ovšem bez anestezie.)

Proč proboha trávím čas svého života tím, že si čtu o nepodařených očních operacích?

p.s. Dostala jsem tik!

13. zastavení – Pavilon Les.– Poslední dobou moje noční snění probíhá ve formě podivných slovních spojení. Jednu noc mi celou hlavou zní, PRAVÝ ÚHEL, potom zase PŘIBLIŽOVÁNÍ DŘEVA. (Oboje názvy již existujících básnických sbírek.)

A dnes jsem se probudila na jazyku s těmito slovy: PAVILON LESA. Představuju si místo, které je krásné, přirozené, různorodé, rostou tu jehličnany i listnany, je tu studánka, ze které prýští čistá lahodná voda. Když projdeš touhle pasekou, dostaneš se k houštině. Vypadá děsivě, nepropustně, vypadá, že se jí nebudeš moct prodrat, ale věř mi, jde to.

V místech, kde si budeš připadat nejztracenější, se objeví takový malý průsek, úzký tak akorát, abys mohl projít. Tím projdi, zažij ticho, jako v laboratoři těsně před vynalezením něčeho převratného a nečekaného, zataj dech a pak se z hlubokých plic nadechni.

A vyjdi ven, na palouk, jako nový člověk, přitom úplně stejný jako předtím. Přejdu palouk a jsem u Jezírka lásky.

p.s. V roce 2015 na milánském Expu Česko vystavilo pavilon lesa, jehož součástí byl mimo jiné záhon konvalinek, sud piva, sochy ptáků a Laboratoř ticha.

14.zastavení – Nevíme. Nevíme, co bude naše další či poslední zastavení. Víme jen, že teď zrovna žijeme. Vyšlapaná čára.

Luhačovice, září 2020

(Tímto děkuji Nadačnímu fondu Pramen za literární rezidenci. Děkuji také badatelkám Blance Petrákové a Radce Šustrové, jejichž práce jsem během pobytu četla a čerpala z nich.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama