Skole je haličské městečko nacházející se na západní Ukrajině, asi 1,5 hodiny vlakem ze Lvova.
Můžete tu zešílet i zjihnout, to druhé je myslím lepší.
Zdánlivě tu není NIC, při bližším prozkoumání VŠECHNO. Zaměří-li se člověk na detaily, je očarován stejně jako třeba v NYC, Nymburku nebo třeba Ulánbátaru.
Středem města je bezesporu velký nafukovací stan, ve kterém skolské ratolesti za malý poplatek či úplatek proskáčou své dětství, dále trampolína, kde se rovněž skáče, opodál je pak střelnice, kde se můžou uvolnit dospělí, zatímco jejich děti skáčou jako o život. Prodává se tu cukrová vata a hrají tu velmi hlasitě populární ukrajinské písně a je tu také kolotoč, kde je slon s upadlým chobotem. A nikomu to nevadí, a nikdy jsem tam neviděla více než 2 robata.
Vesnicí se prohání slepice a psi, o nichž ještě bude řeč, a proto ve spojení s uzívaností a nulovým děním od pondělí rána do neděle večeře má člověk pocit takřka rurální. Mezi důležitá místa této městské vesnice patří:
-kostely a křížky (a to jak katolické, tak pravoslavné, svědomitě a bábuškovitě opečovávané),
-trh, který je přirozeným místem setkávání místních každý všední den a sobotu (v neděli se jde do kostela a pak se nic nedělá), parkují tu nezamčené žigulíky a z velkých pytlů se kupují papriky, rajčata a zelí, jo a řepa, protože bez ní to není boršč, u svérázných selek ke konci trhu pak tvaroh, kterému se říká sýr a lze to tak i použít, anebo nasladko s borůvkami, které lze u těchto prostých žen také koupit
(leckdy selka zavítá na trh pouze se skleničkou ostružin a skleničkou loupaných vlašských ořechů a pytlíkem lišek z lesa a doufá, že se jí podaří tyto přírodniny zpeněžit),
-supermarket Rukavička, kde mají vše, v jeho okolí jsou ruiny někdejších obchodník středisek, která lze nyní použít pouze jako squat,
-řeka Opir, která šarmantní městečko lemuje (za ní a všude kolem města jsou kopce nemalé výšky), dá se v ní koupat, v určitých místech se do ní skáče ze skály a to se pak dá také ponořit do nemalé hloubky, tedy více než po nos.
U řeky tráví místní dny volna, stromy se pak používají jako přírodní klimatizace a oheň skýtá možnost obživy – lze v něm péct brambory či cokoli (třeba kvalitní skolskou uzeninu od místního řezníka, kde bývá v sobotu otevřeno až do večera) opéct na ulomené větvi.
V části řeky směrem na Kamjanku pak lze poznat čápa (jste-li psychomaniak, pak si s ním můžete udělat selfie), pozorovat jeho obhlížení rezortu a především odpadků. Vzhledem k jeho rudým vratkým končetinám to bývá neobyčejný zážitek…
-očekáváte-li odrážku „haličský šenk“, což je pochopitelné, páč šenk byl odjakživa nejvýznamnějším místem každé obce – infocentrem, úvěrovým ústavem, pracovní agenturou, tiskovou kanceláří a nalejvárnou zároveň, Skole je v tomto jiné (se zbytkem Ukrajiny nemohu srovnat). Lidé se tu nalévají, to určitě ano, ale doma, sami, místní hospody žijí ze sporadických turistů, kteří se ubytovávají buď v „zimmer frei“ nebo v hotelu Vivčaryk (kde mají římskou „parnu“, ať už to v praxi vypadá jakkoli).
V hospodách, které tu jsou tedy jen dvě plus jedna divná koliba a jedna, která má otevřeno, jen když má hospodská náladu (což v našem případě bylo jen v úterý), se tedy může stát, že v nich stolujete hity ukrajinské kuchyně pouze ve společnosti číšníka – za poslechu ukr hudebního tv kanálu či cédé s ukr milostnými písněmi typu Vasilina, aj fajná Vasilina.
Místní obyvatelstvo se vyznačuje prostou, pobožnou, bojácnou povahou, pobožností a klidnou myslí. Každý se stará o své živobytíčko a prostor, který je ochoten zvelebovat, končí vždy okrajem vlastní talíře + oplocením obydlí. Zahrádky jsou pečlivě udržované, obydlí zušlechťována plastovými okny (či alespoň igelitem přibitým na dřevěné okno), hodně se zatepluje, ale ne všichni, protože to vyžaduje keš, úsilí a otevřenost změnám, termín „změna“ tu je cizím slovem.
Rovněž oprava něčeho, co se rozbilo, je změna, něco, co se „nedělá“. A pokud ano, každý po svém. Správka vždy skýtá příležitost k tomu pustit stavidla imaginace – do it yourself, řeklo by slovníkem dnešního hisptera. Jde o schopnost cokoli vyrobit či spravit svérázným způsobem, tím, co se zrovna namane – drátem, provazem, žvýkačkou.
Stejně tak se tu i žije – jak se zrovna namane. Každý žije, jak umí, s tím, kdo se zrovna namane. Nikdo tu o tom nepíše dlouhé romány (i když kdo ví, možná další Dostojevskij (trochu Ukrajinec btw) své veledílo o Banderovi tvoří právě v haličské chalupě s výhledem na řeku Opir), nechodí se tu s každým prdem k psychoterapeutovi, který by za použití metod a strategií složitě pronikal do hlubin daného haličského podvědomí, s tímhletím se tu chodí maximálně za panimámou sousedou.
A přece se tu žije a nedá se říct, že zrovna špatně. Místní lid má zvláštní vztah k dálce: dálka je všechno. Výlet na horu vzdálenou několik kilometrů staletí vyšlapanou pěšinkou byl komentován slovy „dúúúže daleko, i dúúúže nebezpečno“. A tak je to se vším, svět je taky velmi daleko a velmi nebezpečný. Všechno, co člověk potřebuje, má přece tady, ve Skole.
Za zmínku stojí skolští psi. Jsou to psi domestikovaní nebo bez domova. Domestikovaní psi bezmála něco vyvedli, něco agresivního, a jsou tedy odsouzeni pobývat zavření v boudě zbité z prken, odpadků z místní lesopilky, jak se tu říká pile, v lepším případě pak k ní jsou přivázáni řetězem, mají tak výběh max na 3 metry a tedy deprivovaně zírají, vědomi si své vlastní nekonečné bídy. Celé dny a noci pak skučí, fňučí a kňučí, což ruší spánek často ubohých turistů-workoholiků na vejminku.
Bezdomovečtí psi mají těžký život, jejich ležérním stylem života („live for the moment“) se leckterý vyhořelý městský člověk může nechat inspirovat. Bloudí městem, od ničeho k ničeho, leckdy pajdají, protože jednu z noh mají nefunkční, přesto se dál „nějak“ poměrně odvážně prodírají houštím svého života a zvládají u toho být poměrně okouzlující a přívětiví.
Opět: žijí, jak umí, a jak zpívali skauti ve vlaku cestou do Lvova: vse bude dobre.
Skole by mohlo mít reklamní slogan „autentická díra“. Je totiž těžké se tu (ne)nudit – je to příjemné, neboť přirozené.