(zdroj: Magda Hueckel / Teatr Powszechny)
Kardinál Dominik Duka se ve svém blogovém příspěvku na aktuálně.cz ze dne 1.3. 2017 zkritizoval umělecké dílo, které neviděl. Svoboda slova, budiž. Ovšem způsob, jakým této svobody využívá, se odvažuji kritizovat zase já. „Ne, sám jsem hru neviděl a ani bych ji vidět nechtěl,“ píše Duka. Žijeme ve světě, kdy „postpravda“ se vydává za víc než pravdu a do hloubky se zabývat nějakým dílem (k čemuž patří v první řadě studium primárních zdrojů, nikoli pouze terciárních) je něčím tak archaickým jako háčkování. Jak pro koho. Pro ty, kdo ctí pravdu a rozvážné studium (primárních) zdrojů, nikolivěk.
Duka, který do titulku svého blogového příspěvku capslockem napsal HNUS, se vyjadřuje k něčemu, co neviděl, a na co si tudíž učinil názor na základě názorů jiných, kteří dost možná danou polskou divadelní inscenaci také neviděli. Prostě o ní jen museli napsat, titulek „oběšený papež vyvolal skandál“ je navíc slibný, co se kliků týče – specifikum současných médií.
Dukův příměr se zabitým psem vyhozeným do popelnice je za hranou, protože polští divadelníci pouze inscenují, papeže Jana Pavla II. neoběsili. Jen ti, kteří inscenaci shlédli (tím myslím seděli v publiku, jakkoli to zní v dnešní době fantasmagoricky), si mohli udělat názor, co vlastně mělo být řečeno. Zbytek o tom může diskutovat, označovat za hanebné to či ono, ovšem hranici svobody projevu definuje zákon, nikoli naše dojmy z dojmů. To je právě ta svoboda projevu, kterou je potřeba chránit.
Vraťme se z bubliny dojmologií a dezinformací typu „jedna paní povídala“ k zásadě, že základem pro utváření názoru jsou vždy primární zdroje. A neupírejme nikomu, kdo neporušuje zákon, svobodu projevu. Kritizovat, že někdo nedůkladně či hanebně nastavuje zrcadlo, je jistě rolí nás všech, co přemýšlíme o tom světě. Potom ovšem nezbývá než se do toho zrcadla podívat. Nastavte tedy nejdříve zrcadlo sám sobě, pane kardinále.
Připomnělo mi to moji vlastní situaci v roce 2012. Jako autorka audiodramatu Rozeznění, site specific projektu o Lidicích, jsem se ocitla v podobné situaci. Dílo psané pro projekt občanského sdružení Sonosféra tehdy nikdo nečetl, ale všichni se k němu vyjadřovali: lidičtí obyvatelé, média, politici. Například politička Miroslava Němcová odvolala záštitu nad projektem poté, co se od lidických dozvěděla, že jsem ve svém díle „zkreslila historii“, „zneužila jejich osobní příběhy“ a „tak to tehdy teda nebylo“.
Poslední kapka pak byl dar na tvorbu díla (8000 korun) od Sudetoněmecké kanceláře v Praze. Představitelům Lidic a památníku vadilo, že se sudetští Němci za vyhlazení obce nikdy oficiálně neomluvili, a chtěli proto, aby peníze vrátili. „Jinak hrozí konec projektu,“ bylo tehdy řečeno Lidickými, kteří dílo předtím nečetli, přestože k tomu měli možnost. A ten projekt tím následně de facto opravdu skončil…
Svoboda je mimo jiné to, že pokud neporušujete zákon, váš projekt nemůže ukončit nikdo jiný než vy sami. Kardinál Duka nic nezakazuje, vím. Ovšem jeho konstatování, že je něco hanebné, přitom divadelní inscenaci nemohl okusit na vlastní kůži a nechat se políbit danou divadelní katarzí, je pro mě – zapínám capslock –
HNUS.