S chutí jsem si přečetla text či spíše manifest Cesta k umělecké postautonomii s podtitulem Od individualismu ke kolektivní organizovanosti autorů Pavla Sterece a Martina Vrby v časopise A2 (č.3, 2018). A to přestože tak úplně nevím, co je „postautonomie“, nad výrazem „zájmy všech pracujících“, „prekarizace“ a „chudoba“ se pokaždé ošiju. Ano, ošiju. A divím se. Ale zároveň oceňuji, že kulturní politikou se v Česku vůbec někdo zabývá, její současné problémy dokáže rozklíčovat na základě porevolučního vývoje a má také vizi, jejíž součástí je transparence, příklon ke konzervatismu, ale i vzpurnosti a subverzi. Fascinuje mě především ta schopnost dívat se dál než na blbý dnešek, vize, kam by se drobnou prací mělo dojít. Vize!
Vůbec celé číslo časopisu věnované tématu kulturních odborů je velmi inspirativním čtením. Ano, jak píše Jan Klamm v úvodníku, existence kulturních a uměleckých odborových organizací vzbuzuje stále spíš údiv. Stejně jako údiv stále vzbuzují honoráře překladatelů a literárních redaktorů (a spousty jiných pracovníků v kultuře), a to jak u překladatelů a redaktorů samotných, tak u těch, kterým je spíláno. Ukazuje se ovšem, že honoráře jsou spíše manifestací dlouhodobého postavení překladatelů, redaktorů a dalších kulturních pracovníků u nás a jejich odhodlání se za sebe rozumně prát. Odbory, lobbování, schůzování, rozvláčné přemílání témat nese zvláštní pachuť něčeho nepatřičného, něčeho, o co se přece ten báječný kapitalismus, v němž konečně žijeme a tak krásně se nám nakupuje, měl prosím pěkně postarat sám. Za nás, bez nás! Nám dělá problém práce samotná, jsme unavení, nějaké schůzování po nás nechtějte. My se chceme jen divit, proč je to takhle. A i to je pro nás tak namáhavé!
Odhaluje se tedy naše kulturní impotence jako taková. My sami, co kulturu tvoříme, jsme usnuli na vavřínech, které dokonce často ani nemáme. Přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsem od jednoho kolegy překladatele slyšela, že přečíst si současnou německou literaturu pro něj představuje vystoupení z komfortní zóny, protože to není jeho jazyková oblast. Tohoto kolegy si velmi vážím a věřím, že to nemyslel nijak zle, každopádně mi otevřel oči. Vůbec to nazírání literatury jako písemnictví jazykových oblastí: nečtu román o komplikované lásce zmateného velblouda k marnotratné želvě, ale artefakt německého písemnictví a to pro mě jakožto vietnamistu není jen tak! Pokud podobným, krkolomným způsobem přistupujeme sami k sobě, svému povolání a jeho docenění, obrazu tohoto povolání ve společnosti a společenskému dění vůbec, pak se pořád jenom divíme. Ale nic víc.
Lidské konání přitom vyžaduje akce i reakce. Divit se je počátek reakce, která se často už nedostaví, protože jsme vždy také obětí soukolí sebe sama. Konání je pak čin, který není reakcí, ale samostatným krokem do neznáma. Není to psaní komentů v překladatelské skupině na facebooku. Je to další stupeň divení se, konání. A co je v něm příjemné, je to, že pokud nemáte vlastní sebevědomí a nedokážete jednat sami za sebe, můžete se zaštítit institucí. Tak na co ještě čekáte? Na valné hromadě Obce překladatelů jsem vás, mladých i středně mladých, viděla jen po málu. A ono by těch aktivit bylo i víc.
Významným českým příslovím katalyzujícím blbou náladu je: „Je to k ničemu.“ Což je a vždy bude pravda, pokud tomu něčemu nedáme nějaký smysl pod záštitou právě celku, k němuž se vztahujeme. „Nesmíme být zaslepeně zaměstnáni jen sami sebou, naopak je třeba myslet na všechny zapomenuté a vstupovat do aliancí se všemi, kdo sdílí společný zájem,“ píší Sterec a Vrba. Jenže co by tím naším společným zájmem mělo být? Spokojené, do sebe zahleděné pobývání v komfortní zóně, kde se díky Bohu ničemu nepodivíme?
Sterec a Vrba svůj text končí bojovně: „Jsme si totiž jisti tím, že správně uchopená politika představuje specifickou intenzitu právě tak jako umění, a politické myšlení se tedy odehrává v samotném procesu politiky, nikoli předchůdně v reflexích několika lidí. Můžeme tedy na závěr už jenom zvolat: Všechnu moc umění politiky a politice umění!“ Lidské konání, činy a reakce jsou to jediné, díky čemu se postupným intenzivním padáním a vstáváním můžeme přestat jen divit a jednou konečně taky něco vidět, něco smysluplného v dáli. Pojďme začít padat a vstávat!
(psáno pro Plav)