8. června 2017 se konalo čtení rezidentů Visegrádského literárního programu: kromě polské spisovatelky a dokumentaristky Marty Dzido, slovenského prozaika Pavola Rankova a českého básníka Milana Šťastného vystoupil také jeden z nejtalentovanějších maďarských básníků současnosti Tamás Jónás.
Tamás Jónás, básník a prozaik, se brání být pouze jednou nálepkou – proto jich zmíním hned několik: člověk, Maďar, Cikán (nikoli Rom, viz dále), manžel, otec, programátor, básník, prozaik.
V diskusi na čtení jste zmínil, že vás váš rychlý úspěch zaskočil. Proč?
Úspěch mě nepřekvapil, jen se mi nelíbil. Úspěch je falešná věc. Je to problém. Jde ho využít, je to šance k něčemu, ale mě nevyhovovala. Všichni o mě najednou hovořili jako o cikánském spisovateli a očekávali ode mě, že budu veřejně známým Cikánem. Nezlobte se, ale používám slovo „Cikán“, nikoli „Rom“.
Nejste tedy Rom, ale cikán?
Ano, Rom znamená „člověk“. Je pro mě směšné někam přijít a říct, já jsem Rom, tedy člověk.
Já jsem spisovatel. Vadí mi být jedna nálepka. Nevadilo by mi být vícero nálepek: manžel, otec, cikánský spisovatel, maďarský spisovatel, ale najednou jsem byl jenom ten, co píše cikánské příběhy. A to není pravda, já píšu prostě jen příběhy. Jak říkávám, úspěch je podezřelý.
Jak jste se tomu úspěchu konkrétně bránil?
Začalo to tím, že se roztočil kolotoč cen a mediálních výstupů. Mohl bych být světový autor, zvali mě do televize, chtěli se mnou všude dělat rozhovory, chtěli mě překládat do cizích jazyků. Já to všechno odmítl a zavřel se doma.
(fotografie Slovenského domu, Tomás Jónás s Pavolem Rankovem na čtení)
Od koho jste se v tomto ohledu učil?
Jen od dobrých spisovatelů – Esterházy, Nadás, Orbán, Petri. Nemáme v Maďarsku dobré cikánské spisovatele, jen jednoho dobrého cikánského básníka, Károlyho Bariho, který tvrdí, že je cikánský autor, ale přitom píše maďarsky. Byl první, kdo přiznal svůj cikánský původ a stal se slavným. Je ale v hluboké depresi, rozdvojilo se to v něm. Nejde to prostě dohromady. Já s tím problémem bojuju 10 let a pořád se to vyvíjí. Psal jsem o tabuizovaných cikánských tématech, v důsledku toho mě cikánská kultura nevzala za svého, bylo to pro ně šokující. A já měl konečně radost. Teď jsem svobodný, můžu psát o čemkoli. Paradoxem je, že zjišťuju, že moje příběhy jsou opravdu cikánské.
Jak byste charakterizoval cikánské příběhy? V čem tkví ta cikánskost? Jazyk, zápletka, detaily, způsob vyprávění?
Mám to prozradit? Nechci o těch jednotlivých prvcích mluvit. Když je popíšu, bude to nakonec víceméně magický realismus Márqueze – i z toho se ale musí ubrat.
Ubrat? Myslela jsem, že spíš přidat.
Ne, ubrat. Protože ty pověry a světonázory tu kulturu odhalují. Ale to už opravdu mluvím o tom, o čem nechci.
Cesta do školy, text, který jsem dnes četl, je o chlapečkovi, co jde z osady, kde bydlí, do školy, do elitní školy. Není tam explicitně napsáno, že ten chlapec je cikán, ale je to z toho pochopitelné. Nechci příběh cikánského chlapečka, ale prostě chlapečka, mělo by to být dílo psychologizující. Cesta do školy je problém všech menšin. Nedávno jsem viděl film Cesty do školy, který je o indických, afrických, jihoamerických dětech. Nakonec to jinakost je spíše o chudobě. I v Maďarsku bývá cikánská kultura směšována s kulturou chudoby.
U psaní bývají velký problém tabuizovaná témata. Spisovatelé se dělí na ty, co píšou o sexu přímo, naturalisticky, a na ty, co si myslí, že se o tom spíše psát nemá, jen se to tak z textu vycítí. Stejně je to s Cikány. Nemá to být expresivně. Ta esence kultury se přitom musí sdělit skrze jazyk, nikoli zápletku. Příběhy jsou nám všem společné, jiný je způsob narace.
Při dnešním čtení jsem si například uvědomil, že jsem udělal chybu, že ukázka je ich-formou. Skrze tu ich-formu se totiž špatně nahlíží do těch postav, které chlapec cestou do školy potkává.
Musím říct, že ukázku jsem poslal do Maďarska a setkala se s úspěchem – přestože je v ní tématizované tabuizované téma sexu s matkou. Hned jsem si řekl: aha, něco je špatně. Takhle ne. Úspěch je podezřelý, jak říkávám.
Co je pro vás tedy ten dobrý úspěch? Tvoření?
Ano, psaní je tvoření. Je to něco nehmatatelného. Tak jako v matematice. Víte, co je pí?
Ano. 3,14.
A to je právě špatně. Neznáte pí. To je nějaké iracionální číslo. Toto exaktní číslo nelze ukázat. A stejně je to s jazykem – také nedokáže mluvit o všem, mluví se kolem. Zajímá mě to, o čem se nemůže mluvit, ale může se to tušit. To je něco nového. A to potřebuje čas.
Zdá se, že v sobě máte silnou autocenzuru.
Není to tak. Píšu naprosto intuitivně. Když o tom mluvím, tak to intelektualizuju. Ale když píšu, je to naprosto přirozené. Až potom si říkám, že to mělo být jinak, ale co už, příště to bude snad lepší, říkávám si. V psaní je nejdůležitější dovolit si dělat chyby, jinak se nám nestanou hezké věci. Kdybych byl tím, kým chci být, byl bych hrozně nudný. Narodíte se, studujete, pracujete, umřete, a co? To, co se stane náhodou, omylem, je to, co jsme my. Musíme dát šanci té náhodě. Náhoda je boží inkognito. Má základy v kvantové mechanice. Kvantum je spousta věcí, co nemají vysvětlení. Náhoda je boží vstup do světa, v němž Bůh není přítomen, ale zasahuje do něj.
V takovém pokusu lidé měli napodobit náhodu, napodobili ji chaoticky, ale ona je přirozená. Když chcete něco psát, musí tam být něco iracionálního – čemu by lidé nevěřili, musíme zrcadlit takový svět, kde ty pravidelnosti jsou narušené. Ta událost musí v literatuře působit uvěřitelně, ale v realitě by taková nebyla. Vlastně lidi nejvíce překvapíme tím, co už znají.
(pro Romano hangos)