Vměšujte se!
21. prosince 2017 uplynulého roku by Heinrich Böll oslavil 100 let. V Německu i jinde po světě se při této příležitosti konaly vzpomínkové akce a připomínání této osobnosti (mimo jiné i v ČR). Zaznívá, jak moc Böll ve veřejném diskurzu a literatuře chybí. Ukazuje se, že měl nebývalý talent vměšovat se do různorodých záležitostí a obrovskou odvahu jít proti proudu. Jako by formát takto politicky angažovaného spisovatele už vymizel.
Böll se narodil roku 1917 v Kolíně nad Rýnem, ve městě, které vždy miloval a které nikdy zcela neopustil, byť s rodinou žil později na venkově za městem. Jeho studium germanistiky a klasické filologie přerušila druhá světová válka, musel narukovat. Během války se oženil s Annemarie Čechovou, překladatelkou českoněmeckého původu. Její vzpomínky na roky strávené v Čechách v rodině byly neustále živé, jak o tom mluvil i René Böll v Praze v roce 1991: „Pro naši rodinu bylo Československo něco jako kus domova a Malovice u Plzně, kde matčina rodina vždycky trávila prázdniny, hrály ve vzpomínkách mé matky velkou roli. Pro nás, kteří jsme vyrůstali v rozbombardovaném Kolíně, bylo její vyprávění o lesích v Čechách jakousi nedosažitelnou idylou z minulosti. Rádi jsme poslouchali, jak jim jako dětem matčina česká babička vyprávěla různé příběhy, jak z lesa nosila byliny, jednou dokonce i havrana.“
Tento pocit idyly byl ještě posílen četbou Babičky Boženy Němcové, první českou knihou, kterou Heinrich Böll od své ženy údajně dostal. Mimochodem v roce 1961 navštívil Heinrich Böll poprvé Československo; potkal se s Eduardem Goldstückerem a také Ludvíkem Kunderou. Cílem cesty bylo ovšem něco jiného: na zpáteční cestě ve svém pro tento účel preparovaném autě propašoval přes hranice ženu českého hudebníka židovského původu, který přežil pobyt v koncentračním táboře a u Böllových krátce našel útočiště.
Prožitek války byl pro Bölla zásadní, byl to stín, který nikdy zcela neodezněl, stejně jako toto téma zůstává v různých podobách přítomné v celé německé společnosti. Böll byl významnou osobností německého literárního i politického života, nebyl to spisovatel, který tiše sedí ve věži, odstřižen od světového dění. Jak se říká, vždy držel prst na tepu doby. V poválečné době kritizoval setrvávání národně socialistických stoupenců v úřadech, povzbuzoval různé občanské a lidskoprávní iniciativy, zaštiťoval je svojí osobností.
Böll byl velmi plodným spisovatelem. Kdes byl, Adame?, A neřekl jediné slovo, Dům bez pána, Biliár o půl desáté, Klaunovy názory, Skupinový snímek s dámou. Ano, úspěšná kariéra prozaika, jehož dílo je s odstupem vnímáno jako součást kánonu, Böllův humanistický ukazováček jako by jej jako spisovatele však převyšoval. Böll se totiž během 50. a 60. let vyprofiloval jako rebel, neúnavně se vyjadřoval ke společenskému dění. U lecjakých témat současnosti si často říkám: co by na to říkal Böll? Ale hlavně: co byl Böll proti tomu podnikl?
V roce 1972 napsal esej pro časopis Spiegel o člence teroristické skupiny RAF Ulrike Meinhof, v němž ostře kritizoval způsob zpravodajství tištěných médií koncernu Springer. Absurdní bylo, že nadpis jeho článku Chce Ulrika Meinhofová milost anebo volný odchod? byl redakcí pozměněn, evokoval, že Böll se s Meinhof důvěrně zná, což nebyl Böllův záměr ani to neodpovídalo pravdě. Böll se tímto článkem pro mnohé stal „duchovním sympatizantem“ terorismu, byl dokonce podezírán z toho, že u sebe doma schovává členy RAF, dokonce došlo k domovní prohlídce. Následně koncern Springer rozpoutal kampaň proti Böllovi, který se nakonec rozhodl na čas odcestovat, žít v ústraní. Klid nacházel především v Irsku, které se mu stalo druhým domovem. Ve stejném roce na podzim pak obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Roku 1974 vyšel Böllův román Ztracená čest Kateřiny Blumové s podtitulem Jak násilí může vzniknout a kam může vést, v němž kritizuje agresivitu policejního aparátu a nekalé praktiky médií v honbě za senzací. V tomto románu Böll zpracoval mimo jiné vlastní zkušenosti s policií a médii a napsal vskutku kontroverzní text, který byl mimo jiné označen za „obhajobu teroristického násilí“. Román byl přeložen do 30 jazyků a zfilmován slavným Volkerem Schlöndorffem. V současné době je dramatizace této prózy součástí repertoáru pražského Švandova divadla, což dokazuje nadčasovost tohoto literárního díla. Nutno dodat, že Kateřina Blumová by to dnes, v době internetu, dost možná měla ještě těžší, či prostě jinak těžší.
Roku 1973 napsal esej Vměšování se je žádáno, v němž tvrdí: „Vměšování se je jediná možnost, jak zůstat realistický.“ Přesto se zdráhal tomu být označován za morální instanci, prostě se „jen“ vměšoval. Pomáhal disidentům a neváhal jim otevřít dveře svého domu. Alexander Solženicyn v roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu, kterou si však osobně nepřevzal z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Při svých návštěvách Sovětského svazu, se spisovatelé potkali a Böll dokonce jeho rukopisy propašoval na Západ. Poté, co na Západě vyšlo Solženicynovo nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Roku 1974 Böll napsal: „Každý uprchlík je u mě vítán, ať už pochází z komunistické země nebo jde o komunistu z nekomunistické země. Jestli Alexandr Solženicyn přijede, dostane u nás čaj, chleba a postel.“ A tak se i stalo. Odjel nejprve do západního Německa, a to právě k Böllovi a později se usadil ve Spojených státech amerických. Do Ruska se Solženicyn vrátil až v roce 1994.
K Sovětskému svazu měl ostatně Böll rovněž rozporuplný vztah. Jeho knihy se tam velmi dobře prodávaly, byl tam známý již předtím, než získal Nobelovu cenu za literaturu. Důvody lze hledat především v tom, že byl vnímán jako někdo, kdo Německo kritizuje, hledá jiné Německo, svobodné, kriticky antimilitaristické a humanistické. Hodně Rusů v něm proto vidělo svého spřízněnce. Není tedy divu, že si ho Komunistická strana Sovětského svazu chtěla získat za svého. A nutno dodat, že z počátku se Böll téměř nebránil.
Bylo by ovšem nesprávné Bölla považovat za komunistu. Konzervativci byl vždy kritizován za své příliš levicové názory, ve skutečnosti je třeba za každým Böllovým konáním a názory hledat příběh, respekt vůči slabým a neprávem umlčovaným či pronásledovaným. Tento respekt nikdy nenáležel konkrétním politickým systémům či režimům. Dnes by se dost možná řeklo aktivista. Böll prostě bojoval vždy za dobrou věc, antifašista, antimilitarista a antiburžoa. Podobně problematický byl ostatně Böllův vztah k politické straně Křesťanskodemokratická unie. Jako rodák z Kolína byl Böll s katolicismem pevně spjatý, to pro něj ale automaticky neznamenalo mít nekritický postoj vůči této straně a církvi vůbec. Lze to shrnout tvrzením: Ježíše obdivoval, církev a stranu CDU vnímal vždy velmi kriticky.
Kromě toho byl Böll prvním Němcem, který se stal prezidentem mezinárodního PEN klubu. Vedl jej v letech 1971 až 1974. Šlo o vyvrcholení jeho celoživotního zabývání se svobodou slova. Již v roce 1958 ve svém eseji Jazyk jakožto útočiště svobody napsal: „Není náhodou, že tam, kde duch je právě vnímán jako nebezpečí, jsou ze všeho nejdříve zakázány knihy a cenzurovány noviny, časopisy a rozhlas (…). Ve všech státech, v nichž vládne teror, je slovo takřka více obávané než ozbrojený odboj, a odboj často následkem nesvobody slova. Jazyk může být posledním útočištěm svobody. Víme, že rozhovor, tajně předaná báseň může nasytit více než kus chleba, po kterém povstalci ve všech revolucích řvou.“
Böll vždy stál za těmi, kteří to potřebovali, slabými, umlčovanými, pronásledovanými. Ukazoval, že nic není černobílé a jedině hluboké prožívání současnosti má smysl. Heinrich Böll zemřel 16. července 1985.
Na sklonku života, jen pár týdnů před svojí smrtí, své vnučce Samay Böll napsal Heinrich Böll tuto báseň:
přicházíme zdaleka
milé dítě
a musíme jít daleko
žádný strach
všichni jsou při tobě
kteří tu byli před tebou
tvoje máma. tvůj táta.
a všichni, co tu byli před nimi
hodně hodně dávno
všichni jsou při tobě
žádný strach
přicházíme zdaleka
a musíme jít daleko
milé dítě
(psáno pro Český rozhlas)