Na Frankfurtském knižním veletrhu jsem byla počtvrté. Je zajímavé sledovat, jak se mění spolu s dobou, v níž žijeme. Je čím dál političtější. Politizuje se dění na veletržních stáncích, literární akce, ale i knihy. Atmosféru značně ovlivnilo, že tento rok se frankfurtský veletrh konal krátce po německých volbách v Německu, ve kterých překvapivý úspěch oslavila krajně pravicová Alternativa pro Německo, která se stala třetí nejsilnější stranou. V Německu se složitě domlouvá koalice a napětí mezi levicí a pravicí stoupá.
1 000 spisovatelů, mezi nimi zvučná jména jako Margaret Atwoodová, Michel Houellebecq nebo Dan Brown, 4 000 literárních akcí, 7 000 vystavovatelů z více než 100 zemí, 286 425 návštěvníků, jejichž počet vzrostl o 6,5 %, a přesto se letošní frankfurtský veletrh do dějin zapíše jako ten, kde se proti sobě utkala pravice a levice.
Ředitel veletrhu Jürgen Boos pokaždé slibuje svobodu názoru, ovšem tentokrát zdůraznil, že toto právo není pouze právem levice, ale i pravice. Proto extrémně pravicová média či nakladatelství nemají zákaz účasti na veletrhu. To mělo za následek bouřlivé protesty proti prezentaci krajně pravicových nakladatelů a politiků. A došlo i na násilí.
Majitel levicově orientovaného nakladatelství Trikont Joachim Bergmann byl na stánku extrémně pravicového týdeníku Junge Freiheit napaden tváří pravice Karlheinzem Weissmannem, který zrovna hovořil o selhání generace osmašedesátníků. Skončilo to zatčením. A napětí mezi pravicí a levicí se nadále stoupalo. Stánky pravicového časopisu Tumult a nakladatelství Manuscriptum byly přes noc vykradeny a zničeny.
Kromě toho se stejně jako v minulých letech konaly protesty na íránském stánku – organizované íránskými exulanty, kteří bojují za íránské politické vězně. A na chvíli ožil i stánek gruzínský. Gruzínští spisovatelé a nakladatelé protestovali proti ruské okupaci části země. „Jsme spisovatelé a nakladatelé z Gruzie – máme hlas a chceme jím promlouvat“. Jejich motto bylo „slovo je mocnější než meč“, a jejich cílem bylo ukázat, že literatuře v Gruzii nejde jen o to pobavit, ale také zpracovávat různorodá témata a objevovat nové. O tom se více dozvíme v příštím roce, kdy Gruzie bude čestným hostem veletrhu.
Letos to ale byla Francie. Veletrh tedy otevřela kancléřka Merkelová spolu s prezidentem Macronem a zdůraznili význam úzké kulturní výměny mezi oběma zeměmi – zaznělo, že i dnes si toho mají „velmi, velmi mnoho co říct“. Macron se mimo jiné přiznal, že Baudelairovo dílo pochopil až díky interpretaci německého kritika a spisovatele Waltera Benjamina. Francouzský prezident se však stal trnem v oku několika pozvaných francouzských literátů, filosof Didier Eribon se dokonce odmítl zahajovacího ceremoniálu zúčastnit, protože dle jeho slov Macron „není jeho prezident“.
No a hvězda současné francouzské literatury Michel Houellebecq si opět zahrál na Madonnu, odmítl vystoupit v areálu veletrhu a trval na jedné jediné moderátorce, k níž jediné má důvěru. Prohlásil o sobě, že je velmi germanofilním Francouzem, zdůraznil roli románu v dnešní době, načež zmínil, že velkou šancí pro současné německé autory je erotický román. Němci jsou se svojí tvorbou dle jeho pozorování velmi dobře zastoupeni na stránkách s amatérským pornem v kolonce German a to je jejich velký nevyužitý potenciál, který mají využít i na papíře..
Nejdůležitější německé kulturní ocenění, Mírovou cenu německých knihkupců, obdržela Margaret Atwoodová. Ve svých dílech údajně prokazuje „politický cit pro nebezpečné podprahové směřování a proudy“. Sedmasedmdesátiletá kanadská spisovatelka byla oceněna za neustálé připomínání významu míru a svobody. Její knihy údajně ukazují, jak temně svět může vypadat, když nedostojíme našim závazkům vůči mírumilovnému soužití“.
Knihy Margaret Atwoodové vycházejí ve více než 30 jazycích. Mezinárodní úspěch jí v roce 1985 přinesl apokalyptický román Příběh služebnice, v němž popsala apokalyptickou vizi Spojených států, proměněných ve fundamentalistickou teokracii pod vlivem křesťanské pravice. V tomto roce televize HBO natočila podle námětu knihy seriál, který byl nedávno oceněn cenou Emmy. Laudacio k udělení ceny přečetla rakouská spisovatelka Eva Menasseová, která vyzdvihla zásadní témata knih a aktivistické činnosti Margaret Atwoodové: moc a bezmoc, dozor státu nad společností, vina a útisk žen a v neposlední řadě ochrana přírody.
Jedna z nejangažovanějších spisovatelek dneška, velká kritička Trumpa a amerických republikánů se při udílení ceny přívětivě usmívala, načež sama prohlásila, že „už přesně nevíme, kde jsme“ a „ani nevíme, kdo jsme“. Pevná půda pod našima nohama mizí, protože pravicoví populisté ohrožují hodnoty jako svobodu a demokracii náhle i v zemích, jako jsou Spojené státy americké. Dokonce i v Německu se podle Atwoodové v posledních volbách otevřela „zakázaná komora“. Poté oceněná spisovatelka odjela do Prahy převzít Cenu Franze Kafky.
Německou knižní cenu obdržel za svůj román Die Hauptstadt (Hlavní město) rakouský spisovatel Robert Menasse. Za knihu, již vydalo nakladatelství Suhrkamp, je Menasse rovněž nominován na Rakouskou knižní cenu. Čeští čtenáři měli možnost se s jeho dílem seznámit díky eseji Evropský systém nebo románům Vyhnání z pekla a Blažená léta, křehký svět.
Jeho nový román se odehrává v Bruselu, kde si autor knihy před časem pronajal byt a nakonec zde strávil čtyři roky. Chtěl si na vlastní kůži prověřit své předsudky vůči Evropské unii a hlavně zjistit, jestli tam najde nějaký zajímavý příběh. Hlavní město je ironický společenský román s detektivními prvky, spoustou postav a vyprávěcích linií zrcadlící pestré panorama evropských elit.
Diskusi o tomto románu na literárních akcích mnohdy zastínilo téma EU samotné, vůči níž je Menasse velmi kritický, ale zároveň ji považuje za naprosto zásadní historický počin a myšlenku evropského projektu neustále obhejuje, tvrdí: „Základní problém EU je, že její reprezentanti zapomněli ideje zakládacích listin nebo je nikdy nepochopili. To nás uvádí do paradoxní situace: takto cenný projekt musíme hájit před těmi, kteří jej zastupují. A to nás vede k otázce dějinnosti. Dostáváme se tak zpátky k dialektice osvícenství, které nám na jednu stranu dalo svobodu a rovnost a na druhou stranu nacionalismus. Neboť idea národních států vedla k největším zločinům na tomto kontinentu.“
A vysvětluje také, v čem tkví problém: „Jakmile národní reprezentanti vytuší negativní efekty, blokují řešení. Právě tito lidé pak jedou zpátky domů do svých zemí a oznamují, že evropská řešení selhala. Přitom většinu problémů současnosti na národní úrovni nelze řešit. Nacionalisté přesto hlásají, že je potřeba větší průraznost a silnější vůdce. A to vede ke spirále radikalizace.“
O svém novém románu, který začíná scénou, v níž Bruselem běhá prase, metafora všeho možného, bude autor příští měsíc vyprávět také českým čtenářům coby jeden z hostů Festivalu spisovatelů Praha. V jeho rámci Menasse v klášteře sv. Anežky České absolvuje mimo jiné diskusi o směřování Evropské unie. Diskuse se dále zúčastní turecká prozaička Ayse Kulinová a dosluhující ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Přestože Menasseho románem se člověk prokousává poměrně ztěžka, naslouchat jeho myšlenkám je pokaždé inspirující a osvěžující, proto setkání s ním vřele doporučuju.
Žijeme v době, která nám jako občanům, obyvatelům planety, ale i čtenářům klade spoustu výzev. Frankfurtský veletrh tento rok opět ukázal, jak je důležité respektovat druhého, byť je opačného názoru. Výzvám současného světa můžeme čelit jedině nerezignováním na složitost – na čtení složitých knih, které nepřečteme za jeden večer, na studium složitých fenoménů, kdy se budeme potýkat spíše s otázkami než odpověďmi, a na složité konverzace s těmi, kteří jsou jiného názoru.
(© Georgian Publishers and Booksellers Association)
(psáno pro Český rozhlas Vltava)